28 Cdo 2400/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve
věci žalobce Ing. V. V., bytem ve Z., za vedlejší účasti Ing. J. V., bytem
tamtéž, obou zastoupených JUDr. Václavem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově,
náměstí Míru 140, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ:
45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení, zda tu právo na
převod náhradního pozemku je či není, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 15 C 698/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2011, č. j. 19 Co
2744/2010-284, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2011, č. j. 19
Co 2744/2010-284, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 15 C
698/2009-242, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „má vůči
žalovanému nárok na vydání náhradních pozemků podle § 11a zákona č. 229/1991
Sb., vzniklý smlouvou o postoupení pohledávky z rozhodnutí PÚ, ÚP Č. B., č. j.
OPÚ/R-10/01/243/91, OPÚ/R-14/01/243/91 a OPÚ/R-12/01/243/91, uzavřené s
postupitelem V. V. dne 28. 9. 2004; smlouvou o postoupení pohledávky z
rozhodnutí PÚ, ÚP Č. B., č. j. OPÚ/R-13/01/243/91, OPÚ/R-12/01/243/91, uzavřené
s postupitelkou A. V. dne 28. 9. 2004; smlouvou o postoupení pohledávky z
rozhodnutí PÚ, ÚP Č. B., č. j. OPÚ/R-10/01/243/91, OPÚ/R-14/01/243/91 a OPÚ/
R-12/01/243/91, uzavřené s postupitelkou A. V. dne 9. 11. 2005 a smlouvou o
postoupení pohledávky z rozhodnutí PÚ, ÚP Č. B., č. j. OPÚ/R-13/01/243/91, OPÚ/
R-12/01/243/91, uzavřené s postupitelkou A. V. dne 9. 11. 2005, a to v celkové
hodnotě 1.543.729,25 Kč, že na tyto výše označené žalobcovy pohledávky se
nevztahuje § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a že žalobce má ohledně
pohledávek postavení oprávněné osoby podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb.“ (výrok
I). Současně soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Vyšel přitom ze zjištění, že žalobcovým rodičům, A. a V. V., vzniklo podle
shora označených rozhodnutí pozemkového úřadu právo na převod jiných vhodných
pozemků za pozemky, které jim pro zákonnou překážku nelze vydat (§ 11 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Označenými postupními smlouvami toto právo převedli na žalobce. Žalovaný po 31.
12. 2005 odmítá žalobce uspokojit a vylučuje jej (coby postupníka, nikoliv
původní oprávněnou osobou) z nabídkových řízení, ačkoliv žalobce je již od roku
1991 samostatně hospodařícím rolníkem a pohledávky získal od svých rodičů za
účelem rozšíření své zemědělské výroby. Pokládaje tyto skutečnosti za právně
nevýznamné soud prvního stupně uzavřel, že žalobcovo právo na převod náhradního
pozemku, jehož určení se žalobou domáhá, k 31. 12. 2005 zaniklo podle
ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, neboť žalobci – postupníku –
neprospívá ani nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 531/2005 Sb., jímž byla
ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.
zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.
února 2011, č. j. 19 Co 2744/2010-284, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
I potvrdil, změnil jej toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal
žalobu neopodstatněnou již proto, že žalobce nemá na žádaném určení naléhavý
právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“). Podle odvolacího soudu žalobci nic nebrání v tom, aby při liknavém
postupu Pozemkového fondu ČR uplatnil své právo u soudu žalobou o uložení
povinnosti žalovanému převést do svého vlastnictví konkrétní pozemky, a to bez
zřetele k tomu, zda jde o pozemky zahrnuté žalovaným do veřejné nabídky; v
tomto směru soud odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Je-li žalobci k dispozici žaloba na
plnění – pokračoval odvolací soud – je určovací žaloba nepřípustná, nehledě k
tomu, že namísto určení práva samého žalobce žádá pouze deklarování označených
skutečností a vyslovení závěru o (ne)aplikovatelnosti dotčených právních
předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to,
že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Za vadu řízení označuje postup odvolacího soudu, jenž jej před vydání
rozhodnutí neseznámil se svým odlišným právním názorem a nevyzval jej k
dolíčení skutečností o naléhavém právním zájmu na žádaném určení. Naléhavý
právní zájem na žádaném určení spatřuje žalobce i v tom, že pozitivní určení
práva zde nastolí jistotu v právních vztazích účastníků a jemu posléze nebude
odpírána účast v nabídkových řízeních. Namítá, že v dané věci neusiluje pouze o
deklarování skutečností, které jeho právo zakládají, případně vylučují jeho
zánik, nýbrž se domáhá určení existence práva samého, jak z obsahu žaloby
vyplývá. Poukazuje i na to, že v době uplatnění práva u soudu (při podání
žaloby) panoval právní názor, že žalobou se lze domáhat toliko převodů pozemků
z veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR (jenž byla v jeho případě nedostatečná)
a tento názor Nejvyšší soud opustil až rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 12.
2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, na který žalobce nemohl v dříve zahájeném
řízení již reagovat. Postup odvolacího soudu, jenž nevyhověl ani jeho návrhu na
připuštění změny žaloby, označil za formalistický, nerespektující zvláštní
povahu restitučních nároků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací
soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah
posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti
účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
Jestliže v projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně se závěrem, že žalobce nemá na žádaném určení naléhavý právní zájem ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., zatímco soud prvního stupně projednal žalobu po
stránce věcné (uzavíraje, že žalobcem tvrzené právo zaniklo), pak – z hlediska
obsahu posuzovaného právního vztahu
– se jedná o rozsudek měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 732/2008).
Dovolání proti rozsudku je tudíž přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243 odst. 1 věty první o. s. ř.),
přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu z důvodů uplatněných v dovolání
(přihlížeje přitom i k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř.) a shledal
dovolání opodstatněným.
Předmětem dovolacího přezkumu je žalobcem označená otázka naléhavého právního
zájmu na žádaném určení.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení)
lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80
písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat přímo
o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např.
rozhodnutí uveřejněné pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č.
21/1997).
Závěr odvolacího soudu, že v případě liknavého či snad dokonce svévolného
postupu žalovaného Pozemkového fondu ČR má oprávněná osoba k dispozici i žalobu
o uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nebo nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn.
III. ÚS 495/05) a že důvodnost takové žaloby již není nadále třeba vázat na
podmínku zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného (srov. rozsudek
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 62/2010), je bezpochyby správný. Tím však žaloba o určení
práva samého apriori vyloučena není, neztrácí-li oprávněná osoba právo
uspokojit své nároky dosavadním způsobem, tedy prostřednictvím veřejných
nabídek žalovaného (srov. § 11a zákona o půdě, § 7 zákona č. 95/1999 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). V situaci, kdy žalovaný žalobcovo právo zpochybňuje
a z tohoto důvodu žalobce vylučuje z nabídkových řízení, může i určovací
žaloba posloužit k odstranění stavu právní nejistoty v právních vztazích
účastníků a může být účinným prostředkem k prosazení práv žalobce ve vztahu k
Pozemkovému fondu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010).
V dané věci nejde o případ, kdy žalobce namísto požadavku na určení existence
práva samého žádá pouze deklarování skutečností, které jeho právo zakládají
(nebo vylučující jeho zánik – aplikovatelnost ustanovení § 13 odst. 6 a 7
zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.), jak odvolací soud nesprávně
dovozuje z formulace žalobního petitu, která – vedle požadavku na určení práva
samého – obsahuje vylíčení i dalších skutečností. Je to přitom pouze soud, kdo
rozhoduje o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí a není porušením §
153 odst. 2 o. s. ř., neuvede-li ve výroku údaje, které vymezení práv a
povinností jen zdůvodňují, i když byly (nadbytečně) uvedeny v jinak přesném a
určitém žalobním petitu, případně vyjádří-li ve výroku stejná práva a
povinnosti jinými slovy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna
2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č.
152/2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – založený pouze
na závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení práva ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. – správný není. Proto jej Nejvyšší soud zrušil (§
243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud
v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu