26 Cdo 813/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobkyně L. H., P., zastoupené JUDr. Karlou Laubeovou, advokátkou se
sídlem v Praze 6 – Bubenči, Čínská 884/12, proti žalovaným 1/ Družstvu
spoluvlastníků domu v Praze 4, Rodopská č. 3153, družstvu, v likvidaci, se
sídlem v Praze 4, Rodopská 3153, IČO: 63081024, zastoupenému JUDr. Věrou
Pleskotovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Bubenči, Jednořadá 1051/53, a 2/
M. H., P., zastoupenému JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 –
Kamýku, Mařatkova 918/2, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 419/2010, o dovolání druhého žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2014, č. j. 20 Co
295/2014-227, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2014, č. j. 20 Co
295/2014-233, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září
2014, č. j. 20 Co 295/2014-227, ve spojení s usnesením ze dne 30. září 2014, č.
j. 20 Co 295/2014-233, se zamítá.
II. Dovolání proti nákladovým výrokům II. a III. téhož rozsudku se odmítá.
III. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám JUDr. Karly Laubeové, advokátky se
sídlem v Praze 6 – Bubenči, Čínská 884/12, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že první žalovaný je vlastníkem tam označené
bytové jednotky s tam specifikovanými spoluvlastnickými podíly (dále jen
„požadované určení“). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usneseními ze dne
4. října 2012, č. j. 20 Co 313/2012-107, a ze dne 24. října 2013, č. j. 20 Co
319/2013-163, zrušil v pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
4 (dále též jen „soud prvního stupně“), tj. zamítavé rozsudky ze dne 4. dubna
2012, č. j. 38 C 419/2010-83, a ze dne 6. května 2013, č. j. 38 C 419/2010-128;
současně věc vždy vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 38 C
419/2010-192, žalobě na požadované určení vyhověl a rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. V roce 1981 uzavřeli
žalobkyně a druhý žalovaný manželství a v roce 1983 byl příslušným místním
národním výborem a organizací hospodařící s byty přidělen a odevzdán do
osobního užívání druhému žalovanému podnikový byt nyní označovaný jako „bytová
jednotka o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím, nacházející se v 5. nadzemním
podlaží domu, v P.“ (dále jen „bytová jednotka“, resp. „byt“ a „předmětný
dům“). Dne 19. května 1995 bylo do obchodního rejstříku zapsáno žalované
družstvo (dále též jen „družstvo“), přičemž druhý žalovaný se stal jeho členem. Kupní smlouvou ze dne 20. prosince 1995 nabylo (s účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 1. března 1996) družstvo vlastnické právo k předmětnému
domu. V té době spolu žalobkyně a druhý žalovaný v bytě jako manželé bydleli,
společně hospodařili a starali se o syna. Posléze však bylo jejich manželství
rozvráceno a z této příčiny pak i pravomocně rozvedeno ke dni 11. září 1998. Rozsudkem ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 172/2004, jenž nabyl právní moci
dne 27. července 2005 (dále též jen „Rozsudek“), Obvodní soud pro Prahu 4
vyhověl žalobě druhého žalovaného na vyklizení bytu a uložil žalobkyni
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat druhému žalovanému do patnácti dnů od
zajištění náhradního bytu. V odůvodnění Rozsudku mimo jiné konstatoval, že
byl-li vyklizovaný byt přidělen druhému žalovanému jako byt podnikový, nemohlo
manželům vzniknout společné užívací a později nájemní právo, že v důsledku toho
se žalobkyně nemohla stát členkou družstva a že rozvodem manželství zaniklo
její právo v bytě bydlet (odvozené od výlučného nájemního práva druhého
žalovaného) a je tak povinna ho vyklidit. Smlouvou ze dne 24. dubna 2008 pak
družstvo převedlo vlastnické právo k bytu (bytové jednotce ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon
č. 72/1994 Sb.“) druhému žalovanému, a to včetně souvisejících
spoluvlastnických podílů specifikovaných ve výroku I. třetího rozsudku soudu
prvního stupně (dále jen „Smlouva o převodu bytové jednotky“). Na základě
uvedené smlouvy je nyní druhý žalovaný zapsán v katastru nemovitostí (s účinky
vkladu práva ke dni 23. května 2008) jako výlučný vlastník bytové jednotky (a
souvisejících spoluvlastnických podílů).
Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně především dovodil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na
požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“), a to proto, že druhý žalovaný je veden v katastru nemovitostí jako
výlučný vlastník bytu na základě Smlouvy o převodu bytové jednotky, o níž ona
tvrdí, že je na újmu jejímu postavení společné nájemkyně bytu – členky
družstva, neboť byla uzavřena bez její účasti v rozporu s ustanovením § 23
odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Poté – vázán právním názorem (obsaženým ve
zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. října 2012, č. j. 20 Co
313/2012-107), že pro soud rozhodující v této věci není závazné posouzení
významné otázky, je-li obsaženo pouze v důvodech jiného pravomocného rozhodnutí
– se zabýval posouzením, zda žalobkyni vskutku svědčí tvrzené právní postavení,
jehož ochrany se domáhá určovací žalobou. V této souvislosti zdůraznil, že
byl-li byt v době jeho přidělení druhému žalovanému podnikovým bytem, svědčilo
právo osobního užívání tohoto bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování
pracovníků organizace pouze druhému žalovanému; dne 1. ledna 1992 se pak jeho
právo osobního užívání bytu transformovalo buď na nájem služebního bytu (za
předpokladu, že byt splňoval kritéria určená pro služební byty ustanoveními § 7
a § 8 zákona č. 102/1992 Sb.) nebo na prostý nájem, nikoliv na právo společného
nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“). Stal-li se však následně druhý žalovaný jako stávající nájemce bytu členem
družstva a žalobkyně s ním trvale žila ke dni 1. března 1996, kdy družstvo
nabylo vlastnické právo k předmětnému domu, vzniklo jim tímto dnem právo
společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v
družstvu (§ 853 ve spojení s § 703 odst. 2 a 3 obč. zák.). Zde odkázal např. na
rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, a z 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo
2228/2004. Společné nájemní právo a společné členství v družstvu pak žalobkyni
a druhému žalovanému svědčí do současné doby, neboť podle jejich shodných
tvrzení nebylo po rozvodu manželství zrušeno dohodou a ani rozhodnutím soudu (§
705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Za tohoto stavu se žalobkyně prostřednictvím
podané určovací žaloby opodstatněně domáhá poskytnutí ochrany svému postavení
společné nájemkyně bytu – členky družstva, neboť v rozporu se zákonem (s
ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.) byla opomenuta při převodu
bytové jednotky z vlastnictví družstva, v důsledku čehož je Smlouva o převodu
bytové jednotky absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. a tudíž nezpůsobilá
přivodit změnu vlastnictví bytové jednotky (a souvisejících spoluvlastnických
podílů). Proto žalobě na požadované určení vyhověl. K odvolání druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 20 Co 295/2014-227, ve spojení s usnesením ze dne 30.
září 2014, č. j. 20 Co
295/2014-233, výrokem I. citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve (vyhovujícím) výroku o věci samé (dále jen „potvrzující
výrok“) a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 58.800,-
Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal
rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. V této
souvislosti mimo jiné zdůraznil, že správnost uvedených závěrů není způsobilá
zvrátit odvolací námitka, že otázky společného nájmu družstevního bytu manžely
a společného členství manželů v družstvu byly již vyřešeny v řízení o vyklizení
bytu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 172/2004. Podle
jeho názoru je tomu tak proto, že pro soudy rozhodující v této věci není
předběžné posouzení dotčených otázek v odůvodnění rozsudku o vyklizení závazné
ve smyslu 135 odst. 2 věty druhé ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. V dovolání předně nesouhlasil s
názorem obou soudů, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem
ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. Zde uvedl, že v dané věci usiluje až o
následnou, nikoli preventivní ochranu, a to žalobou, která spor účastníků
řízení neodstraňuje, nýbrž zjevně povede k dalšímu (zbytečnému) množení sporů
mezi nimi. V této souvislosti poukázal na právní názory vyjádřené v rozsudku
Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněném na str. 113 v sešitě č. 5/1996 časopisu Soudní rozhledy. Žaloba měla být tedy zamítnuta
pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Vyjádřil rovněž
přesvědčení, že skrze požadované určení se žalobkyně dožaduje poskytnutí
ochrany právnímu postavení, jež jí vůbec nesvědčí, a žaloba měla být proto
zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace. V návaznosti na to namítl,
že v projednávané věci soudy znovu posuzovaly a odlišně rozhodly tentýž právní
vztah, jaký již byl v minulosti pravomocně vyřešen v řízení o žalobě na plnění. Právní postavení žalobkyně stran užívání bytu totiž bylo najisto postaveno už v
roce 2005 Rozsudkem, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalobkyni povinnost
byt vyklidit. Podle dovolatelova mínění tak opětovné posouzení otázky existence
společného nájmu (družstevního) bytu manžely představuje nepřípustný zásah do
principu právní jistoty a předvídatelnosti práva, znejišťuje stávající právní
vztahy vzešlé z Rozsudku a v konečném důsledku vede k popření formální a
materiální stránky právní moci dotčeného rozhodnutí. Měl za to, že takto
nastolená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Na podporu
uvedených argumentů se však dovolával rovněž závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z
20. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1878/2004, byť šlo o závěry, jež se týkaly
naléhavého právního zájmu na určení žalobcova členství v družstvu a společného
nájmu družstevního bytu. Dovolatel brojil též proti nákladovým výrokům
napadeného rozsudku. Zde podotkl, že odvolací soud v rámci rozhodování o
nákladech řízení nezohlednil okolnost, že při uzavření Smlouvy o převodu bytové
jednotky s družstvem jednali v dobré víře ve správnost Rozsudku a nesledovali
úmysl žalobkyni poškodit. Podle jeho přesvědčení jej tak uvedenými výroky ve
skutečnosti sankcionoval za to, že důvěřoval pravomocnému rozhodnutí o
vyklizení bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Pro případ, že dovolací soud
neshledá potvrzující výrok nesprávným, požadoval, aby – s ohledem na princip
důvěry adresátů ve správnost aktů veřejné moci – alespoň změnil nákladové
výroky napadeného rozsudku tak, že žalobkyni nepřizná náhradu nákladů řízení
před soudy nižších stupňů. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyslovila názor, že soudy obou stupňů
rozhodly ve věci správně a že uplatněné dovolací námitky neobstojí. Zejména
podotkla, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s.
ř.), neboť jinak než prostřednictvím podané určovací žaloby nedosáhne změny
zápisu v katastru nemovitostí, který v rozporu se skutečným právním stavem a na
újmu jejích práv přisuzuje vlastnictví bytové jednotky (a souvisejících
spoluvlastnických podílů) druhému žalovanému (zde se dovolávala usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007). Současně
zastávala stanovisko, že v soudní praxi byla již vyřešena otázka, zda jeden a
tentýž právní vztah může být v pozdějším řízení posouzen odlišně od závěrů
zaujatých v dřívějším soudním řízení. Podle jejího mínění tuto možnost
připustil Ústavní soud v nálezu z 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, z
nějž vyplývá, že pokud soud nově posuzuje jednu a tutéž předběžnou otázku, musí
sice brát ohled na to, jak byla posouzena jiným soudem, avšak může se od
předchozího řešení odchýlit, jestliže přitom vyjde z ustálené judikatury a
právních předpisů platných v době, kdy byla dotčená otázka řešena v předchozím
řízení. Měla za to, že těmto podmínkám soudy obou stupňů v dané věci vyhověly,
jelikož řešení otázek vzniku společného nájmu družstevního bytu manžely a
společného členství manželů v družstvu opřely o dobovou právní úpravu, resp. judikaturu, jež byla v uvedených otázkách ustálena již v době vydání Rozsudku
(v této souvislosti zmínila rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázal již
soud prvního stupně). Rovněž poznamenala, že je správná úvaha odvolacího soudu,
kterou učinil s odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 a § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř., neboť řízení o vyklizení bytu bylo vedeno mezi jiným okruhem účastníků
(neúčastnilo se jej družstvo) a týkalo se odlišného žalobního návrhu. Dodala,
že kromě toho však Rozsudek nemůže v této věci působit prejudiciálně ani proto,
že je v rozporu s hmotným právem a tím pádem „postrádá důvěryhodnosti“; opačný
závěr by tudíž znamenal porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla, aby
dovolání bylo zamítnuto. První žalovaný ve vyjádření k dovolání konstatoval, že daný spor o vlastnictví
bytové jednotky je jedinou překážkou skončení likvidace a jeho výmazu z
obchodního rejstříku, a po dovolacím soudu žádal, aby v případě správnosti
napadeného rozsudku najisto určil, komu má být bytová jednotka převedena do
vlastnictví s ohledem na nájemní právo k bytu a členství v družstvu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání druhého žalovaného
(dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2. ve
spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Přitom
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, kterou zkoumal nejprve ve vztahu
k potvrzujícímu výroku.
Zde především usoudil, že dovolání nemůže být přípustné
pro řešení zpochybněné otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), neboť tuto otázku vyřešil odvolací
soud v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž není důvod se odchýlit. Určovací žaloba (podle § 80 písm. c/ o. s. ř.) je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.; nelze-li
v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani
naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. února
1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněné pod č. 20/97 a 21/97 časopisu Soudní judikatura). Zbývá už na tomto
místě dodat, že od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení jako
institutu procesního je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení, což
je otázka hmotněprávní. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v
řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo
týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001,
uveřejněný pod č. 77/2002 časopisu Soudní judikatura). V projednávaném případě se žalobkyně podanou určovací žalobou (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) dožaduje poskytnutí ochrany svému (tvrzenému) postavení společné
nájemkyně bytu – členky družstva s odůvodněním, že dovolatel je v katastru
nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník bytu (a souvisejících
spoluvlastnických podílů) na základě Smlouvy o převodu bytové jednotky, která
byla uzavřena bez její účasti v rozporu s ustanovením § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Smlouva uzavřená v rozporu se smyslem a účelem citovaného
ustanovení přitom může být absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. (uvedený
závěr jednoznačně vyplývá např. z odůvodnění rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 11. ledna 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, uveřejněného pod č. 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Předmětem řízení v této věci je tedy spor o věcné právo k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, kteréžto právo se dotýká (z důvodu
zásahu do tvrzeného právního postavení) právní sféry žalobkyně.
Za této situace
lze pomocí určovací žaloby účinněji než jinými právními prostředky vytvořit
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků týkající se sporného
vlastnictví bytové jednotky (a souvisejících spoluvlastnických podílů), neboť
případné rozhodnutí, jímž soud požadovanému určení vyhoví, je – na rozdíl od
rozhodnutí o jiných právních prostředcích (pokud zde nějaké další prostředky
právní ochrany vůbec přicházejí do úvahy) – rovněž způsobilým podkladem pro
provedení změny údajů obsažených v katastru nemovitostí, kterou bude zápis v
tomto veřejném seznamu uveden do souladu se skutečným právním stavem (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 24. února 2015, sp. zn. 26 Cdo
4365/2014, a z 10. února 2016, sp. zn. 26 Cdo 4641/2015). Jinak řečeno,
prostřednictvím požadovaného určení lze (objektivně vzato) postavit najisto,
který z žalovaných je vlastníkem bytové jednotky, přičemž proces odstranění
nejistoty žalobkyně ohledně uvedené otázky se završí vkladem do katastru
nemovitostí učiněným na základě (eventuálního) žalobě vyhovujícího soudního
rozhodnutí (viz § 11 odst. 1 písm. a/, § 15 odst. 1 písm. a/ a § 17 odst. 4
zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů).
Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení druhé (dovoláním zpochybněné) otázky, zda jsou v
daném řízení soudy vázány pravomocným rozsudkem ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C 172/2004 (dále opět jen „Rozsudek“), jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil
žalobkyni povinnost byt vyklidit a vyklizený předat dovolateli. V tomto směru
totiž napadené rozhodnutí (jímž bylo odvolací řízení skončeno) závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která v této specifické podobě nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad namítána nebyla
a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Doložení naléhavého právního zájmu, který je v daném případě dán (viz výklad
shora), nestačí samo o sobě k tomu, aby určovací žalobě bylo vyhověno. Další
předpoklad její úspěšnosti je existence žalobcovy aktivní věcné legitimace. To
v případě žalobkyně znamená, že musí prokázat existenci právního postavení,
jehož ochrany se domáhá prostřednictvím požadovaného určení; jinak nedoloží, že
má ve sporu aktivní věcnou legitimaci. V rámci posouzení aktivní věcné
legitimace je potom zapotřebí řešit i podotázku, zda jsou v daném řízení soudy
vázány pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005,
sp. zn. 23 C 172/2004. Závěry citovaného rozhodnutí mohou totiž mít význam pro
posouzení, zda žalobkyni svědčí tvrzené právní postavení, jemuž má být
poskytnuta ochrana skrze rozhodnutí o určovací žalobě. Pro náležité posouzení
uvedené podotázky je přitom nezbytné nejprve vymezit podmínky vázanosti soudu v
občanském soudním řízení pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o právu
nebo právním vztahu, jejž má soud v řízení řešit jako otázku předběžnou. Ve smyslu § 159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout
odvoláním, nabývá z formálního hlediska právní moci. Vedle tohoto hlediska
(hovoří se o tzv. formální právní moci) je rozlišována i tzv. materiální právní
moc; k materiálním účinkům pravomocného rozsudku náleží jednak jeho
nezměnitelnost, která se projevuje jako překážka bránící novému projednání věci
(překážka rei iudicatae – srov. § 159a odst. 5 o. s. ř.), jednak jeho
závaznost.
Výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro
účastníky řízení a jejich právní nástupce (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). V rozsahu,
v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě
jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Z toho
vyplývá, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by
pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí – nejde-li o
rozhodnutí o osobním stavu (viz § 159a odst. 3 o. s. ř.) – materiální účinky
právní moci rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné „orgány“ je výrok
pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud
posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky (popřípadě osobami, na něž
byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena) právní vztahy, které byly
pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a
není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné
rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o
nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo
jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že
o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Tyto teze mají oporu např. v
rozsudcích Nejvyššího soudu z 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, z 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002, z 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo
1724/2003 (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 168/2003 časopisu Soudní
judikatura), z 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007 (citovaný rozsudek
byl uveřejněn pod č. C 6883 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a z 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008 (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 94/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Také v nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, Ústavní soud České republiky mimo jiné
konstatoval, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc
posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků (byť „při
respektování rozhodnutí vydaného v předchozí věci …“). Zbývá dodat, že Nejvyšší
soud České republiky se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil rovněž k otázce
závaznosti odůvodnění soudního rozhodnutí. Přitom zdůraznil, že jen výrok
rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí
a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud sděluje
své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu z 29. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Jinak řečeno,
pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi
týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého
rozsudku je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho
odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. října 1999, sp. zn. 33
Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu.
Právní vztahy mezi
týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže
soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu
brání ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení otázky, která nebyla přímo
předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku,
nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal
toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že pod sp. zn. 23 C 172/2004 Obvodního
soudu pro Prahu 4 byl řešen spor o vyklizení bytu mezi žalobkyní (tam
žalovanou) a dovolatelem v postavení žalobce. V odůvodnění rozhodnutí vydaného
v této věci byla – stejně jako v posuzované věci – řešena jako předběžná mimo
jiné otázka existence společného nájmu zmíněných účastníků (bývalých manželů) k
bytu jako bytu družstevnímu (jakož i související otázka společného členství
manželů v družstvu). Nelze však přehlédnout, že řízení o vyklizení bytu se – na
rozdíl od nynějšího řízení o určení vlastnického práva k bytové jednotce (bytu)
– neúčastnil první žalovaný, jenž měl být právě v současném řízení určen
vlastníkem bytové jednotky. S přihlédnutím k těmto skutečnostem a k tomu, co
bylo uvedeno v předchozím odstavci, lze přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že
aby bylo řešení takto úzce vymezené otázky závazné pro další spory, a to týchž
účastníků, musela by být řešena přímo ve výroku rozsudku, což se v daném
případě, navíc s jiným okruhem účastníků než v projednávané věci, nestalo (viz
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. června 2005, sp. zn. 23 C
172/2004). Na tom nemůže nic změnit ani konstatování, že výrok každého rozsudku
leccos vypovídá o právních poměrech mezi účastníky konkrétního řízení a že
skutečnost, že Rozsudkem byla uložena žalobkyni povinnost byt vyklidit a
vyklizený předat dovolateli, může implikovat závěr, že ke dni vydání Rozsudku
(tj. ke dni 1. června 2005) měl dovolatel podle jeho odůvodnění právo k užívání
bytu, zatímco žalobkyně takovým právem nedisponovala (neboť jinak by jí nemohla
být uložena povinnost byt vyklidit). Pro soudy rozhodující v této věci tak byl,
a to i s přihlédnutím k důvodům obsaženým v nálezu Ústavního soudu České
republiky ze dne 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, na nějž správně
poukázala ve vyjádření k dovolání žalobkyně, vytvořen prostor k tomu, aby si
otázku vzniku práva společného nájmu žalobkyně a dovolatele k bytu (jako bytu
družstevnímu), jež by existovalo ještě v době uzavření Smlouvy o převodu bytové
jednotky, posoudily nezávisle od výsledků řízení o vyklizení bytu. Dovolací soud jen pro úplnost dodává, že právní názory týkající se vzniku práva
společného nájmu družstevního bytu manžely a absolutní neplatnosti smlouvy o
převodu bytové jednotky jsou (v poměrech zákonů č. 40/1964 Sb. a 72/1994 Sb.
–
viz § 3074 věta první za středníkem a § 3028 odst. 2 věta první za středníkem
zákona č. 89/2012 Sb.) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo
1313/2002, a z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněné pod C
2106 a C 2107 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
/ústavní stížnost proti posléze citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu České republiky z 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04/, z 25. dubna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004, a z 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo
1417/2010). Na závěr lze snad poznamenat, že takový výsledek řízení odpovídá i rozumnému
uspořádání vztahů mezi žalobkyní a dovolatelem, neboť pokud jako manželé spolu
v bytě žili relativně dlouhou dobu, a to i v období, kdy družstvo nabylo
vlastnické právo k předmětnému domu, je spravedlivé, aby se stejnou měrou
podíleli na právech a povinnostech vyplývajících nejprve z družstevního nájmu a
posléze z vlastnického práva k bytové jednotce. Dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí
odvolacího soudu nejen v potvrzujícím výroku, nýbrž i ve výroku, jímž odvolací
soud zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém
výroku (nákladový výrok II.), a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení
účastníků (nákladový výrok III.). Ve vztahu k těmto nákladovým výrokům však
dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.,
přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze ve vztahu k těmto výrokům v
dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání)
neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní
údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, tedy které ze čtyř kritérií uvedených v ustanovení § 237 považuje pro
účely přípustnosti dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům za splněné. Za této situace dovolací soud dovolání proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného rozsudku podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady, jež nebyly v
dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Z
pohledu právních otázek otevřených dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku správné, a proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) – dovolání v tomto ohledu rozsudkem (§ 243f odst. 4 o. s. ř.)
zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. v situaci,
kdy žalobkyně byla i v dovolacím řízení úspěšná a vznikly jí náklady v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto
náklady sestávají z odměny advokátky v částce 2.500,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. a/
ve spojení s § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), a bude je povinen zaplatit druhý žalovaný.
Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným pak bylo rozhodnuto, že žádný z
nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu