29 Cdo 394/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
úpadce J. S., o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní
podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 K 56/2000, o dovolání konkursního
věřitele J. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem v
Hradci Králové, Komenského 266/3, PSČ 500 03, proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 30. srpna 2012, č. j. 1 Ko 5/2012-618, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 24 K 56/2000-589, Krajský soud v
Ostravě (dále též jen „konkursní soud“):
1/ Schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku podstaty a o vyúčtování
odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 2. června 2011 (dále též jen
„konečná zpráva“), s tím, že:
- celkové příjmy konkursní podstaty činí 978.080,29 Kč,
- pohledávky za podstatou činí 822.165,94 Kč, z čehož již bylo uhrazeno
343.265,48 Kč,
- odděleným věřitelům vznikl nárok na oddělené uspokojení ve výši 589.981 Kč,
- po úhradě nároků oddělených věřitelů zůstává po již provedené úhradě
pohledávek za podstatou na účtu konkursní podstaty částka 44.833,81 Kč na
úhradu dosud neuspokojených pohledávek za podstatou (bod I. výroku).
2/ Určil odměnu správce konkursní podstaty JUDr. Ivo Hešíka (dále jen „I. H.“)
ve výši 44.833,81 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod II. výroku).
3/ Původnímu správci konkursní podstaty JUDr. Vladimíru Hlaváčovi nepřiznal
právo na odměnu (bod III. výroku).
Konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl k následujícím závěrům:
1/ Konečná zpráva byla vyvěšena na úřední desce konkursního soudu od 4.
července 2011 do 26. července 2011.
2/ Oznámení o vyvěšení konečné zprávy bylo zveřejněno v Obchodním věstníku, s
poučením o možnosti podat proti konečné zprávě námitky do 15 dnů ode dne
vyvěšení na úřední desce konkursního soudu.
3/ Proti konečné zprávě nebyly v patnáctidenní lhůtě počítané od jejího
vyvěšení na úřední desce konkursního soudu podány žádné námitky.
4/ Námitky konkursního věřitele J. Š. (dále též jen „J. Š.“) vznesené proti
konečné zprávě při jejím projednání 12. října 2011 jsou opožděné.
5/ Přes opožděnost námitek konkursní soud „nad rámec uvádí“, že s poukazem na
vyjádření správce konkursní podstaty i na obsah konkursního spisu považuje
námitky J. Š. za nedůvodné.
K odvolání J. Š. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j.
1 Ko 5/2012-618, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodě I. výroku.
Odvolací soud - vycházeje především z ustanovení § 29 ZKV - poukázal na závěry
formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29
Cdo 4555/2009 (usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) a v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5037/2008, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 118. Na tomto
základě pak přezkoumal jednotlivé námitky J. Š. v tom směru, zda jde o námitky
poukazující na rozpor konečné zprávy s obsahem (konkursního) spisu, přičemž
dospěl k závěru, že námitky ohledně špatné úschovy movitých věcí v
Dobroslavicích a ohledně zpeněžení nemovitostí za nízkou cenu s vysokými
dražebními náklady jsou opožděné a ostatní námitky nejsou důvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal J. Š. dovolání, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že
odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu; potud poukazuje příkladmo na
závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4555/2009 a 29 Cdo
5037/2008. Konkrétně pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že (stejně jako konkursní
soud) nepřihlédl (pro údajnou opožděnost) k námitkám, jež vznesl při jednání
konkursního soudu konaném 12. října 2011. Dovolatel dále tvrdí, že konkursní soud správci konkursní podstaty bezdůvodně
schvaloval „oddalování ukončení konkursu a předložení závěrečné zprávy“, čímž
neopodstatněně zvyšoval náklady řízení, „neumisťoval na své stránky průběh
konkursního řízení“ (respektive tam umisťoval pouze nepodstatné věci a
podstatné věci zveřejňoval správce konkursní podstaty na placeném serveru
Obchodního věstníku), čímž některým věřitelům znemožnil přístup k plnohodnotným
informacím. Dovolatel tak jako věřitel s největší přihlášenou pohledávkou nebyl
ani obeznámen s tím, že byl ustaven věřitelský výbor, který následně nekonal ku
prospěchu věřitelů jako celku, nýbrž tak, aby z jeho rozhodnutí měli prospěch
pouze členové věřitelského výboru. Dovolatel si je vědom ustanovení § 66c ZKV, avšak i tehdejší praxe konkursních
soudů byla taková, že všechna důležitá rozhodnutí byla zveřejňována na
„internetových“ stránkách soudu. Konkursní soud tyto skutečnosti evidentně
nebral v potaz, v důsledku čehož vydal rozhodnutí, které není v souladu se
zákonem ani s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud odůvodnil potvrzující rozhodnutí tím, že nezjistil žádné vady
usnesení konkursního soudu; věc tak nesprávně posuzoval pouze podle obecných
hledisek a nijak neprověřil konkrétní skutečnosti, které J. Š. namítal v
odvolání (např. celkovou délku konkursního řízení nebo neprůhledné postupování
pohledávek v rámci konkursního řízení, schválené věřitelským výborem). Dovolatel je přesvědčen, že úpadcovi věřitelé (kromě členů věřitelského výboru)
neměli žádné (nebo měli jen kusé) informace o průběhu konkursu a domnívá se
též, že část z nich dodnes není obeznámena s výsledky konkursního řízení. Soudy se nijak přesvědčivě nevypořádaly s námitkou dovolatele, že samotné
ustavení věřitelského výboru bylo provedeno v rozporu se zákonem. Dovolatel rovněž míní, že odvolací soud řádně neprostudoval spis, jelikož
nevzal v úvahu, že dovolatel podal 20. srpna 2003 návrh na odvolání správce
konkursní podstaty pro nečinnost (jenž byl zamítnut s odůvodněním, že v práci
správce konkursní podstaty jsou sice jisté nedostatky, ale jinak je vše v
pořádku). Dále dovolatel uvádí, že na I. H. bylo podáno několik trestních
oznámení, což měly soudy též vzít v úvahu.
Tvrzení odvolacího soudu, že všechny
úkony prováděné v této konkursní věci byly zveřejňovány „na stránkách soudu“,
nemá dovolatel za pravdivé, s tím, že „na těchto stránkách“ se nacházelo pouze
minimum informací a ještě v roce 2011 na nich byly pouze čtyři záznamy o celém
řízení (z čehož dva byly pouze organizačního charakteru). Většina informací
byla dodatečně uveřejněna až po kritických připomínkách dovolatele, v době, kdy
již uplynuly lhůty k podání opravných prostředků. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod
číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání J. Š. proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako
nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod
připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému
mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, podle kterého při jednání o
konečné zprávě a vyúčtování dle § 29 odst. 3 ZKV nelze zásadně vznášet jiné
výhrady než ty, které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle § 29
odst. 2 ZKV, a odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení
konečné zprávy nemůže zabývat (skutkově novými) námitkami proti konečné zprávě,
jež odvolatel neuplatnil ve lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit. Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 1 Ko
433/2001, uveřejněné pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo
397/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo
2254/2009 nebo výše zmíněná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5037/2008
a 29 Cdo 4555/2009. Z usnesení sp. zn. Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5037/2008 a 29 Cdo 4555/2009
(jež obsahují i závěr, podle kterého to, že proti konečné zprávě nebyly podány
žádné námitky, nebrání odvolacímu soudu přezkoumat usnesení konkursního soudu o
schválení konečné zprávy z pohledu skutečností, které se do uplynutí lhůty k
podání námitek proti konečné zprávě podávaly z obsahu konkursního spisu)
napadené rozhodnutí vychází a důvod připustit dovolání na základě argumentu, že
námitky J. Š. nebyly věcně přezkoumány, dán není. K tomu, jak konkursní soud zveřejňuje a doručuje písemnosti a předvolává
účastníky konkursního řízení v režimu ustanovení § 66c odst. 1 ZKV, se Nejvyšší
soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 18. ledna 2007, sp. zn.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. ledna 2015
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu