30 Cdo 870/2019-860
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V.
M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 30 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 62/2008, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. 62 Co 246/2018-828, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2018, č. j. 62 Co 246/2018-828,
se mění tak, že se odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2
ze dne 15. 5. 2018, č. j. 20 C 62/2008-786, odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 15. 5. 2018, č. j. 20 C 62/2008-786, zamítl návrh žalobce ze dne 22. 3.
2018 na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 3. 2018, č. j.
20 C 62/2008-762 (dále jen „výzva k zaplacení soudního poplatku“). Žalobce byl
uvedenou výzvou k zaplacení soudního poplatku vyzván, aby zaplatil soudní
poplatek ve výši 214 150 Kč za odvolací řízení, neboť podáním odvolání proti (v
pořadí již čtvrtému) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2017, č. j.
20 C 62/2008-742, mu vznikla poplatková povinnost. Soud prvního stupně návrh
žalobce ze dne 22. 3. 2018 na zrušení výzvy k zaplacení soudního poplatku
posoudil podle § 12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a neshledal
jej důvodným, neboť podle jeho názoru se „u odvolání podaného v době od 30. 9.
2017 poplatek za odvolání vybere i tehdy, bylo-li řízení v prvním stupni
zahájeno před tímto datem“.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když se ztotožnil s
jeho právním posouzením, neboť „odvolací řízení bylo zahájeno již za účinnosti
novely č. 296/2017 Sb. a je proto třeba postupovat podle této novely“. Správnou
shledal i výši vyměřeného soudního poplatku v částce 214 150 Kč, když tato
odpovídá položce 22 bodu 1. písm. a) ve spojení s položkou 1 bodem 1. písm. b)
Sazebníku soudních poplatků.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž jako
dovolací důvod uplatnil následující právní otázku, jež podle jeho názoru
doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a v němž požadoval,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Podle dovolatele se odvolací soud dopustil nesprávného právního
posouzení, pokud dovodil, že dovolatel je povinen zaplatit soudní poplatek za
odvolací řízení. Dovolatel má za to, že pokud podal odvolání proti v pořadí
prvnímu rozsudku soudu prvního stupně již dne 21. 6. 2010, tak by se úpravou
účinnou k tomuto datu měla řídit poplatková povinnost i za nynější odvolací
řízení. Závěr, že mu vznikla nová poplatková povinnost při podání odvolání dne
22. 3. 2018 proti v pořadí čtvrtému rozsudku soudu prvního stupně, tak má za
nesprávný. Dovolatel v tomto směru poukázal na skutečnost, že byl porušen
princip jeho právní jistoty, neboť řízení bylo zahájeno již v roce 2008, kdy
bylo od placení soudního poplatku věcně osvobozeno včetně řízení o opravných
prostředcích.
5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání bylo podáno včas, obsahuje náležitosti uvedené v § 241a
odst. 2 o. s. ř. a podmínka povinného zastoupení uvedená v § 241 odst. 1 o. s.
ř. je splněna. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda v řízeních o
náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci podléhá
poplatkové povinnosti odvolací řízení zahájené podáním odvolání po 30. 9. 2017,
neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
11. V projednávané věci není (poměřováno žalobními tvrzeními a právním
posouzením učiněným soudy nižších stupňů) pochyb o tom, že se žalobce domáhá
nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád).
12. Podle § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, ve znění
účinném do 29. 9. 2017, se od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady
škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím,
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním
postupem.
13. Uvedené ustanovení bylo zrušeno bodem 6. čl. V části třetí zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle
přechodného ustanovení obsaženého v čl. VI části třetí uvedeného zákona se na
řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 30. 9.
2017) použije zákon o soudních poplatcích, ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (tj. před 30. 9. 2017).
14. Otázku, zda poplatkové povinnosti podléhá odvolací řízení zahájené
podáním odvolání po zmiňované novelizaci [§ 1 písm. a), § 2 odst. 5 a § 4 odst.
1 písm. b) zákona o soudních poplatcích], ačkoli se jedná o řízení, které bylo
podle shora citované úpravy § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích,
ve znění účinném do 29. 9. 2017, v době svého zahájení (podání žaloby) od
placení soudního poplatku osvobozeno, rozhodovací praxe obecných soudů zprvu
řešila tak, že bylo-li odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé doručené soudu po 29. 9. 2017, pak se soudní poplatek za odvolací řízení
platí, a to ve výši určené podle položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku soudních
poplatků, jenž tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018).
15. Uvedenou praxi obecných soudů korigoval Ústavní soud v nálezu ze dne
23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, podle něhož „novela zákona o soudních
poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak
nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v
textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba
podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani
zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách
proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat
na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je
argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu). K tomuto závěru se
Ústavní soud opakovaně přihlásil (srov. např. nález ze dne 21. 5. 2019, sp. zn.
IV. ÚS 3283/18).
16. Precedenční závaznost nálezové judikatury Ústavního soudu (čl. 89
odst. 2 Ústavy) nalezla svůj odraz v nově vytvořené rozhodovací praxi
dovolacího soudu, kterou lze shrnout tak, že osvobození od soudních poplatků
podle § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do
29. 9. 2017, dopadá i na odvolání podaná po uvedeném datu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1418/2019).
17. Jakkoliv byly uvedené závěry v soudní praxi přijaty až po vydání
napadeného usnesení odvolacího soudu, musí být aplikovány také v projednávané
věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv.
incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace
na všechna probíhající řízení jakož i na případy budoucí. Opačný postup by
znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl
ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších
judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických
situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních
očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též
nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné
literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních
změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem není případ právě
projednávané věci.
18. Lze proto uzavřít, že je-li odvolací řízení s ohledem na povahu
uplatněného nároku nadále osvobozeno od soudního poplatku, pak výzva k
zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení není věcně správná. Pro úplnost
Nejvyšší soud doplňuje, že ze stejných důvodů je nesprávná i další (nová) výzva
k zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení učiněná usnesením soudu
prvního stupně ze dne 7. 1. 2019, č. j. 20 C 62/2008-853, kterou soud prvního
stupně vyměřil soudní poplatek v nové (nižší) částce na základě závazného
právního názoru obsaženého v usnesení odvolacího soudu ze dne 3. 12. 2018, č.
j. 62 Co 388/2018-845.
19. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a shledal, že odvolací řízení takovou vadou řízení zatíženo
bylo.
20. Zákon o soudních poplatcích v § 10 odst. 2 rozlišuje mezi výzvou k
zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím o uložení povinnosti zaplatit soudní
poplatek. Výzva k zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1, 2 zákona o soudních
poplatcích) má povahu deklaratorního rozhodnutí, kterým nedochází ke vzniku
poplatkové povinnosti, nýbrž toliko k její individualizaci (srov. bod 3.
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13).
Následkem nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě stanovené výzvou je – za
předpokladu řádného poučení poplatníka podle § 9 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích – zastavení řízení; právní mocí usnesení o zastavení řízení
poplatková povinnost zaniká (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Proti
tomu rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek vydává soud
například v případech uvedených v § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, a
to spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí (§ 9 odst. 6 zákona o soudních
poplatcích). Na základě vykonatelného rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit
soudní poplatek pak lze soudní poplatek na poplatníku vymáhat.
21. Rozlišování mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a rozhodnutím
o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek má svůj význam i při aplikaci §
12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť zrušit nebo změnit je nutno
toliko nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek,
nikoliv nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku. Rovněž podle
komentářové literatury je třeba porovnáním § 10 odst. 2 zákona o soudních
poplatcích a § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích dospět k závěru, že
nesprávnou výzvu k zaplacení poplatku (byť byla učiněna rozhodnutím ve formě
usnesení) není třeba rušit a rozhoduje se pouze o vrácení soudního poplatku
zaplaceného na základě takové (nesprávné) výzvy, zatímco nesprávné rozhodnutí
ukládající povinnost zaplatit poplatek je třeba postupem podle § 12 odst. 1
zákona o soudních poplatcích zrušit nebo změnit. (WALTR, Robert. § 12
[Nesprávné rozhodnutí o poplatku]. In: WALTR, Robert. Zákon o soudních
poplatcích. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 61.).
22. Z uvedeného je zřejmé, že nesprávnou výzvu k zaplacení soudního
poplatku není třeba rušit nebo měnit, a to ani k případnému návrhu poplatníka.
V případě zaplacení soudního poplatku na základě takové (nesprávné) výzvy
nebrání skutečnost, že výzva nebyla zrušena či změněna, vrácení zaplaceného
soudního poplatku. V případě, že soudní poplatek, k jehož zaplacení byl
poplatník vyzván, zaplacen nebude, pak je existence poplatkové povinnosti
(nutně) znovu a definitivně posuzována v rámci usnesení o zastavení řízení,
přičemž proti tomuto usnesení lze brojit opravnými prostředky.
23. Výzva k zaplacení soudního poplatku tak má charakter usnesení,
kterým se upravuje vedení řízení (srov. opětovně bod 3. stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st 35/13), a proto proti
této výzvě (byť vydané formou usnesení) není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1
písm. a) o. s. ř.]. Soudu prvního stupně sice nic nebrání rozhodnout o žádosti
poplatníka na zrušení výzvy k zaplacení soudního poplatku, vydá-li však takové
rozhodnutí, jde opětovně o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení a proti
němuž není odvolání přípustné, jelikož jeho smysl je toliko informovat
účastníka o vyřízení (zamítnutí) jeho námitky (srov. přiměřeně důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3853/2017). Svým závěrem
není soud prvního stupně vázán, neboť v případě nezaplacení soudního poplatku
musí být otázka existence poplatkové povinnosti nutně znovu nastolena a
přezkoumána v rámci usnesení, jímž bude řízení pro nezaplacení soudního
poplatku zastaveno podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
24. Odvolací soud se tak dopustil vady (odvolacího) řízení, která měla
za následek vydání nesprávného rozhodnutí, když odvolání žalobce, které směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, neodmítl podle § 218
písm. c) o. s. ř. a místo toho jej věcně projednal a rozhodl o něm.
25. Dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možno o odvolání žalobce
rozhodnout. Nejvyšší soud proto podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání žalobce v souladu s § 218
písm. c) o. s. ř. odmítá jako nepřípustné.
26. I vzhledem k nové výzvě soudu prvního stupně k zaplacení soudního
poplatku za odvolací řízení učiněné usnesením ze dne 7. 1. 2019, č. j. 20 C
62/2008-853, však Nejvyšší soud připomíná, že způsob vyřízení dovolání ničeho
nemění na skutečnosti, že žalobci poplatková povinnost podáním odvolání
nevznikla a odvolací řízení tak nemůže být zastaveno pro nezaplacení soudního
poplatku.
27. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé
nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé pravomocně skončeno již předtím,
nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení
včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne odvolací soud, popřípadě soud prvního
stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
28. Ohledně označení organizační složky státu vystupující v řízení za
stát vyšel dovolací soud ze své ustálené judikatury (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu