26 Cdo 2080/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobkyně A. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Z.,
za vedlejšího účastenství na straně žalovaného D. S., zastoupené advokátem, o
zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 16 C 62/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 23. října 2001, č.j. 47 Co 623/2000-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2001, č. j. 47 Co
623/2000-101, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. května 2000, č. j. 16
C 62/98-61, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 5. 2000, č. j. 16 C 62/98-65, zamítl žalobu, aby bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků
k bytu č. 1, v I. podlaží domu č. 8 na ulici Ště v B., sestávajícímu ze tří
pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), aby
žalobkyně byla určena výlučnou nájemkyní bytu a aby žalovanému byla uložena
povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěn „přiměřený
náhradní byt odpovídající jeho potřebám“ (výrok I.); dále zamítl návrh na
vydání předběžného opatření o úpravě užívání předmětného bytu (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.). Po provedeném dokazování vzal
zejména za prokázáno, že dne 21. 7. 1984 uzavřela vedlejší účastnice se
žalovaným manželství, že se za trvání tohoto manželství do předmětného bytu
nastěhovali na základě dohody o výměně bytu, že jejich manželství bylo
pravomocně rozvedeno ke dni 16. 10. 1991, a že poté bylo dne 28. 9. 1992 k
návrhu vedlejší účastnice zahájeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C
390/92 řízení o zrušení práva společného nájmu k předmětnému bytu, které
skončilo uzavřením soudního smíru, podle něhož se zrušuje právo společného
nájmu vedlejší účastnice a žalovaného k předmětnému bytu, jeho výlučnou
nájemkyní se stává vedlejší účastnice, a žalovaný se zavazuje byt vyklidit do
patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu; smír byl schválen
usnesením tohoto soudu ze dne 5. 2. 1997, č. j. 16 C 390/92-152, jež nabylo
právní moci dne 7. 4. 1997. Dále vzal za zjištěno, že žalobkyně uzavřela dne
27. 3. 1993 se žalovaným manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 1998 (jejich nezletilé dítě bylo svěřeno do výchovy žalobkyně), že i po
rozvodu bydlí žalobkyně v předmětném bytě spolu se žalovaným, přičemž občas byt
užívá i vedlejší účastnice, která jinak žije ve Š. se svým nynějším manželem. Při posouzení důvodnosti žalobního návrhu, opírajícího se o tvrzení, že
účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu na základě
nájemní smlouvy ze dne 16. 9. 1993, kterou uzavřeli s pronajímatelem, dospěl
soud prvního stupně k závěru, že „stěžejním pro posouzení otázky případného
vzniku práva společného nájmu účastníků“ je pravomocné usnesení Městského
soudu o schválení smíru ze dne 5. 2. 1997, č. j. 16 C 390/92-152 (mající
účinky pravomocného soudního rozsudku), jímž soud „do budoucna, jednou provždy
postavil najisto, kdo z tehdy účastníků řízení se stal výlučným nájemcem
předmětného bytu …“. Vycházeje z názoru, že tímto usnesením je soud vázán i v
dané věci, dovodil, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo
společného nájmu, neboť i když za trvání manželství (dne 16. 9. 1993) uzavřeli
ohledně tohoto bytu nájemní smlouvu, stalo se tak v době, kdy probíhalo soudní
řízení o zrušení práva společného nájmu bytu vedené mezi žalovaným a vedlejší
účastnicí, které nebylo pravomocně skončeno.
Dovodil dále, že žalobkyní tvrzené
právo společného nájmu účastníků nemohlo vzniknout ani poté, kdy shora označené
usnesení nabylo právní moci, neboť žalovanému tímto zaniklo právo nájmu
předmětného bytu, a od jeho „neexistujícího“ práva „se nemohl odvíjet nový
nájemní vztah“ mezi účastníky. Zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření
odůvodnil soud prvního stupně tím, že ve věci bylo meritorně rozhodnuto.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23.
10. 2001, č. j. 47 Co 623/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
zamítavých výrocích (označených I. a II.) potvrdil, změnil ho ve výroku o
nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve výroku svého
rozsudku (označeném „V.“) připustil odvolací soud dovolání k otázce, „ zda
výrok rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu, určení výlučného
nájemce s povinností vyklizení bytu jako rozhodnutí konstitutivní povahy je
závazným pro každého, tedy nejen ve vztahu k účastníkům tohoto řízení a v
dalším řízení o zrušení práva společného nájmu rozdílných účastníků k totožnému
bytu jako v předchozím řízení není možno řešit znovu otázku existence práva
společného nájmu bytu účastníků předchozího řízení jako prejudicielní otázku“.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně
dostatečně zjistil skutkový stav, z něhož vyvodil správné skutkové i
právní závěry. Přisvědčil soudu prvního stupně, že pro řešení otázky, zda
účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, je nejdůležitější
pravomocné rozhodnutí soudu o schválení smíru ze dne 5. 2. 1997, č. j. 16 C
390/92-152, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu žalovaného a vedlejší
účastnice k předmětnému bytu a výlučnou nájemkyní bytu byla určena vedlejší
účastnice, resp. že rozhodné jsou účinky uvedeného rozhodnutí. Odvolací soud,
poté, co citoval ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř., uvedl, že teorie („doc.
JUDr. Vilém Steiner, CSc., Komentář k občanskému soudnímu řádu, Panorama 1985,
str. 704 a násl.) dospívá k závěru, že „je nutno dovodit závaznost výroků
rozsudků pro jiné než účastníky řízení nejen v tzv. statusových věcech, ale i
tam, kde rozsudky právo, které účastník před vydáním rozhodnutí neměl,
zakládají (rozsudky konstitutivní povahy)“. Zaujal názor, že rozhodnutí o
zrušení práva společného nájmu bytu jako rozhodnutí konstitutivní povahy
„působí absolutně, tedy i ve vztahu ke třetím osobám“, že „není možno otázku,
která je vyřešena těmito rozhodnutími řešit v jiném řízení jako otázku
prejudicielní“, a že „v jiném řízení je soud vázán tímto rozhodnutím“. Na
základě toho odvolací soud uzavřel, že závěry soudu prvního stupně o nemožnosti
vzniku práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu jsou správné, a
pro stručnost na ně odkázal. Výrok o připuštění dovolání odůvodnil tím, že má
zato, že „otázku účinků rozsudku konstitutivní povahy je nutno považovat s
ohledem na dikci ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. za otázku právně významnou“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je
podává „k otázce, kterou odvolací soud vymezuje ve výroku pod římskou pětkou“.
Vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu o závaznosti rozhodnutí,
vydaného ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 390/92, a
namítá, že toto rozhodnutí není konstitutivní povahy, ale že jde „spíše svého
druhu o rozhodnutí deklaratorní“. Dovozuje, že usnesení, kterým byl schválen
smír, „není statusovým rozhodnutím a je závazné toliko pro účastníky“, že
„nemůže působit absolutně, tedy i ve vztahu k žalobkyni“. V této souvislosti
cituje právní názor, vyjádřený v publikaci „Občanský soudní řád autorů
JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Ljubomíra Drápala, I. vydání 1994,
vydané nakladatelstvím C. H. Beck Praha“, ve vztahu k ustanovení § 159 o. s.
ř., z něhož mimo jiné vyplývá, že „ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může
uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani
státní orgán při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní
bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto“. Dovolatelka namítá, že nebyla
účastníkem řízení, které bylo pravomocně ukončeno usnesením o schválení smíru
uzavřeného mezi žalovaným a vedlejší účastnicí, a že z tohoto rozhodnutí nelze
bez dalšího dovozovat neexistenci práva společného nájmu účastníků k
předmětnému bytu, jehož vypořádání je předmětem řízení v dané věci, a že
otázka, zda účastníkům svědčí tvrzené právo, měla být posuzována na základě
důkazů provedených v tomto řízení. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. I když napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 11. 2001,
odvolací soud v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15.
zákona č. 30/20000 Sb. postupoval v odvolacím řízení správně podle dosavadních
právních předpisů, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 3. 5.
2000. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.) a je přípustné podle § 239
odst. 1 o. s. ř.; dle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je v něm uplatněn dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud formuloval právní otázku, pro kterou
připustil dovolání, ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, a její řešení
dovolatelka zpochybnila, je předmětem dovolacího přezkumu v dané věci
přezkoumání správnosti právního názoru odvolacího soudu, že „výrok rozhodnutí
soudu o zrušení práva společného nájmu, určení výlučného nájemce s povinností
vyklizení bytu jako rozhodnutí konstitutivní povahy je závazným pro každého,
tedy nejen ve vztahu k účastníkům tohoto řízení“, a že „v dalším řízení o
zrušení práva společného nájmu rozdílných účastníků k totožnému bytu jako v
předchozím řízení není možno řešit znovu otázku existence práva společného
nájmu bytu účastníků předchozího řízení jako prejudicielní otázku“.
Podle ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky a pro všechny orgány; je-li jím rozhodnuto o osobním
stavu, je závazný pro každého. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že výrok
pravomocného rozsudku je subjektivně závazný - v jiných než statusových věcech,
resp. ve věcech, kde to stanoví zvláštní předpis (např. § 27 odst. 2, § 131
odst. 4 a § 183 odst. 1 obch. zák.) - jen pro účastníky řízení (jejich právní
nástupce) a v tomto rozsahu i pro všechny orgány.
Právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec M.: Občanský soudní řád,
Komentář, C. H. Beck Praha 1996, 2. vydání, str. 369, 3. vydání -
1997, str. 416, 4. vydání – 2000, str. 445) zastává ve vztahu k výkladu
ustanovení § 159 odst. 2 o. s. ř. konstantně právní názor, že „účinky právní
moci se nevztahují na osoby, které nebyly účastníky řízení (tedy ani na
vedlejší účastníky). Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného
rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují
(jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně
vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat
svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při
posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném
řízení pravomocně rozhodnuto“.
Z právního názoru, připouštějícího absolutní subjektivní závaznost pravomocného
soudního rozhodnutí toliko ve statusových věcech, vycházela i předchozí teorie
procesní práva; komentář k OSŘ z roku 1985 („Občanský soudní řád, Komentář, I.
díl, Panorama, Praha, 1985, zpracovaný autorským kolektivem pod vedením JUDr.
Vlastimila Handla a JUDr. Josefa Rubeše, str. 705“) představuje v tomto směru
zdánlivou výjimku (srov. Spáčil, J.: Lze ztratit vlastnictví na základě
rozhodnutí, vydaného v řízení, jehož účastníkem vlastník nebyl?, Právní
rozhledy 1/2000, str. 22, 23). Úvahy v tomto komentáři obsažené, se odvíjí od
předpokladu, že důsledky závaznosti konstitutivního soudního rozhodnutí se
vztahují na tentýž skutek mezi týmiž subjekty (čehož projevem je i překážka
věci pravomocně rozhodnuté - § 159 odst. 3 o. s. ř.). Tak např. pravomocné
soudní rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k určité
věci mezi určitými účastníky řízení, netvoří překážku věci pravomocně
rozhodnuté pro řízení o žalobě na určení vlastnického práva třetí osoby k téže
věci; nemůže tedy prejudikovat existenci vlastnického práva účastníků řízení k
této věci pro jiné řízení mezi jinými účastníky.
Uvedený předpoklad lze vztáhnout i na pravomocné soudní
rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu, jež má (jak dovodil Nejvyšší
soud ve svém rozsudku ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněném
v publikaci „Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu“, ASPI, Praha 2003, str.
164) povahu konstitutivní (se zřetelem k ustanovení § 99 odst. 3 věty první o.
s. ř. to platí též o pravomocném usnesení soudu o schválení smíru v takovéto
věci). Pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu
účastníků k určitému bytu, nemůže prejudikovat pro jiné řízení mezi jinými
účastníky, že tu (pravomocným soudním rozhodnutím zrušený) společný nájem byl.
Odvozuje-li tedy v projednávané věci žalobkyně existenci práva společného nájmu
účastníků k předmětnému bytu od nájemní smlouvy ze dne 16. 9. 1993, nemůže být
pro ni závazné pravomocné usnesení Městského soudu ze dne 5. 2. 1997, č. j. 16
C 390/92-152, jehož nebyla účastnicí.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, a
že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. napadený
rozsudek zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto
rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§
243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu