29 Cdo 1417/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem, se sídlem v
Nymburce, Boleslavská 137, PSČ 288 02, proti žalovaným 1) Městu Kolínu, se
sídlem v Kolíně, Karlovo nám. 78, zastoupenému JUDr. Tomášem Najmanem,
advokátem, se sídlem v Kolíně, Karolíny Světlé 150, PSČ 280 02, a 2) J. K.,
zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem, se sídlem v Kolíně,
Politických vězňů 44, PSČ 280 02, o určení vlastnictví k bytové jednotce,
vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 246/2005, o dovolání druhého
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2009, č.
j. 27 Co 195/2009-151, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jejího zástupce.
III. První žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem změnil odvolací soud k odvolání žalobkyně
rozsudek ze dne 23. října 2008, č. j. 11 C 246/2005-121, kterým Okresní soud v
Kolíně zamítl žalobu o určení, že ve výroku označená bytová jednotka (dále jen
„sporná bytová jednotka“) je ve vlastnictví prvního žalovaného, o uložení
povinnosti druhému žalovanému uzavřít se žalobkyní smlouvu o prodeji ideální
jedné poloviny sporné bytové jednotky, a o určení, že smlouva o převodu sporné
bytové jednotky ze dne 9. prosince 2003 je neplatná, tak, že určil, že sporná
bytová jednotka je ve vlastnictví prvního žalovaného. Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 29. října 1997 uzavřeli žalobkyně a druhý žalovaný za trvání manželství
jako nájemci a první žalovaný jako pronajímatel nájemní smlouvu o nájmu sporné
bytové jednotky. 2) Žalobkyně se v březnu roku 2002 ze sporné bytové jednotky odstěhovala. 3) Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. října 2002, č. j. 7 C
1129/2002-7, bylo manželství žalobkyně a druhého žalovaného rozvedeno. 4) Dne 26. června 2003 učinil první žalovaný v souladu s ustanovením § 22
zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nabídku k převodu sporné bytové
jednotky druhému žalovanému. Žalobkyni nabídka učiněna nebyla. 5) Dne 9. prosince 2003 uzavřeli první žalovaný jako převodce a druhý žalovaný
jako nabyvatel smlouvu o převodu sporné bytové jednotky (dále jen „smlouva o
převodu“). Vlastnické právo nabyvatele bylo vloženo do katastru nemovitostí s
právními účinky ke dni 26. února 2004. Na takto ustaveném základě odvolací soud – shledávaje na straně žalobkyně
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví prvního žalovaného ke sporné bytové
jednotce – nejprve posuzoval, zda měl první žalovaný zákonnou povinnost v
souladu s ustanovením § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů nabídnout žalované
spornou bytovou jednotku ke koupi. Po doplnění dokazování a částečném opakování důkazů výslechem svědků odvolací
soud dospěl ke skutkovému závěru, že důvodem odchodu žalobkyně ze společné
domácnosti s druhým žalovaným bylo nevhodné chování druhého žalovaného a jeho
časté opíjení (jež vyústilo v závislost na alkoholu). Žalobkyně odchod ze
společné domácnosti nepovažovala za trvalé řešení, následně se také do sporné
bytové jednotky vrátila. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon
1980/97 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2000, pod
číslem 37), odvolací soud shledal, že s ohledem na okolnosti projednávané věci
nelze dovodit, že by žalobkyně trvale opustila společnou domácnost ve smyslu
ustanovení § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a tedy že by došlo k zániku společného nájmu bytu. Jelikož po rozvodu
jejich manželství nedošlo ke zrušení společného nájmu bytu (§ 705 odst. 1 obč. zák.), trval společný nájem bytu žalobkyně a druhého žalovaného i v roce 2003,
kdy první žalovaný učinil druhému žalovanému nabídku na koupi bytu (sporné
bytové jednotky). Nenabídl-li za této situace první žalovaný převod sporné bytové jednotky oběma
společným nájemcům, tj. žalobkyni i druhému žalovanému, porušil ustanovení § 22
odst.
1 zákona o vlastnictví bytů a smlouva o převodu bytové jednotky, kterou
uzavřel s druhým žalovaným, je pro rozpor s označeným ustanovením absolutně
neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu „v podstatné
části“ oporu v provedeném dokazování (uplatňuje tak dovolací důvody vymezené v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.), a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Dovolatel předně zpochybňuje naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném
určení, neboť „nebyla účastníkem smlouvy o převodu bytové jednotky a na její
právní postavení nemůže mít určení, že vlastníkem bytu je první žalovaný, žádný
vliv“.
Zdůrazňuje, že „v současné době žalobkyně není nájemkyní předmětného bytu.
Odhlédnuto od skutečnosti, že žalobkyně nebyla nájemkyní bytu ani v době
převodu bytové jednotky (….), jsou nyní žalobkyně a druhý žalovaný rozvedení a
každý vede svou vlastní domácnost. Požadovaným určením nedojde k obnovení
původně uzavřené nájemní smlouvy a rozhodně nemůže vzniknout společný nájem
bytu manželů. Pokud by tedy měl první žalovaný byt opětovně prodávat, je
povinen jej nabídnout opětovně druhému žalovanému jako jedinému oprávněnému
nájemci“.
Nesprávná skutková zjištění pak dovolatel spatřuje „v závěru, že žalobkyně
opustila byt pouze dočasně a nedošlo k trvalému opuštění domácnosti s právními
následky, které jsou s takovým úkonem spojovány“. Žalobkyně se z bytu
vystěhovala v březnu 2002 poté, kdy se vrátila z dovolené. Za dalších několik
měsíců proběhl rozvod, návrh na rozvod přitom podala právě žalobkyně. Šlo o
„promyšlený a naplánovaný krok vedoucí k trvalému rozchodu s dovolatelem a
ukončení manželství účastníků“. Dovolatel dále „popírá, že by doma vytvářel
nevhodnou atmosféru, která by přinutila žalobkyni k odstěhování“ Dle názoru
dovolatele „nemůže být z časového průběhu událostí, tj. odstěhování a
následného rozvodu, nejmenších pochyb o tom, že žalobkyně opustila trvalou
domácnost natrvalo a definitivně. Z provedených důkazů je rovněž zřejmé, že tak
učinila dobrovolně a bez nátlaku, když o opaku svědčily pouze osoby žalobkyni
blízké, které tím patrně sledují její zájmy“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu napadeného
rozsudku a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se
podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není
však důvodné.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyni svědčí
naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) na určení, že vlastníkem sporné
bytové jednotky je první žalovaný, je v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že nenabídne-li vlastník bytu (domu) převod
bytu nájemci podle § 22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, je následná smlouva
o převodu bytové jednotky jiné osobě absolutně neplatná pro rozpor se zákonem
(§ 39 obč. zák.). Dosavadnímu nájemci pak svědčí naléhavý právní zájem na
určení vlastnictví k bytové jednotce. Uvedené závěry pak platí i pro
opomenutého společného nájemce; v takovém případě může být „jinou osobou“,
které byl byt do vlastnictví převeden, i druhý ze společných nájemců jako
výlučný nabyvatel (srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003, ze dne 25. dubna 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004
či ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002, popř. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007, jež jsou veřejnosti
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
K námitce, podle níž žalobkyně není nájemkyní sporné bytové jednotky (a proto
určení vlastnictví nemůže na jejím postavení ničeho změnit), Nejvyšší soud
poznamenává, že nedošlo-li mezi žalobkyní a druhým žalovaným k dohodě o zrušení
práva společného nájmu bytu, nezrušil-li společný nájem bytu soud (§ 705 odst.
1 obč. zák.) a nenastala-li ani jiná skutečnost, s níž zákon spojuje zánik
nájmu bytu, trvá – bez ohledu na rozvod manželství žalobkyně a dovolatele –
jejich společný nájem bytu (sporné bytové jednotky).
Námitkami, které podřazuje dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., dovolatel ve skutečnosti pouze polemizuje s hodnocením
provedených důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem na zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v § 241a odst.
3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp.
zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009,
sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
V této souvislosti Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke
zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky,
jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu.
Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není
sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska
skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení
najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,
popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo
jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o.
s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009, jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Jak je uvedeno již výše,
samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu,
jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
V poměrech projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo
možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, dán není, a závěr odvolacího soudu, podle něhož
žalobkyně s ohledem na okolnosti případu odchodem z bytu (sporné bytové
jednotky) neopustila trvale domácnost, odpovídá tomu, co mělo být zjištěno
postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř.
Přitom právní závěr, který z takto zjištěného skutkového stavu dovolací soud
učinil (totiž že odchodem žalobkyně z bytu nedošlo k zániku společného nájmu
bytu) je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména
odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník
2000, pod číslem 37, popř. rozsudky ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo
396/2001, ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, ze dne 30. dubna
2008, sp. zn. 26 Cdo 2786/2006, nebo usnesení ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26
Cdo 2494/2004, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo zamítnuto,
prvnímu žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalobkyni
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni
(dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále
jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 5 písm. b/ a §
10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle
§ 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož
zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby
(vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.060,- Kč tak dovolací soud přiznal
žalobkyni k tíži dovolatele celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu