NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 4634/2010-358
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce F. P., zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v
Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému Pozemkovému fondu České
republiky, IČ: 45797072, se sídlem Praze 3, Husinecká 1023/11a, o zaplacení
částky 2.450.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3
pod sp. zn. 6 C 544/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 35 Co 555/2009-313, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-313,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č. j. 6 C 544/2005-264,
(již podruhé) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že má vůči
žalovanému pohledávku z titulu nároku na poskytnutí náhrady za pozemky ve
výroku blíže specifikované, jež nebyly vydány oprávněným osobám z důvodu
uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce
tvrzením, že jeho právo jako oprávněné osoby a současně jako osoby, jíž byly
restituční nároky postoupeny na základě smluv s dalšími oprávněnými osobami
odvozujícími své nároky od téhož právního předchůdce, na náhradní pozemky a
peněžité náhrady za pozemky, jež nebyly pro překážky bránící vydání pozemků
dle § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), vydány, nebylo uspokojeno
v náležité výši, jelikož při stanovení výše těchto náhrad bylo vycházeno pouze
z údajů obsažených v pozemkové knize a nebylo zohledněno, že ještě před
přechodem těchto pozemků na stát byly pozemky částečně zastavěny a částečně
určeny k výstavbě, pročež se žalobce nyní uplatňovanou žalobou domáhal, aby byl
žalovaný shledán povinným k vydání rozdílu mezi náhradami již poskytnutými a
náhradou odpovídající podle tvrzení žalobce skutečné hodnotě nevydaného
majetku. Obvodní soud připomněl, že veškeré právní vztahy mezi účastníky byly
vypořádány prostřednictvím dohod o narovnání uzavřených dle § 585 obč. zák.,
jimiž zanikly nároky na náhradu za restituované pozemky a byly nahrazeny
závazky z těchto dohod. Obvodní soud však současně podotkl, že v souladu s §
28a zákona o půdě, ve znění účinném k datu uzavření smluv a dohod účastníků,
měla být zjišťována podle prováděcích předpisů nejen hodnota nároku oprávněných
osob, ale i hodnota pozemků poskytovaných jako náhrada, předpokládá-li tedy
dohoda ze dne 15. 3. 1994 převod „metr za metr,“ je ji třeba považovat za
neplatnou pro rozpor se zákonem. Neplatnost této dohody, jež předpokládala a
uvozovala další smluvní úpravu mezi účastníky, však nebrání tomu, aby ostatní
smlouvy obstály jako platné. V případech těchto smluv je sice cena převáděných
pozemků uvedena, neopírá se ovšem o znalecký posudek, ale o výpočet zaměstnance
žalovaného, nebylo-li však o předmětu plnění a výši ceny sporu, akceptoval
obvodní soud tyto smlouvy jako platné. Jako důvodnou označil soud i námitku
promlčení vznesenou žalovaným, neboť k zániku nároku žalobce došlo nejpozději
k datu uzavření poslední dohody o narovnání dne 1. 11. 1996, a je tedy zřejmé,
že ke dni podání žaloby dne 8. 12. 2005 došlo již k uplynutí tříleté promlčecí
doby dle § 100 a 101 obč. zák. Soud dále odmítl tvrzení žalobce, že jeho nárok
vznikl až v souvislosti s novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 187/2006
Sb., neboť takto by mohl vzniknout pouze v případě, že by restituční nárok
trval ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 5. 5. 2006). Na závěr svého
rozhodnutí se soud zaobíral otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení, jenž shledal daný pouze z části. Tyto závěry tedy soud prvního stupně
vedly k tomu, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je
rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-313, změnil tak, že zamítl
žalobu, jíž bylo navrhováno, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci
částku 2.450.700,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Toto rozhodnutí odvolací soud učinil poté, co usnesením ze
dne 26. 1. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-308, rozhodl o připuštění zpětvzetí
žaloby, jíž se žalobce domáhal náhrady za nevydané pozemky vyjma pozemků p. č.
788/1 a č. 855 v k. ú. K., rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a
řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že se připouští změna žaloby ve
znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.450.700,- Kč s
příslušenstvím (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že v souladu s ustanovením § 1
odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří
zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, v rozsahu stanoveném dle tohoto
zákona i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) cit. zák. nelze pozemky vydat v případě, že pozemek byl po převodu
nebo přechodu do vlastnictví jiné osoby zastavěn. Tvrdí-li žalobce, že jeden z
pozemků, kterých se žaloba týká, byl v době odnětí zastavěný a druhý byl k
zastavění určený, a jednalo se tedy o pozemky stavební, nemůže jít o nárok
podle zákona o půdě, nehledě na to, že žalovaný uspokojil restituční nárok
žalobce právě podle tohoto předpisu. Žalobou uplatněnému nároku přitom nelze
vyhovět ani podle jiného restitučního zákona. S ohledem na tento závěr odvolací
soud žalobu ve změněné podobě jako nedůvodnou zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je
dle něj dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na zcela odlišném posouzení práv a povinností
žalobce oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále i ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož jde současně i o rozhodnutí zásadně právně
významné. Dovolatel považuje za naplněné veškeré dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, založil-li
svou úvahu, že na restituční nároky dovolatele nedopadal zákon o půdě, pouze na
znění § 1 a § 6 zákona o půdě, aniž by jakkoliv zohlednil i § 30 tohoto zákona
stanovící, že se za majetek uvedený v § 1 zákona o půdě považuje i majetek,
který byl v době odnětí vlastnického práva k účelům uvedeným v § 1 cit. zák.,
tj. účelům zemědělským, užíván. Otázka, zda určení pozemků k zastavění je
dostatečným důvodem proto, aby byl pozemek vyloučen z režimu zákona o půdě, je
otázkou v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešenou a její řešení odvolacím
soudem považuje dovolatel přinejmenším ve vztahu k parcele č. 855 v k. ú. Kunčice nad Ostravicí za nesprávné. Zákon nedává oporu pro závěr, že by mohlo
být ustanovení § 30 zákona o půdě při posouzení, zda jde o nárok podle tohoto
zákona, pominuto, a to ani s ohledem na znění § 11 odst. 1 písm. c) zákona o
půdě, na něž ve svém rozhodnutí odkázal odvolací soud, a to nejen proto, že
toto ustanovení jen vymezuje případy, v nichž nelze oprávněné osobě vydat
pozemek, ale především s přihlédnutím k tomu, že uvedené ustanovení nelze
vztáhnout na parcelu č. 855 v k. ú. K., která byla v době přechodu na stát v
pozemkové knize vedena jako soukromá cesta. Pochybením odvolacího soudu je i
přehlédnutí toho, že otázka, zda nároky týkající se parcel č. 788/1 a č. 855 v
k. ú. K. podléhají režimu zákona o půdě, byla řešena jako předběžná v
rozhodnutí pozemkového úřadu. Soudy přitom nejsou mimo rámec správního
soudnictví oprávněny zkoumat věcnou správnost správního aktu a mohou se zabývat
pouze tím, zda nejde o správní akt nicotný. Nicotnost je pak dána tehdy,
rozhodoval-li absolutně věcně nepříslušný orgán, jestliže však v posuzovaném
případě šlo o pozemky tvořící v době přechodu na stát součást velkostatku, o
jejichž přesném stavu nebyly s ohledem na značný časový odstup spolehlivé
záznamy, neobstojí závěr, že by byla dána absolutní věcná nepříslušnost na
straně pozemkového úřadu, jenž o věci rozhodoval. Nebyl-li tedy odvolací soud
oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí pozemkového úřadu a učinil-li i
přesto jiný závěr týkající se použitelnosti zákona o půdě, je jeho rozhodnutí
nesprávné, a to ve vztahu k oběma výše uvedeným parcelám. Dovolatel v této
souvislosti upozornil, že i otázka, jestli a v jakém směru je soud rozhodující
o náhradě za nevydané pozemky vázán rozhodnutím pozemkového úřadu, doposud
nebyla řešena dovolacím soudem.
Odvolací soud podle dovolatele rovněž nedostál
své povinnosti informovat účastníky o svém právním pohledu na věc, jenž se
zcela lišil jak od tvrzení účastníků, tak od posouzení věci soudem prvního
stupně, a neumožnil jim tak, aby se k němu vyjádřili. Nežádoucnost tzv. překvapivých rozhodnutí přitom byla opakovaně akcentována Ústavním i Nejvyšším
soudem. Závěrem dovolatel zdůraznil potřebu přihlédnout ke zvláštní povaze
řízení o restitučních nárocích, jež by měla vést především ke zmírnění státem
spáchaných křivd, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu
odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný označil ve svém vyjádření dovolání za nedůvodné, uvedl, že dle něj
byly restituční nároky žalobce zcela vypořádány a nadto došlo již i k
promlčení případného práva žalobce.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího
soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož napadeným rozhodnutím bylo odvolacím soudem potvrzeno zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem odpovídajícím změně a částečnému
zpětvzetí žaloby učiněným před soudem odvolacím (a nejde o případ předpokládaný
§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – soud prvního stupně nerozhodl jinak), je
možno dovolání považovat za přípustné pouze v případě, pokud by dovolací soud
dospěl za pomocí hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř. k
závěru, že jde o rozhodnutí zásadně právně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s.
ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam ve
smyslu výše uvedeného ustanovení, neboť v rozhodnutí řešená otázka rozsahu
působnosti zákona o půdě byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu, od níž však není důvodu se odklánět ani v tomto
případě. S ohledem na nesprávné posouzení této otázky lze dovolání považovat za
důvodně podané. Dovolateli lze přisvědčit, že závěr o tom, že s poukazem na
charakter předmětného majetku nemohou být restituční nároky posuzovány podle
zákona o půdě, nelze učinit, aniž by bylo zohledněno ustanovení § 30 zákona o
půdě. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, uvedené ustanovení rozšiřuje okruh
působnosti zákona o půdě (respektive jeho části druhé upravující problematiku
vydávání nemovitostí oprávněným osobám a poskytování náhrad za nemovitosti
nevydané) i na pozemky, jež nespadají do definice uvedené v § 1 odst. 1 cit.
zák., které však byly v době přechodu na stát používány k účelům zemědělské
výroby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28
Cdo 1081/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3037/2009). Uzavřel-li odvolací soud, že na restituční nárok žalobce
nedopadá zákon o půdě, aniž by se vypořádal s tím, proč na věc nemůže dopadat
uvedené ustanovení, je již z tohoto důvodu jeho právní posouzení neúplné, a
tudíž i nesprávné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Za vadu řízení ve
smyslu tohoto ustanovení lze považovat i nepřezkoumatelnost odůvodnění
napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost (k
tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1055, svazek
15/2002). Z § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne pro soud povinnost v odůvodnění
přesvědčivě vyložit (mimo jiné), které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce. V daném případě však odvolací soud bez dalšího
dokazování a bližšího vysvětlení svých úvah vyšel z tvrzení žalobce o
charakteru dotčených pozemků, a nedostál tak výše uvedenému zákonnému požadavku
na náležité odůvodnění. Jeho rozhodnutí by tedy (nehledě na výše uvedené
pochybení v právním posouzení) nemohlo obstát již pro nedostatečné odůvodnění,
jež činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a jež zároveň představuje zásah do práva
účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995, č. 34, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09). Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu,
že tento ve svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že o použitelnosti zákona
o půdě na restituční nároky týkající se sporovaných pozemků již bylo pravomocně
rozhodnuto pozemkovým úřadem, je třeba uvést, že ač lze dovolateli přisvědčit
v tom, že obecné soudy nejsou mimo řízení podle části páté o. s. ř. oprávněny
přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů vyjma situací, kdy
jde o nicotná rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 11, sešit 2/2000), neznamená to, že by v případě, že o
otázce související s nárokem uplatněným žalobou před obecnými soudy bylo
rozhodnuto správním orgánem, byly tímto rozhodnutím obecné soudy bez dalšího
vázány. Ačkoliv soudům v této situaci nepřísluší jakkoliv zasahovat do právních
vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém
rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány,
nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o
rozhodnutí o osobním stavu. V souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o. s. ř. má
soud, jde-li o otázku, o níž je jinak příslušný rozhodnout jiný orgán, z tohoto
rozhodnutí vycházet, aniž by mu však občanský soudní řád přikazoval danou
otázku posoudit zcela stejně.
Nevypořádal-li se však odvolací soud s
rozhodnutím pozemkového úřadu řešícím charakter předmětných pozemků z hlediska
restitučního zákonodárství, třebaže bylo v řízení řádně tvrzeno, lze i v této
skutečnosti spatřovat vadu rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti,
neboť z dikce uvedeného ustanovení používajícího termín „soud vychází“ je
zřejmé, že bude povinností soudu se s tvrzeným rozhodnutím a jeho významem pro
posuzovanou věc odpovídajícím způsobem zabývat. Opomene-li se soud v odůvodnění
náležitě vypořádat se všemi námitkami významnými pro posouzení správnosti
rozhodnutí ve věci, tedy i se souvisejícím rozhodnutím správního orgánu, jde
opět o rozhodnutí nepřezkoumatelné, a i z tohoto důvodu je tak lze považovat
za stižené vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3716, CD
3/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2195/2010).
Dovolateli lze dále přisvědčit i v tom, že odvolací soud v daném případě
pochybil, učinil-li rozhodnutí, aniž by účastníky seznámil se svým náhledem na
právní posouzení věci, jenž se diametrálně lišil od právních názorů účastníků
i soudu prvního stupně a který se opírá o zohlednění odlišných skutkových
okolností, k nimž se doposud účastníci zvlášť nevyjadřovali (tvrzeními či
důkazními návrhy), jelikož je v dané věci nepovažovali ani za rozporuplné ani
za rozhodující. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil závěr, že pokud odvolací soud
za těchto okolností potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním
názorem, který se liší od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim
se k němu vyjádřit a doplnit svá tvrzení ve vztahu k tomuto právnímu názoru,
porušuje tím zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a současně tím opět zasahuje i
do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7164, CD 10/2009, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 749/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 3795, CD 3/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp.
zn. III. ÚS 2809/09). Shledal-li tedy odvolací soud, že vzájemné vztahy mezi
účastníky nelze posoudit podle zákona o půdě, měl umožnit účastníkům se k
tomuto právnímu názoru vyjádřit, tak jak mu to ukládá § 118a o. s. ř., a
domníval-li se, že doposud učiněná tvrzení a provedené důkazy neumožňují udržet
názor účastníků a soudu prvního stupně o aplikovatelnosti zákona o půdě, měl v
souladu s tímto ustanovením vyzvat účastníky k doplnění rozhodujících
skutečností, případně zvážit, zda je tento postup v souladu s přezkumnými
limity stanovenými zákonem pro odvolací řízení (srov. § 213b o. s. ř.),
nesplnil-li odvolací soud tuto povinnost, je třeba jeho rozhodnutí i z tohoto
důvodu považovat za stižené vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší
soud za nesprávné a postup před odvolacím soudem za vadný, shledal dovolání
důvodným, podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a § 243b
odst. 3, věty první, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.