28 Cdo 2195/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause
v právní věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se
sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1. Dětskému domovu Strančice,
IČ 43750672, se sídlem ve Strančicích, Hrdinů 175, zastoupenému JUDr. Jiřím
Medřickým, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 51, a 2. Středočeskému
kraji, IČ 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81, o vydání věci, vedené u
Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 217/2004, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 30 Co
296/2009-302, 30 Co 69/2009, 30 Co 174/2008, ve znění opravného usnesení téhož
soudu ze dne 16. dubna 2010, č. j. 30 Co 296/2009-364, 30 Co 69/2009, 30 Co
174/2008, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje ve výroku I., v části, v jaké jím bylo
rozhodnuto o vydání pozemkové parcely č. 277/1 v k. ú. S., zapsané na LV č. 705
vedeném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P.-v. pro k. ú.
S., obec S., dále pozemkových parcel č. 159/11 a 156 v k. ú. V. u Ř., zapsaných
na LV č. 619 vedeném u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště
P.-v. pro k. ú. V. u Ř., obec V., a v navazujících výrocích o nákladech řízení
(IV.,V.,VI.) a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení;
jinak se dovolání žalovaných proti prvně uvedenému výroku zamítají.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 8. 2007, č. j. 3 C 217/2004-202,
ve znění opravných usnesení ze dne 15. 5. 2008, č. j. 3 C 217/2004-241, a ze
dne 27. 3. 2009, č. j. 3 C 217/2004-274, uložil žalovaným povinnost vydat
žalobkyni budovu čp. 92 ve V. na parc. č. 207, parcelu č. 207 a parcelu č.
277/2 v obci a k. ú. S. (výrok I.), zamítl žalobní návrh na vydání parcely č.
277/1 v obci a k. ú. S., parcel č. 156, č. 159/9 a č. 159/11 v obci V., k. ú.
V. u Ř. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.-VI.).
Okresní soud toto rozhodnutí učinil poté, co byl jeho původní zamítavý rozsudek
ze dne 26. 9. 2002, č. j. 3 C 17/92-548, ve znění opravného usnesení a
doplňujícího rozsudku, v části týkající se vydání uvedených parcel zrušen
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, č. j. 30 Co 570/2003-773.
Krajský soud se sice ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je
oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a 1. žalovaný osobou povinnou ve smyslu tohoto zákona, stejně
jako se závěrem, že pozemky přešly na stát za podmínek uvedených v § 6 odst. 1
písm. k) cit. zák., shledal však, že je zapotřebí, aby se soud prvního stupně
blíže zabýval tím, zda-li byly naplněny překážky vydání ve smyslu § 8 zákona č.
87/1991 Sb. a v tomto směru doplnil dokazování. Soud prvního stupně v dalším
řízení v návaznosti na zjištění učiněná ze znaleckého posudku uzavřel, že dům
č. p. 92 nebyl dotčen stavebními úpravami natolik, aby jej nebylo možno jako
přestavěný vydat, tím pádem lze vydat i pozemek p. č. 207, na němž se dům
nachází, stejně jako nezastavěnou parcelu č. 277/2. Zároveň bylo zjištěno, že
na pozemcích č. 277/1, č. 156, č. 159/9 a č. 159/11 se nacházejí veškeré stavby
rozvodů jako pilíř elektroměru, revizní šachta, betonová nádrž, vodovodní
šachta, další šachta, stavba nad studnou, rozvod elektro, rozvod kanalizace,
rozvod vodovodu, rozvod plynu, sadové osvětlení, telefonní přípojka, přičemž
tyto stavby byly vybudovány až po odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobkyně.
Soud dále přihlédl ke zjištění znalce, že uvedené stavby tvoří příslušenství
domu č. p. 175 i domu č. p. 92 a bez nich je řádné užívání domu č. p. 175
vyloučeno, z čehož dovodil, že pozemky je třeba považovat za zastavěné ve
smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a nelze je žalobkyni vydat.
K odvolání žalobkyně i žalovaných přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (ve
znění opravných usnesení) Krajský soud v Praze a rozsudkem ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 30 Co 296/2009-302, 30 Co 69/2009, 30 Co 174/2008, jej změnil ve výroku
II. tak, že stanovil žalovaným povinnost vydat žalobkyni pozemek p. č. 277/1 v
k. ú. S., pozemky p. č. 156, p. č. 159/9, p. č. 159/11 v k. ú. V. u Ř. (výrok
I.), potvrdil jej ve výroku I. (výrok II.), odmítl odvolání 2. žalovaného
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V. a VI.).
Odvolací soud shledal odvolání 2. žalovaného opožděným, jako takové je odmítl a
ve svém přezkumu se dále zaměřil na námitky předestřené žalobkyní a 1.
žalovaným. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně o nezastavěnosti
pozemků uvedených v jeho vyhovujícím výroku, na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud dospěl k závěru, že ani vydání pozemků p. č. 277/1, p. č. 159/9,
p. č. 156, p. č. 159/11 nebrání překážka zastavěnosti ve smyslu § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud odkázal na ustálenou judikaturu, z níž
vyplývá, že za stavbu, jež činí pozemek zastavěným ve smyslu uvedeného
ustanovení, je třeba považovat pouze stavbu hlavní, k níž mají případné další
stavby funkci doplňkovou a která je spojena se zemí pevným základem. Bylo-li
prokázáno, že na pozemku p. č. 156 se nachází pouze dešťový svod, na pozemcích
p. č. 159/9 a 159/11 pouze přípojky kanalizace, elektřiny a sadové osvětlení,
na pozemku p. č. 277/1 kanalizační šachta, rozvody elektro, kanalizace,
vodovodu i plynu, telefonní přípojka, sadové osvětlení, vodovodní šachta apod.
(odvolací soud v dalším odkázal na výčet staveb uvedený ve znaleckém posudku),
nejedná se takové stavby, pro něž by bylo možné považovat pozemky v souladu se
závěry obsaženými v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu za zastavěné. Navíc
přípojky kanalizace, elektřiny a vodovodní přípojka se na pozemcích nacházely
ještě před jejich převzetím státem a později došlo pouze k jejich rozšíření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z měnícího
charakteru napadeného rozhodnutí a důvodnost dle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. z vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a z nesprávného právního posouzení věci. První žalovaný zpochybnil
správnost závěru odvolacího soudu o nezastavěnosti pozemků uvedených v měnícím
výroku. Zdůraznil, že přes pozemek p. č. 277/1 procházejí veškeré rozvody vody,
kanalizace, plynu a elektřiny, bez nichž by nebylo možné užívat dům č. p. 175,
přičemž s ohledem na rozsah těchto sítí a směr jejich vedení nelze situaci
řešit věcnými břemeny. Odvolací soud přitom zcela pominul stavbu příjezdové
komunikace k domu č. p. 175 konstruovanou pro pohyb vozidel zajišťujících
zásobování, úklid a údržbu této nemovitosti, jíž je třeba považovat za účelovou
komunikaci ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jako stavbu
nepřemístitelnou bez nepřiměřených obtíží i za stavbu ve smyslu § 8 odst. 3
zákona č. 87/1991 Sb. Nezabýval-li se odvolací soud vůbec otázkou příjezdové
komunikace, neměl ve vztahu k pozemku p. č. 277/1 měnit prvostupňové
rozhodnutí. Odvolací soud rovněž pochybil příliš širokým výkladem ustanovení §
8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť v případech pozemků větší výměry nebo
zastavěných jen částečně lze vydání řešit geometrickým oddělením zastavěných
částí od nezastavěných a takový postup lze považovat za neodporující ustanovení
§ 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Parcela č. 277/1 je přitom značně rozlehlá a
převážná část sítí je soustředěna v jedné její části, měla být tedy posuzována
možnost nevydat pouze její část. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Druhý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání 1. žalovaného vyslovil souhlas s
dovolacími důvody uplatněnými 1. žalovaným a ztotožnil se i s jeho návrhem na
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání 1. žalovaného zpochybnila možnost tohoto
žalovaného podat dovolání, jelikož se nejedná o vlastníka ale pouze o osobu
mající předmětné nemovitosti ve své správě, obsáhle předestřela argumenty, pro
něž nelze pozemky považovat za zastavěné, a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009
Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12
přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Ač 1. žalovaný své dovolání
označil jako dovolání proti celému rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání
vyplývá, že jej napadá pouze ve výroku I., jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně a rozhodnuto o vydání pozemků nad rámec vyhovujícího výroku
prvostupňového rozhodnutí. Přípustnost dovolání je tudíž dána ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Považuje-li 1. žalovaný za nesprávně posouzenou otázku zastavěnosti, je třeba
uvést, že zastavěnost pozemku ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nelze
dovodit ze skutečnosti, že se na pozemku nacházejí rozvody vody, kanalizace,
plynu a elektřiny. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud a jak uvedl rovněž
soud odvolací, pro naplnění překážky zastavěnosti je třeba, aby se na pozemku
nacházela taková stavba, která činí pozemek zastavěným, přičemž musí jít o
stavbu hlavní a nikoliv doplňkovou (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze
dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod R 34/93 civ., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7.
2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2008). Nedochází-li v důsledku existence předmětných
staveb ke změně užívání daného pozemku, nelze podmínku zastavěnosti považovat
za naplněnou (tento výklad je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu
zdůrazňující potřebu restriktivního výkladu překážek vydání věci podle
restitučních předpisů, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003,
sp. zn. I. ÚS 754/01). Nejvyšší soud přitom již dříve dospěl k výslovnému
závěru, že na zastavěnost pozemku nelze usuzovat z existence podzemního vedení
na pozemcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn.
28 Cdo 1752/2002). Tvrzení 1. žalovaného o vlivu uváděných staveb na pozemky
přitom nebylo takového rázu, aby z něj bylo možno usuzovat na neaplikovatelnost
výše uvedených závěrů, a tudíž i na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.
První žalovaný se rovněž mýlí, uvádí-li, že soud měl rozdělit rozsáhlejší
pozemek a vydat pouze jeho nezastavěnou část. Povinná osoba s oprávněnou se
sice mohly v souladu s ustanovením § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. dohodnout
na oddělení části pozemku na základě geometrického oddělovacího plánu a vydání
takto vzniklého nového pozemku, k tomuto kroku však nemůže přistoupit soud v
rámci občanského soudního řádu, jenž je vázán literou zákona a návrhy účastníků
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1517/99,
28 Cdo 1519/99, tento závěr vyplývá i z výše citovaného stanoviska Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93).
Důvodnost však lze přiznat námitce dovozující zastavěnost pozemku p. č. 277/1 v
k. ú. S. z existence pozemní komunikace. Odvolací soud se vůbec nezabýval
tvrzením žalovaných, že se na pozemku nacházejí zpevněné cesty, ač z protokolu
z jednání před odvolacím soudem (č. l. 297) je zřejmé, že toto tvrzení bylo
žalovanými opakovaně nastoleno k soudnímu přezkumu. Již ve svědeckých
výpovědích učiněných v původním řízení před soudem prvního stupně (srov. str. 4
rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 26. 9. 2002, č. j. 3 C
17/92-548) byla konstatována existence komunikací na pozemcích, na příslušné
svědecké výpovědi posléze odkazoval 1. žalovaný v rámci svých důkazních návrhů
i v novém řízení před soudem prvního stupně (srov. návrh 1. žalovaného na č. l.
168). Soud prvního stupně se však těmito návrhy a tvrzeními blíže nezabýval,
jelikož považoval překážku zastavěnosti za naplněnou již jinými skutečnosti.
Odklonil-li se odvolací soud ve svém rozhodnutí od závěru o zastavěnosti
předmětných pozemků, aniž by k tomuto tvrzení přihlédl, přičemž ve svém
posouzení vyšel pouze ze znaleckého posudku, jenž navíc v tomto nelze považovat
za zcela jednoznačný, neboť ačkoliv komunikace není obsažena ve výčtu staveb na
jednotlivých parcelách, v závěru jsou přístupové cesty zmíněny, porušil tak
svou povinnost vypořádat se se všemi právně relevantními námitkami účastníků
plynoucí z § 157 odst. 2 o. s. ř. a zároveň i právo na spravedlivý proces
zaručené Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08). V rozsahu, v jakém se odvolací soud
nevypořádal s otázkou, zda je předmětná komunikace na pozemku p. č. 277/1
stavbou ve smyslu občanského práva způsobilou založit překážku zastavěnosti ve
smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nelze posoudit věcnou správnost
rozhodnutí odvolacího soudu, jenž je tudíž v tomto ohledu nepřezkoumatelné.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pak zakládá vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.), jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007).
Dovolání bylo tedy v tomto ohledu podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v tomto
rozsahu a v navazující části týkající se nákladů řízení mezi účastníky zrušil a
podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Ve zbylé části pak dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty
před středníkem, o. s. ř.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání i 2. žalovaný,
dovozující jeho přípustnost z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) i
okolnosti, že rozhodnutí spočívá na zjištěních, nemajících podle obsahu spisu
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Stavby na pozemcích p.
č. 277/1, p. č. 156, p. č. 159/9 a p. č. 159/11 jsou způsobilé být předmětem
občanskoprávních vztahů (vodovod, pozemní komunikace, pilíř elektroměru,
revizní šachta, kanalizace, přestavěný bazén, kanalizační šachta, velká žumpa,
chlorační nádrž, zděná stavba klubovny, betonová nádrž, stavba nad studnou,
rozvod elektro, plynu, sadové osvětlení), jedná se přitom o samostatné stavby
zřízené po převzetí pozemků státem představující zákonnou překážku vydání ve
smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud se podle 2. žalovaného
rovněž nezabýval tím, zda byly vůbec naplněny předpoklady pro vydání pozemků
podle restitučních předpisů. Rozpor s tehdy platnými předpisy je dovozován z
dosloveného výkladu ustanovení zákona č. 114/1948 Sb., což je v rozporu s
konstantní judikaturou Ústavního soudu. Výměr Ministerstva průmyslu ze dne 10.
1. 1949, č. j. 157870/49-V-IV-S, byl vydán na základě rozhodnutí ministra, byl
podepsán v zastoupení ministra v souladu se zmocněním vyplývajícím z
podpisového řádu, a není tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy. Nesprávné
posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně pak mělo za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. S ohledem na uvedené navrhl 2. žalovaný, aby Nejvyšší soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání 2. žalovaného opět zopakovala své
důvody, pro něž nelze pozemky považovat za zastavěné ve smyslu § 8 odst. 3 zák.
č. 87/1991 Sb., a navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání 2. žalovaného
směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a ve zbytku
dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání 2.
žalovaného proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně a rozhodnuto o vydání pozemku p. č. 277/1 v k. ú. S. a
pozemků p. č. 156, 159/9 a 159/11 v k. ú. V. u Ř., je dána ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Zpochybnil-li 2. žalovaný aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, je nutné
připomenout, že tuto otázku shledal odvolací soud správně posouzenou již ve
svém předchozím zrušujícím rozhodnutí a úvahy obsažené v tomto rozhodnutí,
stejně jako ve zrušovaném rozsudku soudu prvního stupně, se staly východiskem i
pro nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů přitom
shledaly naplnění restitučního titulu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.
87/1991 Sb. v okolnosti, že došlo ke znárodnění majetku, jenž nebyl součástí
podniku podléhajícímu znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění
dolů a některých průmyslových podniků, a na něj navazujícího zákona č. 114/1948
Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů, ale
byl v osobním vlastnictví právního předchůdce žalobkyně. Rozpor příslušného
výměru Ministerstva průmyslu s tehdy platnými zákonnými předpisy shledal
odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí i v okolnosti, že výměr nebyl
podepsán příslušným ministrem coby osobou zodpovědnou za proces znárodnění, ale
pouze pracovníkem Ministerstva. Tento závěr je však zcela v souladu s
judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1994,
sp. zn. III. ÚS 114/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 23/1993, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. II. ÚS
305/99), z níž odvolací soud vycházel, a současně odpovídá i závěrům obsaženým
v navazující judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 9/1999 civ., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2128/99, na jejichž odůvodnění lze pro bližší
rozbor této otázky odkázat), a není důvodu, aby se od těchto závěrů odkláněl
dovolací soud nyní. Tvrdí-li dovolatel, že podpis na výměru byl učiněn zcela v
souladu s vnitřním předpisem (podpisovým řádem) Ministerstva, je třeba
připomenout, že šlo pouze vnitřní předpis závazný pro pracovníky Ministerstva,
jenž v žádném případě nebyl nadán takovou právní silou, aby pozměnil či doplnil
ustanovení § 1 zákona č. 114/1948 Sb., jež svěřovalo rozhodování o naplnění
podmínek pro znárodnění výslovně ministru průmyslu. Námitce zpochybňující
aktivní věcnou legitimaci žalobkyně tedy nelze přiznat důvodnost.
Dovolací soud se dále zabýval tvrzeními dovozujícími zastavěnost vydávaných
pozemků. V tomto lze především odkázat na výše uvedené závěry učiněné při
přezkumu dovolání 1. žalovaného, jež lze vztáhnout i na námitky 2. žalovaného,
neboť ani on povětšinou nepředestřel ve svém dovolání taková tvrzení (uvádí
pouze výčet staveb na jednotlivých pozemcích, a nikoliv argumenty, z nichž by
bylo možno usuzovat, že jde o stavby hlavní, mající vliv na způsob využití
pozemku), pro něž by bylo možno označit závěr odvolacího soudu o nenaplnění
překážky zastavěnosti ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. za nesprávný.
Důvodnost lze opět přiznat (mimo tvrzení týkající se stavby komunikace, jež
bylo rozebráno výše) pouze jediné námitce, a to zpochybňující posouzení
zastavěnosti pozemku stavbou označovanou 2. žalovaným jako „klubovna.“ Zatímco
s ostatními stavbami uváděnými v dovolání se odvolací soud vypořádal alespoň
odkazem na výčet uvedený ve znaleckém posudku, tvrzení týkající se tohoto
objektu, ač bylo v řízení vzneseno - naposledy opět na jednání před odvolacím
soudem (viz. protokol na č. l. 298), nijak ve svém rozhodnutí nereflektoval.
Nezohlednil-li tedy odvolací soud tuto námitku v odůvodnění svého rozsudku, je
jeho rozhodnutí ve vztahu k posouzení zastavěnosti pozemků, na nichž se má
tento objekt nacházet, tzn. pozemků p. č. 159/11 a p. č. 156 v k. ú. V. u Ř.,
opět nepřezkoumatelné, tudíž rovněž stižené v souladu s ustanovením § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. V tomto rozsahu tedy shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř.
zrušil i v této části (včetně příslušných výroků o nákladech řízení) a podle §
243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení, zatímco ve zbylé části dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k případným vadám uvedeným v § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), krom výše uvedených však žádné další vady řízení neshledal.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu