29 Cdo 2254/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci
úpadkyně Penzijního fondu THALIA, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1,
Josefská 1, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 61859982, o schválení konečné
zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů
správce konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K
103/2002, o dovolání Ing. J. V., zastoupené JUDr. Tomášem Pohlem, advokátem, se
sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Šafaříkova 1, PSČ 120 00, proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, č. j. 2 Ko 279/2008 - 804,
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008, č. j. 2 Ko 279/2008 -
804, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2009, č. j. 2 Ko
30/2009-898, se zrušují a věc se vrací odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 8. července 2008, č. j. 77 K 103/2002-787, schválil
Městský soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) konečnou zprávu o
zpeněžování majetku podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní
podstaty ze dne 10. dubna 2008 (dále též jen „konečná zpráva“), podle které
činí:
a/ příjmy podstaty 16.163.409,09 Kč,
b/ výdaje podstaty 12.025.849,00 Kč
- z toho hotové výdaje správce 117.236,00 Kč a
- odměna správce 3.137.474,00 Kč.
Částka určená k rozvrhu podle tříd činí 4.137.551,00 Kč.
Konkursní soud k námitce likvidátorky úpadkyně Ing. J. V.(dále též jen
„likvidátorka“) k výši její odměny uzavřel, že nebyl zjištěn jiný rozsah
součinnosti poskytnuté správci konkursní podstaty nebo jiné činnosti pro
posouzení odměny dle ustanovení § 13a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), takže nezměnil své rozhodnutí ze dne 22. února
2008, č. j. 77 K 103/2002-695 (jímž vyslovil souhlas s odměnou likvidátorky ve
výši 26.390,- Kč). Požadavek likvidátorky na další odměnu v minimální výši
60.000,- Kč pro účely ukončení likvidace, zamítl jako opožděný.
K odvolání likvidátorky Vrchní soud v Praze ve výroku označeným
usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 29 ZKV - na rozdíl od konkursního
soudu uzavřel, že podání likvidátorky z 19. května 2008 (č. l. 730) nebylo
podle svého obsahu námitkou proti konečné zprávě a konkursní soud pochybil,
jestliže odstraňoval „vady“ neexistujících námitek (usnesením ze dne 29. května
2008, č.j. 77 K 103/2008-732).
Na tomto základě uzavřel, že vzhledem k tomu, že proti konečné zprávě nebyly
podány žádné námitky, je vyloučeno zabývat se námitkami, které nebyly včas
uplatněny.
„Pro úplnost“ odvolací soud dodal, že i kdyby byly likvidátorčiny námitky
včasné, neshledal by je důvodnými, v situaci, kdy o její odměně bylo pravomocně
rozhodnuto usnesením konkursního soudu z 22. února 2008 (výše označeným), jež
nabylo právní moci 29. února 2008. Požadavek na vyčlenění částky 60.000,- Kč na
úhradu budoucích nákladů likvidace nemá podle odvolacího soudu oporu v zákoně o
konkursu a vyrovnání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala likvidátorka dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Konkrétně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že porušil její právo na
spravedlivý proces a negoval poučovací povinnosti soudu dle § 43 o. s. ř.,
jakož i to, že řešil otázky v rozporu s hmotným právem. K tomu dovolatelka namítá, že její podání z 19. května 2008 nesprávně
vyhodnotil (neboť šlo o námitku proti konečné zprávě) a že ve skutečnosti
napadl volnou úvahu konkursního soudu o obsahu jejího podání. Takový postup má
za přehnaně formalistický. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že závěr, že by námitkám stejně nevyhověl,
formuloval z důvodu nepřípustného procesního alibismu. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným dle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že se v mezích přezkumné činnosti
odvolacího soudu v případě podání odvolání proti usnesení o schválení konečné
zprávy zčásti odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi uzavřel, že právo účastníků
konkursního řízení poukázat při jednání o konečné zprávě před konkursním soudem
(§ 29 odst. 3 ZKV), popřípadě v rámci odvolání podaného proti usnesení o
schválení konečné zprávy, na rozpor konečné zprávy se skutečnostmi plynoucími z
obsahu spisu (tedy se skutečnostmi věcně podloženými dosavadním obsahem
konkursního spisu, nikoli s nedoloženými tvrzeními), není ustanovením § 29
odst. 2 ZKV dotčeno (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. 29 Cdo 5037/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 29 Cdo 4555/2009 - obě usnesení jsou, stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Argumentace odvolacího soudu, jež z této zásady nevychází,
je tudíž dílčím způsobem nepřesná. K uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud uvádí, že shledává nepřiléhavou
dovolací argumentaci, jež odvolacímu soudu vytýká, že svým rozhodnutím zasáhl
do volné úvahy konkursního soudu o obsahu dovolatelčina podání z 19. května
2008. Požadavek kladený ustanovením § 42 odst. 4 o. s. ř.
na obsah každého
procesního podání je prostřednictvím ustanovení § 66a odst. 1 ZKV přiměřeně
uplatnitelný i na obsah podání, jímž jsou realizovány námitky proti konečné
zprávě. Odvolací soud tudíž postupoval správně, jestliže se v intencích § 41
odst. 2 o. s. ř. zabýval tím, zda příslušné podání takovými námitkami vskutku
je. Vzhledem k obsahu konečné zprávy a obsahu uvedeného podání však bylo plně
možné pokládat podání za námitku proti konečné zprávě, která počítala s tím, že
likvidátorce bude při rozvrhu vyplacena odměna (jen) ve výši 26.390,- Kč. Odvolací soud tedy pochybil, jestliže uzavřel, že toto podání není včasnou
námitkou proti konečné zprávě. S dovolatelkou lze souhlasit i v tom, že úvahy o opodstatněnosti jejích námitek
formulované odvolacím soudem jen z procesní opatrnosti („pro úplnost“) samy o
sobě nejsou plnohodnotným vypořádáním odvolacích námitek. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1věta první o. s. ř.)
napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že v mezidobí konkursní soud vydal rozvrhové usnesení
(usnesení ze dne 2. února 2009, č. j. 77 K 103/2002-824, ve znění opravného
usnesení ze dne 18. února 2009, č. j. 77 K 103/2002-863), které Vrchní soud v
Praze k odvolání dovolatelky potvrdil usnesením ze dne 27. dubna 2009, č. j. 2
Ko 30/2009-898, Nejvyšší soud zrušil současně též usnesení odvolacího soudu ze
dne 27. dubna 2009, jež je ve vztahu k dovoláním napadenému usnesení v poloze
závislého výroku (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu