29 Odo 397/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře
a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka rozhodl v konkursní věci
úpadkyně R., s. r. o., o schválení konečné zprávy, vedené u Krajského soudu v
Praze pod sp. zn. 38 K 26/2003, o dovolání konkursní věřitelky P., spol. s r.
o., zastoupené Mgr. S. T., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. září 2005, č. j. 2 Ko 39/2005-433, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 13. června 2005, č. j. 38 K 26/2003- 412, Krajský soud v Praze
schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a vyúčtování
odměny a výdajů správce konkursní podstaty, s tím, že celkové příjmy činí
20.144.635,60 Kč, výdaje 1.088.350,62 Kč, odměna správce konkursní podstaty
2.170.463,- Kč a výdaje správce konkursní podstaty 176.870,41 Kč.
Soud poukázal na to, že proti konečné zprávě podala námitky konkursní věřitelka
P., spol. s r. o. K těmto námitkou uvedl, že:
1/ Při prodeji nemovitostí v katastrálním území R. a R. neshledal žádné
poškození zájmů věřitelů s tím, že tato záležitost není předmětem projednání
konečné zprávy.
2/ Pohledávku Ing. L. mohla popřít i konkursní věřitelka, leč neučinila tak.
3/ Není opodstatněná námitka, že nemovitosti nebyly prodány za odpovídající
cenu.
4/ Souhlas s vyloučením pohledávky vůči společnosti K., s. r. o. z konkursní
podstaty, dala sama konkursní věřitelka P., spol. s r. o.
5/ Pohledávku vůči E. E. „prodal“ správce konkursní podstaty se souhlasem
zástupce věřitelů a soudu.
Dále soud uvedl, že správce konkursní podstaty nepochybil ani při vyúčtování
hotových výdajů a odměny, proti čemuž námitky ani nebyly podány.
K odvolání konkursních věřitelek P., spol. s r. o. a M., s. r. o. Vrchní soud v
Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 23. září 2005 potvrdil usnesení
soudu prvního stupně na základě odvolání konkursní věřitelky P., spol. s r. o.
(první výrok) a odvolání konkursní věřitelky M., s. r. o. odmítl.
Potvrzující výrok usnesení odůvodnil odvolací soud tím, že přitakal závěru
soudu prvního stupně, podle kterého správce konkursní podstaty neporušil svým
postupem povinnosti plynoucí mu ze zákona nebo uložené soudem. V podrobnostech
pak zcela odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a to zejména co
do konkrétních postupů správce konkursní podstaty při prodeji nemovitostí,
některých pohledávek úpadkyně za jejími dlužníky a uznání pohledávek některých
konkursních věřitelů. K tomu dodal, že tyto skutečnosti měla konkursní
věřitelka P., spol. s r. o. uplatňovat již v průběhu řízení při realizaci
prodeje prostřednictvím věřitelského výboru, popřípadě zástupce věřitelů. V
okamžiku, kdy jsou nemovitosti, popřípadě pohledávky, prodány, nebo pohledávky
konkursních věřitelů zjištěny, jsou tyto námitky již irelevantní.
Schválená konečná zpráva pak podle odvolacího soudu dává dostatečný přehled o
tom, zda byl dostatečně zjištěn majetek úpadkyně, jak byla konkursní podstata
zpeněžena a jaké byly výnosy zpeněžení a náklady konkursu; může tak být
podkladem pro vydání rozvrhového usnesení.
Vyúčtování hotových výdajů správce konkursní podstaty a výpočet jeho odměny pak
nebyly předmětem námitek proti konečné zprávě. Nadto ani odvolací soud
neshledal v tomto vyúčtování žádné pochybení a má je za zcela přiměřené.
Jen „pro úplnost“ pak odvolací soud dodal, že námitky konkursní věřitelky v
podstatě směřují proti postupu správce konkursní podstaty v průběhu řízení a
nejsou tak námitkami proti konečné zprávě.
K námitce, že soud prvního stupně porušil ustanovení § 29 odst. 3 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), tedy, že konkursní
věřitelku neobeslal k projednání konečné zprávy, soud poukázal na to, že
zásilka adresovaná konkursní věřitelce soudem obsahovala nejen dotaz soudu
prvního stupně na charakter podání z 24. května 2005, nýbrž i předvolání k
jednání na 13. června 2005, tedy k projednání konečné zprávy. Tuto zásilku
obdržela konkursní věřitelka 3. června 2005, takže soudu prvního stupně nelze
potud vytknout žádné pochybení.
Konkursní věřitelka P., spol. s r. o. podala proti usnesení odvolacího soudu
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc,
že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), a že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (odstavec 3) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, že jde o
rozhodnutí, které by mělo řešit otázku dosud neřešenou judikaturou dovolacího
soudu, týkající se mimo jiné toho, zda postup správce konkursní podstaty
ustanoveného soudu a následný výkon dozoru soudu nad správcem konkursní
podstaty může být předmětem projednání konečné zprávy, jakož i námitek proti ní
podaných.
Dovolatelka má za to, že obsahem námitek proti konečné zprávě mohou být i
skutečnosti nasvědčující tomu, že nebyl dostatečně zjištěn (a tudíž zpeněžen)
majetek, že správce konkursní podstaty měl v průběhu konkursu nepřiměřeně
vysoké výdaje, apod. Domnívá se dále, že smyslem námitek věřitelů proti konečné
zprávě je poukázat i na nedostatky a pochybení konkursního řízení, která
věřitelé zjistili až ke konci konkursu nebo po vydání konečné zprávy, byly-li
tyto nedostatky či pochybení způsobilé ovlivnit obsah konečné zprávy a dotýkají-
li se tudíž zjištěného (zpeněženého) majetku.
Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že z osmi bodů odvolání, v
nichž vylíčila zásadní pochybení, kterých se správce konkursní podstaty
dopustil v konkursním řízení a která měla zásadní vliv na znění konečné zprávy,
se zabýval pouze dvěma a ostatních šest pominul (s jejich obsahem se
nevypořádal).
Závažnou vadu řízení shledává dovolatelka v tom, že dokumentace, jejíž obsah
měl sloužit jako důkaz pro její tvrzení, byla odvolacímu soudu pravděpodobně
předána nekompletní. Vyhotovený příkaz (pokyn soudce na č. l. 404), na jehož
základě odvolací soud dospěl (ve vztahu k bodu 2 odvolání) k závěru, že
dovolatelka byla přizvána k námitkovému řízení, dovolatelka ve skutečnosti
nikdy neobdržela, takže se lze domnívat, že toto předvolání bylo vyhotoveno
dodatečně. Tento fakt podle dovolatelky potvrzuje i vyjádření správce konkursní
podstaty citované odvolacím soudem na straně 4 jeho usnesení. Přípis datovaný
3. června 2005, kterým soudkyně K. údajně zvala dovolatelku k ústnímu jednání o
podaných námitkách, ve skutečnosti žádné předvolání neobsahoval a byl v něm
vložen pouze jeden list se stručným dotazem na charakter námitek. Na tento
dotaz dovolatelka odpověděla podáním ze 13. června 2005, tedy paradoxně týž
den, kdy se konalo ústní jednání o námitkách (o kterém však nevěděla).
Dovolatelka usuzuje, že tímto postupem byla zbavena svého zákonného práva být
přítomna soudnímu projednání věci.
Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že v postupu správce
konkursní podstaty nelze shledat porušení povinností, které mu vyplývají ze
zákona nebo které mu uložil soud, pak se podle dovolatelky zřejmě vůbec
nezabýval bodem 3 jejího odvolání. Jinak by závažná porušení povinností
správcem konkursní podstaty shledal v tom, že ten přes opakované žádosti
konkursních věřitelů odmítl odporovat (podle § 16 ZKV a § 42a obč. zák.)
smlouvě o bezúplatném zřízení věcného břemene uzavřené 5. prosince 2001 mezi
jednatelem úpadkyně a jeho bratrem.
Odvolací soud se podle dovolatelky nezabýval ani body 4 a 5 jejího odvolání,
představujícími zjevná porušení zákona o konkursu a vyrovnání. U bodu 4
odvolání by ze spisu musel zjistit, že smlouvy o archivaci úpadkynina
účetnictví uzavřel správce konkursní podstaty se společností s ručením omezeným
až 18. dubna 2004, tedy téměř jeden rok po prohlášení konkursu, čímž zcela
evidentně porušil zákonnou povinnost převzít účetnictví úpadkyně do 30 dnů od
prohlášení konkursu.
Další porušení zákonného postupu v konkursním řízení (popsané v odvolání jako
bod 5) spatřuje dovolatelka v tom, že soud prvního stupně přistoupil k volbě
zástupce věřitelů až po přezkumném jednání, kterýžto postup má dovolatelka za
odporující ustanovení § 18 odst. 1 ZKV. Tento postup podle dovolatelky vedl k
tomu, že byly zjištěny i „vysoce pochybné“ pohledávky Ing. L. v celkové výši 75
miliónů Kč.
Dále dovolatelka upozorňuje, že bod 6 odvolání se týkal okolností prodeje
průmyslového areálu v R. Ten měl být prodán podle pokynu soudu a rozhodnutí
věřitelů jako celek za cenu nejméně 10 miliónů Kč. Správce konkursní podstaty
však tyto závazné pokyny nerespektoval a přestože neměl souhlas zástupce
věřitelů, prodal areál po částech, jež navíc před prodejem zatížil věcnými
břemeny. Ještě předtím však prodal (za částku 225.000,- Kč) elektrocentrálu
zásobující elektřinou celý areál společnosti E. C. s. r. o., jejímž jednatelem
je bývalý zaměstnanec jednatele úpadkyně. Dovolatelka je názoru, že tímto
postupem byla konkursní podstata zkrácena.
Závažná pochybení popsala dovolatelka – dle svého mínění – i v bodech 7 a 8
odvolání, majíc za to, že konkursní podstata byla zkrácena o neoprávněné výdaje
správce konkursní podstaty, uskutečněné bez souhlasu věřitelského orgánu a
nadto zbytečně, nehospodárně a zřejmě jen fiktivně. Konkrétně dovolatelka
zmiňuje výdaje vynaložené na základě zprostředkovatelských smluv a smluv o
zajištění areálů v R. a R
Dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud v konkursní věci potvrdil
usnesení soudu prvního stupně o schválení konečné zprávy, může být přípustné
toliko podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s.
ř.).
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde a důvod založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemá,
když dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z
níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
S argumentací dovolatelky, podle které je dán i dovolací důvod dle § 241a
odst. 3 o. s. ř., tedy již proto úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spojovat nelze.
Důvod připustit dovolání k prověření tvrzené vady řízení spočívající v tom, že
dovolatelka nebyla řádně obeslána k jednání o schválení konečné zprávy (čímž
byla zbavena práva účasti při tomto jednání), Nejvyšší soud rovněž neshledal. Z
obsahového hlediska totiž dovolatelka touto námitkou vystihuje tzv.
zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Jak ovšem Nejvyšší
soud vysvětlil již v usnesení uveřejněném pod číslem 32/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je
postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., není způsobilým dovolacím
důvodem; proto také nelze na základě takové argumentace připustit dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Tím se vyčerpává i bod 2 dovolatelčina
odvolání (k němuž se odvolací soud vyslovil).
Soudní praxe je rovněž ustálena v závěru, že při jednání o konečné zprávě a
vyúčtování dle § 29 odst. 3 ZKV nelze zásadně vznášet jiné výhrady než ty,
které byly uplatněny v zákonné patnáctidenní lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV a že
odvolací soud se při posuzování správnosti usnesení o schválení konečné zprávy
nemůže zabývat námitkami proti konečné zprávě, jež odvolatel neuplatnil ve
lhůtě dle § 29 odst. 2 ZKV, ač tak mohl učinit (srov. shodně např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 50/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S posledně označeným rozhodnutím je pak v souladu i závěr odvolacího soudu (a
před ním pak i soudu prvního stupně), že námitky proti vyúčtování hotových
výdajů správce konkursní podstaty a výpočtu jeho odměny nebyly podány (ve lhůtě
dle § 29 odst. 2 ZKV). Tím se vyčerpávají body 7 a 8 odvolání (k nimž se
odvolací soud takto vyslovil).
Tím, že odvolací soud v napadeném usnesení „v podrobnostech zcela odkázal na
odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, a to zejména co do konkrétních
postupů správce konkursní podstaty při prodeji nemovitostí, některých
pohledávek úpadkyně za jejími dlužníky a uznání pohledávek některých
konkursních věřitelů“, odpadá důvod zvažovat připuštění dovolání na základě
argumentace, že odvolací soud se nezabýval body 3, 5 a 6 odvolání. U bodů 3 a
5 odvolání tak soudy uzavřely, že dovolatelka sama mohla podat odpůrčí žalobu
nebo popřít pohledávku jiného konkursního věřitele, přičemž důvod připustit
dovolání k prověření těchto závěrů Nejvyšší soud nevidí, neboť dovolatelka
takový závěr nezpochybňuje. Dovolací argumentace vážící se k bodu 6 dovolání,
je v situaci, kdy se odvolací soud tímto bodem zjevně zabýval, prostou
polemikou se závěry soudů nižších stupňů v rovině specifického skutkového stavu
věci, takže důvod připustit dovolání k řešení této otázky rovněž není dán.
S odvolacími námitkami, že dosud není skončen incidenční spor vedený proti
správci konkursní podstaty (bod 1 odvolání), že správce konkursní podstaty
porušil povinnost převzít účetnictví úpadkyně do 30 dnů od prohlášení konkursu
(bod 4 odvolání) a že konkursní soud svolal první schůzi věřitelů až po
přezkumném jednání (část bodu 5 odvolání), se odvolací soud vskutku výslovně
nevypořádal. Připouštět pro ně dovolání v situaci, kdy ze spisu je zjevné, že
jde námitky, které nebyly včas (do rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec)
podány proti konečné zprávě (srov. obsah podání dovolatelky č. l. 402-403 a
406), shledává Nejvyšší soud zbytečným (srov. opět posledně označené rozhodnutí
Nejvyššího soudu).
Obecně pak nelze přehlédnout, že dovolatelčina argumentace má výrazně skutkový
charakter a z větší části je založena na tom, že dovolatelka nejprve formuluje
vlastní skutkové závěry (vytýkajíc odvolacímu soudu v mezích nezpůsobilého
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. že je sám neučinil) a teprve z
nich pak vyvozuje „správné“ závěry právní. Při úvaze o správnosti právního
posouzení věci však dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav
odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr, nikoli to, zda k
jinému právnímu závěru mohl dospět na základě jinak zjištěného skutkového
stavu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218
písm. c/ o. s. ř. odmítl. V mezích úvah, na jejichž základě shledal dovolání
nepřípustným, neměl Nejvyšší soud důvod žádat soud prvního stupně o předložení
přihláškových spisů (srov. k tomu i důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které
na závěr o nepřípustnosti dovolání nemohou mít žádného vlivu (srov. opět
argumentaci k tzv. zmatečnostním vadám řízení).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu