26 Cdo 1202/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava
Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného
advokátem, proti žalované E. D., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 185/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2002, č.j.
11 Co 381/2002-33, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 11.
2002, č.j. 11 Co 381/2002-33, potvrdil rozsudek ze dne 13.
3. 2002, č.j. 10 C 185/2000-21, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního
stupně) zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 18, o velikosti 3+1 s
příslušenstvím v 7. podlaží domu č.p. 1336 v P., O. 7 (dále „předmětný byt“
nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“) a rozhodl o nákladech řízení; dále
odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že za trvání manželství
účastníků byl předmětný byt přidělen žalovanému rozhodnutím Posádkové správy P.
ze dne 19. 7. 1984 jako byt vojenský, že předmětný dům přešel na
základě zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce města P., která kupní
smlouvou ze dne 21. 4. 1998 (s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni
25. 6. 1998) převedla dům na bytové družstvo O. 7 (dále „bytové družstvo“ nebo
„družstvo“), jehož se stali ke dni 8. 4. 1997 účastníci společnými členy za
trvání manželství a za existence jejich společného soužití ve společné
domácnosti, že oba zaplatili první splátku na byt ze společných prostředků a
nyní hradí splátky každý jednou polovinou, že žalobce uzavřel dne 27. 7. 1998
s bytovým družstvem k předmětnému bytu nájemní smlouvu, a že manželství
účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 10. 1999.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že k
předmětnému bytu nevzniklo účastníkům právo společného užívání bytu manžely, že
jeho uživatelem byl toliko žalobce, a to i k 1. 1. 1992, kdy se jeho právo
osobního užívání transformovalo podle § 871 odst. 4 obč. zák. na právo nájmu
služebního bytu. Dovodil dále, že stal-li se žalobce jako dosavadní nájemce
bytu členem založeného bytového družstva, změnilo se jeho právo nájmu nabytím
vlastnického práva družstva k předmětnému domu na právo nájmu družstevního bytu
(ve smyslu čl. 6 Stanov družstva mu vzniklo právo na uzavření nájemní smlouvy);
protože se tak stalo za trvání manželství účastníků a v době, kdy spolu žili ve
společné domácnosti, vzniklo oběma k předmětnému bytu podle § 703 obč.zák.
právo společného nájmu a spolu s tím i jejich společné členství v družstvu. Za
situace, kdy účastníkům toto právo dosud trvá (nebylo po rozvodu jejich
manželství zrušeno jejich dohodou ani rozhodnutím soudu ve smyslu § 705
obč.zák.), nemůže být žaloba na vyklizení žalované úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že bylo rozhodnuto v rozporu s
hmotným právem, zejména s ustanovením § 680 odst. 2 a § 703 odst. 2 obč.zák.,
jakož i v tom, že „právní otázka změny právního postavení účastníků k
předmětnému bytu v souvislosti se změnou charakteru bytu je řešena rozdílně
vzhledem k dosavadní soudní praxi“. V dovolání uplatnil dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jehož
prostřednictvím zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (i soudu prvního
stupně), že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu i
jejich společné členství v družstvu. Dovolatel má zato, že nabytím vlastnického
práva družstva k předmětnému domu došlo toliko ke změně charakteru předmětného
bytu, který se stal bytem družstevním, a že tato skutečnost nemohla mít za
následek vznik práva společného nájmu bytu účastníků, když předtím takovéto
právo neexistovalo a nájemcem bytu byl toliko žalobce; jeho právo nájmu se pak
změnilo na právo nájmu družstevního bytu. Dovozuje, že nájemní smlouva ze dne
27. 7. 1998, kterou uzavřel s družstvem, nemohla mít za následek vznik práva
nájmu družstevního bytu (šlo toliko o změnu původní dohody o odevzdání a
převzetí bytu), a to i z toho důvodu, že v době, kdy byla uzavřena, nebyl
předmětný byt právně volný, svědčilo-li k němu žalobci právo nájmu. Navrhl,
aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu potvrzený
dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve
věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, opřel odvolací soud
své rozhodnutí o závěr, že žalovaným vzniklo k předmětnému bytu v důsledku
nabytí vlastnického práva družstva k domu právo společného nájmu manžely a
jejich společné členství v družstvu, přičemž dovolatel správnost tohoto závěru
v dovolání zpochybňuje.
Pro posouzení této otázky však nelze z dále uvedených důvodů shledat
napadené rozhodnutí zásadně právně významným (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 12) je ustálena v
názoru, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným
způsobem dává do užívání svým členům; bytovým družstvem je každé družstvo,
které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům
pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti,
nebytové prostory. Bytovými družstvy jsou i družstva, která založili nájemci
bytů nacházejících se v domech ve vlastnictví obce za účelem zakoupení těchto
domů. Pro takto vymezené družstevní byty pak platí zvláštní úprava obsažená v
občanském zákoníku (srov. např. § 685, § 687 odst. 3, § 703 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud (srov. jeho rozsudky ze dne 30. 9. 2003, sp.
zn. 26 Cdo 1313/2002, ze dne 18. 11. 2003, sp. zn.
26 Cdo 2435/2002, a ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003) opakovaně
vyjádřil závěr, že právní skutečností, rozhodnou pro přeměnu charakteru bytu
jako bytu „obecního“ (tj. bytu v domě ve vlastnictví obce) na byt družstevní,
je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, ve kterém se byt
nachází.
V již citovaném rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1313/2002, pak Nejvyšší soud zaujal
právní názor, který sdílí i v souzené věci, že stane-li se jeden z manželů za
trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy
bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je
třeba na základě analogické (§ 853 obč.zák.) aplikace ustanovení § 703 odst. 2
obč.zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i
společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale
žijí. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna bytu obecního
na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako
je založení bytového družstva, vznik členství dosavadního nájemce bytu v
družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí
vlastnického práva k domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní,
že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle § 703 odst. 2
obč.zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství
manželů v družstvu. V označené věci šlo (stejně jako v souzené věci) o případ,
kdy k bytu trvale určenému pro ubytování pracovníků organizace původně (před 1.
1. 1992) přidělenému jednomu z manželů, nevzniklo tehdejší právo společného
užívání bytu manžely, a právo osobního užívání bytu svědčící tomuto manželovi
se podle § 871 odst. 1 obč.zák. ze zákona nepřeměnilo na právo společného nájmu
bytu manžely, ale toliko na jemu svědčící právo nájmu.
Z uvedeného je zřejmé, že otázka předestřená dovolacímu přezkumu byla již
dovolacím soudem vyřešena, a že právní posouzení věci odvolacím soudem je
konformní s judikaturou dovolacího soudu (byť odvolací soud aplikoval
ustanovení § 703 odst. 2 a 3 obč.zák. přímo a nikoliv za použití
ustanovení § 853 obč.zák.).
Protože dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, dovolací
soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované
nevznikly (dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla
vůči dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu