32 Cdo 455/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Energie – stavební a báňská a. s., se sídlem v Kladně, Vašíčkova
3081, PSČ 272 04, identifikační číslo osoby 45146802, zastoupené JUDr.
Františkem Hrudkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, PSČ 110
01, proti žalovanému Ing. D. V., zastoupenému JUDr. Petrem Moravcem,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou 3090/28, PSČ 150 00, o zaplacení
částky 219.757,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 4 C 450/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 16. května 2013, č. j. 68 Co 189/2013-601, ve znění opravného
usnesení ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 68 Co 189/2013-620, takto:
Dovolání se odmítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jako je tomu i v souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části. Jiný
výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu)
závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm
dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. května 2013,
sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo
7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť se v otázce přípustnosti dovolání
spokojil s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. (a též na § 241a o. s. ř.,
které neřeší přípustnost dovolání, nýbrž jeho důvody) a vymezením, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, se vůbec nezabýval. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s.
ř.), již uplynula (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde
přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř). Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel v rámci obsahového vymezení důvodů
dovolání poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 99/2013“), z něhož dovozuje, že i
podnikatel má právo na osvobození od soudních poplatků. I kdyby dovolatel – v
intencích požadavku na vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání – argumentoval, že odvolací soud se při řešení této
otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebylo by možno
učinit závěr o přípustnosti dovolání, neboť závěr, že podnikatel právo na
osvobození od soudních poplatků nemá, odvolací soud neučinil; otázkou, zda
podnikatel má či nemá právo na osvobození od soudních poplatků, se vůbec
nezabýval a jeho rozhodnutí tudíž na vyřešení této otázky procesního práva
nezávisí (§ 237 odst. 1 o. s. ř., srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Byť odvolací soud zopakoval argumentaci obsaženou v jeho rozhodnutí o předchozí
žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků (a v rámci toho též svůj
nesouhlasný postoj k názoru soudu prvního stupně, že absence dostatečných
příjmů dovolatele je věcí jeho podnikatelského rizika), je jeho rozhodnutí
založeno na závěru, že rozhodné poměry dovolatele, z nichž vycházelo předchozí
zamítavé rozhodnutí, nedoznaly v mezidobí takových změn, které by mohly
opodstatnit alespoň částečné osvobození od soudních poplatků, tedy odlišné
rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že tuto právní otázku, na jejímž řešení závisí napadené
rozhodnutí, odvolací soud řešil v souladu s již citovaným R 99/2013, v němž
Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož usnesením, jímž
zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud
vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o
přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li
se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém)
rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní
posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním
(zamítavém) rozhodnutí bylo případně nesprávné, důvodem pro to, aby soud
vyhověl nové žádosti, být nemůže.
Požadavek vymezit v dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, nesplňuje ani námitka, že uplatnění vzájemného nároku na
zaplacení smluvní pokuty nemůže být „i podle stávající judikatury“ svévolným
nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva. Nejvyšší soud
zdůraznil již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 394/2013,
uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že má-li
být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno nejen o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde, nýbrž též od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. I stran této otázky pak platí,
že na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud ji vůbec
neřešil.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu