22 Cdo 341/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně V. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu J. H., o ochranu
vlastnického práva a vyklizení pozemku uvedením do původního stavu, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 153/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.
října 2003, č. j. 7 Co 1440/2003-59, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. J. S.
pozemek do původního stavu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vlastníkem označeného pozemku
je žalobkyně na základě rozhodnutí Okresního úřadu – Pozemkového úřadu v J. H.
ze 6. 3. 2000. Žalovaný v celé délce pozemku vyasfaltoval pás široký asi 2,5 m,
pod který položil štěrk. Do podzimu roku 2002 se na pozemku žádné asfaltové
povrchy nenacházely. Podle originálu pasportu místních komunikací z 15. 10.
1984 byla již v roce 1984 komunikace spojující ulice arch. T. a D., která
zčásti vede po předmětném pozemku, zařazena v pasportu místních komunikací pod
č. 38b a je patrná i z grafického pasportu. Provoz na této komunikaci je omezen
značkou zákazu vjezdu všech motorových vozidel. Podle operačních plánů zimní
údržby místních komunikací žalovaný zajišťuje zimní údržbu i komunikace č. 38b.
Jako místní komunikace je předmětný pozemek užíván nejméně 40 let. Soud prvního
stupně se postavil na stanovisko, že na pozemku žalobkyně se nachází místní
komunikace, která byla zřízena dříve, než se žalobkyně stala vlastnicí pozemku,
na podzim roku 2002 došlo pouze k údržbě komunikace, a protože nebylo
prokázáno, že by tato komunikace byla správním rozhodnutím vyňata ze sítí
místních komunikací, musí být veřejně přístupná a žalobkyně je povinna při
výkonu svého vlastnického práva respektovat její právní režim.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 10. října 2003, č. j. 7 Co 1440/2003-59, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé změnil tak, že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud mj. uvedl, že pasport komunikací je pouze
evidencí místních komunikací. O zařazení pozemku do sítě místních komunikací
rozhodoval podle zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a podle § 6
vyhlášky č. 35/1984 Sb., kterou v rozhodné době byl prováděn zákon č. 135/1961
Sb., místní národní výbor. S ohledem na ustanovení § 23 uvedeného zákona bylo
nezbytné, aby o zařazení komunikace do sítě místních komunikací (pasportu
místních komunikací) rozhodl místní národní výbor ve správním řízení. Vydání
takového rozhodnutí je nezbytné i podle současné právní úpravy (§ 44 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Žalovaný existenci takového rozhodnutí
neprokázal. „Zařazení pozemku žalobkyně do pasportu místních komunikací bez
toho, aby tomuto zařazení předcházelo správní řízení, nemůže založit oprávnění
žalovaného nakládat s komunikací jako vlastník ve smyslu § 9 odst. 1 současně
platného zákona o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. a provádět údržbu
takové komunikace podle vyhlášky č. 104/1997 Sb.“ Žalobkyně se tudíž po právu
domáhala ochrany svého vlastnického práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že samotná existence pasportu
místních komunikací, v němž je předmětná komunikace zařazena již od roku 1984,
dostatečným způsobem prokazuje existenci sporné komunikace. V případě
neexistence správního řízení a rozhodnutí by k zařazení komunikace do pasportu
nedošlo. Žalovaný toto rozhodnutí nemohl předložit, protože bylo vydáno v roce
1984 a bylo již skartováno. S ohledem na časový odstup žalovaný nemohl jeho
existenci doložit ani jiným způsobem. Dovolává se rozsudku Nejvyššího soudu sp.
zn. 2 Cdon 444/97, podle kterého “je pro zjištění, zda určitá pozemní
komunikace je či není místní komunikací, rozhodující, zda je jako taková
zařazena příslušnou obcí v její evidenci“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že předmětný pozemek jí
byl vydán v roce 1997. Vydání pozemku předcházelo správní řízení, jehož
účastníkem byl i žalovaný, který se o místní komunikaci na pozemku nezmiňoval a
který, pokud by tam komunikace skutečně byla, by se zajisté bránil vydání
pozemku. S tvrzením, že na pozemku se nachází místní komunikace, přišel
žalovaný až po zahájení řízení v této věci. Toto tvrzení je účelové a žalovaný
se jím snaží ospravedlnit svůj zásah do vlastnického práva žalobkyně. V době
vydání pozemku byl pozemek celý zatravněn, jen v jednom místě byla nahodile
vyšlapaná úzká pěšina, kterou si někteří občané zkracovali cestu. Pokud by šlo
o místní komunikaci, žalovaný by tam nedal značku se zákazem vjezdu všech
vozidel. Podle žalobkyně by komunikace neměla ani praktický význam, neboť o
dvacet metrů dále jsou ulice arch. T. a D. propojeny širokou asfaltovou
vozovkou opatřenou po stranách chodníky. Tvrzení žalovaného, že správní
rozhodnutí o zařazení pozemku jako místní komunikace je skartováno, není
věrohodné, když v archivu žalovaného i v archivu odboru výstavby se dodnes
nacházejí veškerá správní rozhodnutí vydaná v době existence národních výborů.
Z evidence žalovaného nelze zjistit, že by místní komunikace byla geometricky
zaměřena a označena vlastním parcelním číslem, kudy má vést a jak má být
široká. Na pozemku se nikdy nenacházely žádné asfaltové kryty, který by
žalovaný mohl vyspravovat. Vybudovaný asfaltový pás na pozemku je
několikanásobně širší než byla vyšlapaná pěšina. Stavební povolení k jeho
vybudování vydáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 OSŘ, jakož i jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Podle judikatury dovolacího soudu platí, že vlastníkem pozemní
komunikace nemůže být osoba odlišná od vlastníka pozemku, na němž byla
komunikace zřízena. V úvahu přichází toliko zřízení věcného břemene
umožňujícího využití pozemku pro účely komunikace.
Podle § 9 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastníkem místní
komunikace je obec. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a
to na základě zákona a za náhradu. Z těchto ustanovení lze dovodit, že
předpokladem zřízení místní komunikace na pozemku v soukromém vlastnictví bylo
(a je) také vyvlastnění nemovitosti pro účely stavby nebo za zákonem
stanovených podmínek zřízení věcného břemene umožňujícího využití pozemku pro
účely stavby pozemní komunikace (srov. § 17 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních
komunikacích, § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích).
Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, zaujal právní
názor, že místní a účelové komunikace „představují určitou kvalitu pozemku,
jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho
povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu
občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní
režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu
od druhé) převádět“. Uvedený právní názor opřel mj. o bod 2 přílohy k vyhlášce
č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, pod kterým jsou jako
druhy pozemku – ostatní plochy uvedeny také ostatní komunikace, které jsou pak
blíže charakterizovány jako místní a účelové komunikace. Z uvedeného tak
vyplývá, že pozemek charakterizovaný jako místní komunikace může mít jen
jednoho vlastníka a že jím nemůže být osoba jiná, která stavební činností pouze
upravila povrch takového pozemku. Jestliže vlastníkem takového pozemku je
fyzická osoba, může se jeho vlastníkem stát obec jen za předpokladu legální
změny vlastnictví, tedy nabytím tohoto pozemku v souladu se zákonem. Pokud se
tak nestalo, pak ani skutečnost, že příslušný pozemek jako místní komunikace
začal sloužit, sloužil či slouží, nemůže znamenat změnu jeho vlastnictví.
Žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku na základě rozhodnutí
Pozemkového úřadu Okresního úřadu v J. H. ze 6. 3. 2000, zn. PÚ 206/557-H,
podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě).
Podle § 135 OSŘ soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Jinak otázky, o nichž
přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Nejvyšší soud v rozsudku z 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 969, Svazek 13, vyslovil právní názor, že
„obecné soudy jsou oprávněny mimo rámec správního soudnictví zkoumat správní
akty jen z hlediska, zda se nejedná o akty nicotné (nulitní neboli paakty) –
které nevyvolávají právní účinky. Nicotnými akty jsou zejména akty vydané věcně
nepříslušným orgánem“. Skutečnost, že soudního přezkumu správního rozhodnutí se
lze domáhat jen cestou správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. OSŘ, je
samozřejmostí, která nevyžaduje žádný komentář. Žalovaný této možnosti nevyužil.
V rozsudku ze 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, uveřejněném v
Souboru pod C 1995, Svazek 26, Nejvyšší soud dovodil, že „správní rozhodnutí se
nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo
vydáno“, z čehož a contrario plyne, že ta osoba, která se jako účastník
zúčastnila správního řízení, je vázána rozhodnutím v tomto řízení vydaným.
Žalovaný byl účastníkem řízení podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, nevyužil
možností daných § 9 odst. 5 tohoto zákona, ani opravných prostředků, a je tedy
rozhodnutím v tomto řízení vydaným vázán.
K vázanosti soudu rozhodnutím pozemkového úřadu se Nejvyšší soud
vyjádřil v rozsudku z 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, publikovaném v
Souboru pod C 1338, Svazek 19, podle kterého „soud je vázán rozhodnutím
pozemkového úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto
o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je osobou povinnou“. V
dané věci je tak i soud vázán výše označeným rozhodnutím pozemkového úřadu ze
6. 3. 2000.
Rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 odst. 4 zákona o půdě ze 6. 3.
2000 žalovaný vlastnické právo ke spornému pozemku pozbyl, resp. jeho
vlastníkem se stala žalovaná, a za této situace nemohl následně s pozemní
komunikací na něm nakládat tak, jak činil.
S ohledem na uvedené není podstatný předchozí právní režim sporné
komunikace a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo žalobě vyhověno, je správné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl
úspěšný a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu za jeden
úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 8 písm. a), § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 250,- Kč, a dále
paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. června 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu