26 Cdo 2228/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce Bytového družstva, B, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným
1) P. S. a 2) D. S., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod
sp. zn. 9 C 207/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Co 146/2003-155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003, č. j. 22 Co
146/2003-155, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. července
2002, č. j. 9 C 207/2001-114, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost
vyklidit do šesti měsíců od zajištění přístřeší „byt č. 25, o velikosti 3+1, I.
kategorie s příslušenstvím, v prvním nadzemním podlaží domu čp. 1706 v ulici J.
v B., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 3077
pro okres B., obec B. a katastrální území B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé
rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že
manželství žalovaných trvá od roku 1974, že rozhodnutím M. z., národního
podniku v T., z měsíce září 1978 byl žalovanému přidělen předmětný byt jako byt
trvale určený pro ubytování pracovníků organizace, že dne 1. února 1979 byla
mezi M. z., národním podnikem v T., a žalovaným uzavřena dohoda o odevzdání a
převzetí bytu, že kupní smlouvou ze dne 31. října 1997 koupil předmětný dům
žalobce a že právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 12. prosince
1997. Poté rovněž zjistil, že oba žalovaní podali členskou přihlášku do
bytového družstva žalobce (dále jen „bytové družstvo“), že byli přítomni na
ustavující schůzi bytového družstva a oba se stali jeho členy. Nakonec také
zjistil, že žalovaní byli srozuměni s povinností zaplatit členský vklad do 7.
října 1997, že žalovaný byl vyzván k zaplacení členského vkladu do 8. března
1998, že dopisem ze dne 7. března 1998 žalovaní požádali o prodloužení lhůty k
zaplacení členského vkladu do 31. července 1998, že členský vklad nezaplatili,
že na členské schůzí bytového družstva dne 10. března 1998 byli vyloučeni z
družstva pro hrubé porušení členských povinností, konkrétně pro nezaplacení
členského vkladu podle článku 12 odst. 3 stanov družstva, že vyloučení z
družstva jim bylo písemně oznámeno a že proti rozhodnutí o vyloučení se
neodvolali. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že dohodou
o odevzdání a převzetí bytu uzavřenou na podkladě rozhodnutí o přidělení bytu
vzniklo žalovanému právo osobního užívání bytu (bytu trvale určeného pro
ubytování pracovníků organizace), že toto právo se dnem 1. ledna 1992
transformovalo na právo nájmu služebního bytu svědčící opět pouze žalovanému (§
871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“), že předmětný byt
ztratil charakter bytu služebního, že ke dni 12. prosince 1997 (ke dni, kdy
nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva svědčícího žalobci) se stal
bytem družstevním a že podle § 703 odst. 2 obč. zák. vzniklo žalovaným právo
společného nájmu družstevního bytu manžely. Dále dovodil, že vyloučením z
družstva (zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu) zaniklo žalovaným ve
smyslu § 714 věty první obč. zák. právo nájmu bytu; proto žalobě na vyklizení
bytu vyhověl a vyklizovací povinnost žalovaných podmínil – podle § 714 věty
druhé a § 712 odst. 5 věty první obč. zák. – zajištěním přístřeší.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
20. května 2003, č. j. 22 Co 146/2003-155, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně
a na jeho základě shodně se soudem prvního stupně dovodil, že právo osobního
užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace svědčící
žalovanému se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na jeho právo nájmu služebního
bytu a že předmětný byt ztratil charakter služebního bytu dnem 12. prosince
1997. Poté – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že změna charakteru
bytu neměla žádný vliv na obsah nájemního práva žalovaného, neboť změnou v
osobě vlastníka předmětného domu došlo pouze k tomu, že pronajímatelem bytu se
stal žalobce jako vlastník předmětného domu, a pokračoval, že vzniku práva
společného nájmu žalovaných, natož práva společného nájmu družstevního bytu
manžely, bránilo existující právo nájmu (nedružstevního) bytu žalovaného. Poté
uzavřel, že nevzniklo-li žalovaným právo společného nájmu družstevního bytu,
nemohlo neexistující právo ani zaniknout ve smyslu § 714 věty první obč. zák.
vyloučením žalovaných z družstva; proto žalovaný užívá byt jako výlučný nájemce
a žalovaná z titulu člena jeho domácnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3)“ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále
jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že odvolací „soud nezjistil zcela, resp.
úplně, skutkový stav věci, a to zejména z hlediska charakteru předmětného bytu
žalovaných v rozhodné době a trvání práva nájmu předmětného bytu“. Zároveň
zpochybnil správnost právního závěru, že právo nájmu bytu svědčí pouze
žalovanému; zde uvedl, že toto právo zaniklo dnem vkladu vlastnického práva k
předmětnému domu, kdy se předmětný byt stal bytem družstevním. Namítl rovněž,
že v daném případě nešlo „o prostou změnu vlastnických práv … došlo ke změně
obsahu práv vlastnických a z toho odvozených práv nájemce a člena družstva“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. května 2003,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (nikoli podle „§ 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3)“ o.s.ř., jak se mylně domnívá žalobce), neboť směřuje proti
rozsudku, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nikoli /také/ dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jak by mohlo vyplývat z formulací, které v
dovolání užil), jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Přitom právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních závěrů, že předmětný
byt není bytem družstevním a že účastníkům ve vztahu k němu nevzniklo právo
společného nájmu družstevního bytu manžely.
Dovoláním nebyla napadena správnost právního závěru, že v době do 31. prosince
1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalobce (účastníkům nesvědčilo
tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt byl v té
době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§ 7 vyhlášky č.
45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku;
citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – § 7 nařízení vlády
č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník)), na nějž se vztahovalo
ustanovení § 182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do
31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely.
Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního závěru, že žalobcovo právo
osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle § 871 odst. 4
obč. zák. na nájem (služebního bytu). Lze pouze připomenout, že ke stejnému
závěru, jde-li o transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu,
dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 15. prosince 1998,
sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999
časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon
335/97, uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura. Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že dnem 12. prosince
1997 se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo (žalobce). Za této
situace dovolací soud z uvedených (správných) právních závěrů vychází.
Judikatura Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v názoru, že
družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem
dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je přitom každé družstvo, které
zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům
pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti,
nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování
bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové
družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo
327/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho Nejvyšší soud České republiky opakovaně
vyjádřil závěr, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na
byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž
se byt nachází (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v sešitě
č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. listopadu
2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v sešitě č. 27 Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti citovanému
rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04/, rozsudek z 19. listopadu 2002, sp. zn. 26
Cdo 501/2003, a usnesení z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003).
V již zmíněných rozhodnutích ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a
ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, zaujal Nejvyšší soud rovněž
právní názor, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen
družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo
vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické
(§ 853 obč. zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že
vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství
manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Z odůvodnění
citovaných rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna předmětného bytu na byt
družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je
založení bytového družstva, vznik žalobcova členství v tomto družstvu
(spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického
práva k předmětnému domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní,
že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle § 703 odst. 2
obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství
manželů v družstvu. S těmito právními názory se dovolací soud ztotožňuje také v
projednávané věci.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového
stavu věci uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí dovodil, že
předmětný byt není bytem družstevním a že žalovaným nevzniklo ani právo
společného nájmu družstevního bytu manžely, jsou uvedené názory v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Za této situace byl dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalobce, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.
správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu