26 Cdo 2213/2003

26 Cdo 2213/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a

Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného

advokátkou, proti žalované M. H., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu

pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 149/2000, o dovolání žalobce

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2002, č.

j. 18 Co 380/2002-73, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3. 2002,

č.j. 5 C 149/2000-51, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 20.

12. 2000, č.j. 5 C 149/2000-15, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze

dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 412/2001-35, a usnesení ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5

C 149/2000-38, jímž soud prvního stupně řízení zastavil, bylo zrušeno

usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, č.j. 20 Co 57/2002-46, a

věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) zamítl žalobu se

žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit „prostory označené jako byt č. 11,

IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patro) domu čp. 31, v S. ul. č. 8, v P., a

prostory sestávající z místností kolaudovaných jako 2 pokoje, předsíň, WC,

koupelnu a komoru a předmětné nebytové prostory byla žalovaná povinna vyklidit

společně s dalšími uživateli: V. M. a K. M., a to vše do 1 roku od právní moci

tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.

února 2002, č. j. 18 Co 380/2002-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil „v zamítavém výroku o věci samé v konečném znění žalobního návrhu aby

žalované byla uložena povinnost vyklidit prostory sestávající ze dvou místností

kolaudovaných jako pokoje, komory a dalších prostor, tj. předsíně, WC a

koupelny, označené jako byt č. 11, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) (dále

jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“), domu čp. 31, v S. ulici č. 8, v

P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a ve výroku o nákladech řízení;

současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval za zjištěný (na základě soudem prvního stupně

provedeného dokazování) následující skutkový stav: Žalobce je vlastníkem

předmětného domu. Na základě dekretu ze dne 12. 9. 1946 uzavřel dne 5. 4. 1947

tehdejší pronajímatel s manželem žalované S. (V.) H. nájemní smlouvu ohledně

bytu sestávajícího z 1 pokoje s 1 společnou předsíní, koupelnou, spíží,

komorou a záchodem v předmětném domě. Rozhodnutím ze dne 6. 6. 1950 ONV v P.

přidělil (přikázal dle § 2 odst. 1 zák. č. 138/1948 Sb.) žalované další jednu

místnost – pokoj. Dvěma rozhodnutími ONV v P. ze dne 25. 7. 1950 a ze dne 22.

8. 1950 bylo stanoveno nájemné k bytu označenému jako 1+1 s komorou, společnou

předsíní, spíží a WC, o ploše 56,15 m2 ve 4. patře předmětného domu. Po smrti

manžela žalované vzal Odbor bytového hospodářství ONV v P. dne 23. 6. 1967 na

vědomí přechod užívacího práva žalované k „předmětnému bytu“ (tj. k bytu o

kuchyni a jednom pokoji v předmětném domě). Na základě toho byla se žalovanou

sepsána nová dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dle evidenčního listu pro

výpočet nájemného ze dne 2. 7. 1999 je žalovaná jedinou nájemkyní

bytu. Kolaudační stav 5. podlaží (4. patra) předmětného domu je takový, že v

levé části patra je kolaudován byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím a v pravé

části byt 2+1 s příslušenstvím. Jiné doklady nebyly dohledány a nebyly zjištěny

případné změny ve způsobu užívání.

Na základě tohoto skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního

stupně – dovodil, že žalované a jejímu manželovi vznikl ke 2

místnostem a k příslušenství, které užívá s

dalšími osobami, na základě dříve platných právních předpisů řádný užívací,

nyní nájemní vztah. První obytná místnost včetně příslušenství byla žalované,

resp. jejímu manželovi, od něhož právem žalovaná svůj nájemní vztah odvozuje,

přidělena tzv. přikázáním nájemníka ve smyslu zákona č. 163/1946

Sb. a následně byla k této místnosti uzavřena nájemní smlouva.

Užívací vztah k druhé obytné místnosti vznikl žalované a jejímu manželovi dle

zákona č. 138/1948 Sb. na podkladě rozhodnutí příslušného orgánu. Po smrti

manžela se žalovaná stala samostatnou uživatelkou, resp. nyní nájemkyní, 2

obytných místností, jakož i přiděleného

příslušenství bytu. Soubor obytných místností včetně příslušenství, které

žalovaná užívá, netvoří byt dle kolaudačního rozhodnutí, neboť se jedná pouze o

část jednoho kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen a jeho

druhá část byla přidělena jiným uživatelům. Odvolací soud však nespatřuje

žádný rozpor mezi tím, jak mají být předmětné prostory dle kolaudačního

rozhodnutí užívány, a tím, jak je žalovaná skutečně užívá (k trvalému bydlení),

a to vzhledem k tomu, že nedošlo ke stavebním úpravám, které by doprovázely

administrativní rozdělení bytu. Poukaz žalobce na jím uváděná rozhodnutí

Nejvyššího a Ústavního soudu nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s tím, že

tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci. Odvolací soud uzavřel, že vztah

žalované k předmětným prostorám lze podřadit pod ustanovení upravující užívání

bytu ve smyslu dříve platných občanskoprávních předpisů, nyní nájem bytu (§ 685

a násl. občanského zákoníku), neboť se jedná o ustanovení upravující vztahy

obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.), tento vztah nebyl zákonným

způsobem ukončen, a proto žalobě na vyklizení nelze vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání vytkl

odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že jeho rozsudek je v

rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a 20 Cdo 1183/99. Nesouhlasil s názorem, že závěry vyslovené v uvedených rozsudcích dovolacího

soudu na daný případ nedopadají, byť připustil, že daný případ se od jimi

řešených věcí odlišuje ve dvou směrech. První odlišnost spočívá v tom, že

relevantními právními normami není zákon o hospodaření s byty a občanský

zákoník platný od r. 1964, ale předpisy dřívější, účinné v letech 1947 – 1950,

kdy byla právnímu předchůdci žalované přidělena první místnost a posléze

připojena druhá místnost, tj. zákony č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Soudy

obou stupňů se však nevypořádaly s tím, že oba zákony hovoří o uzavření nájemní

smlouvy k bytu, aniž by definovaly, co je bytem, rozlišují však mezi bytem a

místností. Dovolatel nenašel definici bytu ani v jiných tehdy platných

předpisech a právní literatuře. Dle jeho názoru se tedy na projednávaný případ

plně vztahuje princip vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo

2758/99, že i přikázání nájemníka bylo stanoviskem státního orgánu

vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, a nikoli

právoplatným rozhodnutím. Ve prospěch tohoto názoru dle dovolatele

svědčí i ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb., z něhož

nevyplývá, že by bylo možné přikázat jako byty jednotlivé místnosti. Potud

považuje dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „podle těchto norem

byl bytový referát zmocněn místním národním výborem k tomu, aby administrativně

právním rozhodnutím zřídil z jednoho bytu dva nebo více bytů na náklad obce a

aby takto vytvořené byty přikázal nájemníkům“. Žalobce má za to, že v daném

případě nedošlo k právoplatnému přikázání nájemníka, neboť tento byl přikázán

do objektu, který nesplňoval náležitosti k tomu, aby s ním mohlo být takto

zacházeno. Rozhodnutí o přikázání bylo tedy nulitním právním aktem a tuto

nulitnost nemůže zhojit ani presumpce správnosti administrativního rozhodnutí. Druhá odlišnost posuzovaného případu spočívá v tom, že zatímco v citovaném

rozsudku Nejvyššího soudu šlo o sloučení dvou bytů, v posuzované věci jde o

postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly vyčleněny některé místnosti k

výlučnému užívání některého nájemce, další pak byly ponechány v užívání více

nájemců, aniž by došlo ke stavebním změnám nebo jen formální rekolaudaci.

Na

rozdíl od odvolacího soudu, který pokládal uvedenou odlišnost za zásadní,

domnívá se dovolatel, že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu lze

zobecnit tak, že „pokud kolaudovaný stav bytu dle příslušných stavebních

předpisů nesouhlasí se stavem popsaným v administrativním rozhodnutí

zakládajícím právo k uzavření nájemní smlouvy a pokud následně není tento

rozpor odstraněn novým administrativním rozhodnutím z oblasti stavebního řádu,

nemůže dojít ke vzniku platného nájemního vztahu k bytu, neboť předmět tohoto

nájemního vztahu neexistuje.“ Žalobce dále namítá, že žádné právní odvětví

nezná termín „kolaudační plánek“, jímž operuje napadené rozhodnutí, a

zpochybňuje správnost postupu, jakým odvolací soud prováděl důkaz touto

listinou. Polemizuje též s názorem odvolacího soudu, že v žádném ustanovení

není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky jedné domácnosti,

neboť dle jeho přesvědčení by takový názor vedl k neudržitelné konstrukci

částečného práva společného nájmu k některým částem bytu. Žalobce navrhl, aby

dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc

vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že

dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240

odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení

dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

b/ o.s.ř. (napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku – ze dne 20. 12. 2000 – proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – usnesením ze dne 18. 12.

2001). Rozdíl ve znění meritorního výroku prvostupňového a odvolacího rozsudku

není obsahový nýbrž jen formulační, jde tedy o potvrzující rozhodnutí nejen z

formálního, nýbrž i - což je rozhodující - z obsahového hlediska (srov.

rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

52/1999). Ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,

pouze blíže vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm.

c/ o.s.ř. (viz výslovný odkaz v odst. 3 obsažený). Je-li však dovolání

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je vyloučeno uvažovat o tom, zda

je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (viz slova „jestliže dovolání

není přípustné podle písmena b/“) .

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení

§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout

k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence

uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. (Důkaz

tzv. kolaudačním plánkem, jehož provedení dovolatel zpochybňuje, sloužil jen k

upřesnění předmětných prostor, jejichž vymezení nebylo mezi stranami sporné;

tento důkaz tedy nevedl ke změně ve zjištěném skutkovém stavu, neměl pro

rozhodnutí ve věci zásadní význam a námitky vznášené dovolatelem tedy nemohou

založit vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.)

Správnost skutkových zjištění soudů obou stupňů, na nichž je napadené

rozhodnutí založeno, nebyla dovolatelem zpochybněna, proto z nich vychází i

dovolací soud.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze

odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel napadá – stručně vyjádřeno - právní závěr odvolacího soudu, že

žalované svědčí k předmětným prostorám právní titul užívání založený na základě

zákonů č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb., přičemž je bez významu okolnost, že

předmětné prostory jsou jen částí bytu vymezeného kolaudačním rozhodnutím.

Podle § 2 odst. 1 věty prvé zákona č. 163/1946 Sb., o mimořádných opatřeních

bytové péče, vlastníci domů jsou povinni pronajmouti byty, podléhající

ohlašovací povinnosti, osobám, které jim přikáže místní národní výbor.

Podle § 2 odst. 1 věty prvé zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, pro

byt, podléhající ohlašovací povinnosti, přikáže místní národní výbor nájemníka,

jemuž je vlastník domu povinen byt odevzdati. Podle odst. 3 téhož ustanovení

přikázáním za nájemníka vstupuje přikázaná osoba, je-li byt vyklizen, dnem, kdy

byla o přikázání vyrozuměna, jinak dnem skutečného vyklizení, v nájemní poměr s

vlastníkem domu, leč by ve lhůtě stanovené v odstavci 2 ohlásila místnímu

národnímu výboru, že nemá o byt zájem. Nedojde-li k dohodě o podmínkách nájemní

smlouvy, rozhodne okresní národní výbor.

Podle bodu 2 vyhlášky č. 1152/1948 Úř. l., kterou se vydávají předpisy k

provedení zákona č. 138/1948 Sb., se bytem ve smyslu zákona rozumějí

jednotlivá místnost nebo soubor místností, jsou-li podle rozhodnutí

stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou-li sloužiti tomuto účelu jako

samostatné bytové jednotky. Nedostatek kuchyně nebo vedlejších místností,

jako např. předsíně, záchodu a pod., není povaze místnosti nebo jejich

souboru jako samostatné bytové jednotky na překážku. Jsou proto bytem podle

zákona i t. zv. garsoniery, jakož i pokojíky ve svobodárnách.

Dle dobové literatury (srov. Schwarz, E. a kol. : Hospodaření s byty, Praha

1952) se za bytovou jednotku považovaly uvedené místnosti či soubory místností

i tehdy, chyběla-li u nich kuchyně nebo vedlejší místnosti, zejména předsíň,

spíž apod. nebo jiné příslušenství, jako sklep, půda apod., anebo byly-li

některé vedlejší místnosti, jako předsíň, koupelna, záchod apod. společné pro

několik bytů.

Odkaz dovolatele na ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb. není přiléhavý, neboť

toto ustanovení upravuje dělení bytů, které předpokládá stavební úpravy (srov.

též bod 158 vyhlášky č. 1152/1948 Ú.l.), a proto na daný případ nedopadá.

Za platnosti zákona č. 138/1948 Sb. (i pozdějšího zákona č. 67/1956 Sb.)

vznikal nájemní poměr k bytům, které nebyly vyňaty z přidělovacího práva

výkonného orgánu národního výboru, tím, že národní výbor přikázal pro byt

nájemníka. Přikázáním vstupovala přikázaná osoba v nájemní poměr s vlastníkem

domu. Právní poměr zde vznikal úředním výrokem a vůle osob, které se stávaly

stranami zakládaného nájemního poměru, byla vyloučena z vlivu na jeho založení

(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 49/1959 Sbírky rozhodnutí

československých soudů). Vzhledem k obdobné úpravě obsažené v předcházejícím

zákonu č. 163/1946 Sb. není důvod vymezení pojmu byt i způsob vzniku nájemního

poměru k přikázanému bytu posuzovat jinak.

Z uvedeného vyplývá, že přikázáním nájemce do části tzv. administrativně

rozděleného bytu, případně do jedné (další) obytné místnosti takového bytu

mohlo vzniknout dle tehdy platných právních předpisů právo nájmu bytu. Nezbývá

než uzavřít, že na základě rozhodnutí ze dne 12. 9. 1946 a ze dne 6.6.1950

(jejichž existence je nesporná a jejichž právní moc a vykonatelnost nebyly v

řízení zpochybněny) vzniklo žalované (jejímu právnímu předchůdci) právo nájmu

bytu, které se dle přechodného ustanovení § 498 k zákonu č. 40/1964 Sb.,

občanskému zákoníku, změnilo na právo osobního užívání bytu, a dle § 871 odst.

1 téhož občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. se opět změnilo na

právo nájmu bytu. Přestože tedy odvolací soud dovodil, že vztah mezi účastníky

je třeba podřadit pod ustanovení upravující nájem bytu pouze analogicky (§ 853

obč. zák.), nemělo toto odchylné právní posouzení vliv na věcnou správnost

napadeného rozhodnutí (závěru o nedůvodnosti žaloby).

S ohledem na dovolací námitky lze dodat, že již v rozsudku ze dne 17. 12. 1998,

sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod č. 11/2000 (dále jen „R 11/2000“), dovolací soud vyslovil názor, že mimo

rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost

správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt),

zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda

je pravomocný nebo vykonatelný. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo

1183/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, pod č.

C 1183, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo

nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt

(paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního

orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné

pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní teorií a soudní praxí byl a je i nyní pokládán za nicotný

správní akt vydaný k tomu \"absolutně\" nepříslušným orgánem, přičemž za

takový se obecně pokládá správní orgán, který podle svého zákonného

vymezení není oprávněn (není v jeho pravomoci) o určité věci rozhodnout,

buď proto, že tato pravomoc byla právním řádem svěřena výhradně jinému orgánu

(soudnímu nebo správnímu), nebo proto, že nebyla výslovně přiznána ani jemu,

ani jinému orgánu. Nicotnost v uvedeném smyslu je přičítána zejména správnímu

aktu vydanému tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem, to jest orgánem, do

jehož kompetence věc z hlediska kategorizace správních úřadů nespadá. Z dobové

literatury se k uvedenému názoru hlásí např. Hoetzel, J. in: Československé

správní právo, část všeobecná, Melantrich, Praha 1937, str. 289 - 290; pro

současné období lze pak poukázat např. na dílo Hendrych, D.: Správní právo -

obecná část, Nakladatelství C.H. Beck/SEVT, Praha 1994, str. 65.

V dobové soudní praxi pak byla absolutní věcná nepříslušnost správního orgánu

zmiňována jako důvod nicotnosti správního aktu, např. v rozhodnutích

uveřejněných ve Sbírce nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech

administrativních pod čísly 1457/1922, 10303/1933 a 627/1941; pro současné

období shodné závěry obsahují např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne

10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, uveřejněný v časopise Správní právo č. 5,

ročník 1996, pod číslem 126, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3.

1995, sp. zn. 7 A 129/1994, uveřejněný v časopise Soudní

judikatura ve věcech správních č. 7, ročník 1998, pod číslem 239 (srov.

odůvodnění výše citovaného rozhodnutí R 11/2000).

Pro daný případ tento závěr znamená, že i kdyby rozhodnutím místního

(obvodního) národního výboru vydaným podle § 2 odst. 1 zák. č. 163/1946 Sb. a

podle § 2 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb, byl přikázán nájemník do

prostor, které by neměly povahu bytu, bylo by nutno i z takového rozhodnutí

vycházet. Takovéto rozhodnutí by sice bylo věcně nesprávné, tudíž vadné, ale

nebylo by možné je považovat za nicotný správní akt, který by neměl žádné

právní účinky (shodně srov. citované rozhodnutí R 49/1959 i

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2185/2003).

Z uvedeného je zřejmé, že závěry vyslovené v rozsudcích Nejvyššího

soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a sp. zn. 20 Cdo 1183/99, na které

odkazuje dovolatel, nejsou významné pro rozhodnutí v této věci, a dovolací

argumentace v tomto směru proto nemůže obstát. Podstatné v této souvislosti je

především to, že v žádném případě nelze závěry o povaze a účincích rozhodnutí

správního orgánu, jímž tento orgán podle § 56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o

hospodaření s byty, udělil souhlas ke sloučení bytů, uplatnit ve vztahu k

rozhodnutí o přikázání nájemníka dle zákonů č. 163/1946 Sb. a č.

138/1948 Sb. Rovněž polemika dovolatele s názorem, že v žádném ustanovení

právních předpisů není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky

jedné domácnosti, není způsobilá otřást správností napadeného rozhodnutí.

Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit

správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b

odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá tomu, že úspěšné žalované,

která by jinak měla na náhradu nákladů právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §

142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. července 2004

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu