30 Cdo 4918/2017-369
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem
Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem, v právní věci žalobce
Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, se sídlem v Hradci Králové, Horova
17, identifikační číslo osoby 720 80 043, proti žalovaným 1) MAKKKS reality s.
r. o., se sídlem v Praze 4 – Modřanech, Urbánkova 17, identifikační číslo osoby
241 61 438, a 2) P. K., zastoupenému Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se
sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 89/2012, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.
května 2017, č. j. 20 Co 146/2015-345, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2017, č.
j. 20 Co 146/2015-345, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rychnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. dubna 2013, č. j. 7 C 89/2012-58, určil, že žalovaný 2) je výlučným
vlastníkem domu v Č. M. na pozemku v katastrálním území Č. M., jakož i pozemků
v témže katastrálním území (dále též „předmětné nemovitosti“). Při rozhodování soud prvního stupně vycházel též z výpisu z katastru
nemovitostí pro obec a katastrální území Č. M. (na č. l. 6 procesního spisu), z
něhož vyplývá, že k zajištění specifikovaných daňových pohledávek označeného
správce daně byla na předmětných nemovitostech zřízena soudcovská zástavní
práva, a to podle označených rozhodnutí exekučního soudu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci (správci daně) svědčí
ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalovaného
2), proti kterému uplatňuje vykonatelné pohledávky přiznané výkazem daňových
nedoplatků, který je exekučním titulem. Žalobce se nezbytně potřebuje domoci
určení vlastnictví žalovaného 2) k předmětným nemovitostem, aby mohla být
nařízena exekuce. Za situace, kdy předmětná smlouva o zajištění závazku
převodem práva, která byla uzavřena mezi žalovaným 1) jako věřitelem a
žalovaným 2) jako dlužníkem a vlastníkem nemovitostí, byla nalézacím soudem
shledána absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák., bylo podané žalobě
vyhověno. Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) usnesením ze
dne 19. listopadu 2013, č. j. 20 Co 439/2013-92, shora označený rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud k vydání kasačního usnesení přistoupil z důvodu, že
„nepovažuje závěr okresního soudu o existenci naléhavého právního zájmu na
určení vlastnického práva na straně žalobce za dostatečně zdůvodněný. Z
rozhodnutí okresního soudu totiž neplyne, na základě jaké právní skutečnosti
tento naléhavý právní zájem okresní soud dovodil.“
Dále odvolací soud v odůvodnění svého usnesení vyložil, že podle jeho
názoru „by bylo možné u žalobce dovodit naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, jen pokud by žalobce prokázal, že má vůči žalovanému pohledávku
vyplývající ze způsobilého exekučního titulu. Takovým titulem je obecně výkaz
nedoplatků, potvrzení o osobním stavu daňovém účtu již nikoli (§ 151, § 176
odst. 1 písm. a/ zák. č. 280/2009 Sb.).“
Soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. ledna 2015,
č. j. 7 C 89/2012-123, podané žalobě o určení, že žalovaný 2) je výlučným
vlastníkem předmětných nemovitostí, opět vyhověl, a dále rozhodl o náhradě
dosavadních nákladů řízení. Meritorní výrok odůvodnil s tím, že: „žalobce v
řízení prokázal, že vůči žalovanému disponuje vykonatelným výkazem nedoplatků
č. 1370323/14/2712-24800-608600 (i když se tato pohledávka týká jen
příslušenství), tedy exekučním titulem, který mu přiznává právo na zaplacení
105.355,- Kč, a které druhý žalovaný dle svého tvrzení dosud neuhradil, má
žalobce na daném určení vlastnického práva svědčící ve prospěch druhého
žalovaného k předmětným nemovitostem naléhavý právní zájem, když smlouva o
zajištění závazku převodem práva ze dne 23. 1.
2009, kterou druhý žalovaný
převedl své nemovitosti na prvního žalovaného, je absolutně neplatná (§ 39 obč. zákoníku). Tudíž se první žalovaný nemohl na základě této smlouvy stát
vlastníkem předmětných nemovitostí. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl.“
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali žalovaní odvolání, v
němž poukazovali na nedostatečně prokázaný naléhavý právní zájem žalobcem, kdy
odkazovali jednak na spornost daňového dluhu žalovaného 2), od něhož se odvíjí
příslušenství zachycené v doložených výkazech nedoplatků, a dále na skutečnost,
že správce daně pokaždé, sestavil-li aktuální výkaz nedoplatků a žalovaný 2)
jej uhradil, dokládal další, starší výkazy nedoplatků, popřípadě vydal výkaz
nový, ačkoliv byl vždy po uhrazení některého z nich ujištěn, že již správci
daně nic nedluží. Odvolací soud následně podal Ústavnímu soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) návrh na zrušení § 176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, a odvolací řízení usnesením ze dne
12. října 2015, č. j. 20 Co 146/2015-226, přerušil (do doby vydání rozhodnutí
Ústavního soudu o podaném návrhu odvolacího soudu). Odvolací soud v úvodní části odůvodnění svého návrhu na zrušení § 176
odst. 1 písm. a) daňového řádu (stanovícího, že exekučním titulem, je výkaz
nedoplatků sestavený z údajů evidence daní) vyložil, že: „Při řešení věci,
konkrétně při posuzování naléhavého právního zájmu žalobce, musí krajský soud
použít ust. § 176 odst. 1 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb....“
Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 1. března 2016, sp. zn. Pl. ÚS
27/15, byl návrh odvolacího soudu na zrušení § 176 odst. 1 písm. a) daňového
řádu, odmítnut. Podstatná pro tuto právní věc je okolnost, že Ústavní soud – s
přihlédnutím k obsahu shora uvedeného kasačního usnesení odvolacího soudu – v
odůvodnění svého usnesení mj. konstatoval, že: „Naléhavý právní zájem je v
tomto řízení v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu vysloveného
ve zrušujícím rozsudku (míněno v usnesení) prokazován výhradně výkazy
nedoplatků.“
určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil také tím, že v odvolacím řízení
vyšlo najevo, že jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí zapsána
společnost MAKKKS reality s. r. o., identifikační číslo osoby 241 61 438, se
sídlem v Praze, Urbánkova 3366/59. Tato společnost měla vystupovat na straně
žalované, a pokud se tak nestalo, nemohlo být žalobě vyhověno právě pro
nedostatek pasivní legitimace. Odvolací soud dále konstatoval, že: „případný
postup dle § 107a o. s. ř. a jemu odpovídající poučení ze strany soudu
nepřicházely v tomto konkrétním případě v úvahu, neboť, jak vyplývá z
aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, společnost MAKKKS reality s. r. o. byla do katastru nemovitostí zapsána s účinností od 28. 5. 2012, tedy ještě
před zahájením řízení. Na takový stav se ust. § 107a o. s. ř. o právním
nástupnictví nevztahuje. Je v něm výslovně uvedeno, že dopadá na právní
skutečnosti, které nastaly po zahájení řízení. Věc konečně nebylo možné řešit
ani cestou přistoupení účastníka či záměny účastníků ve smyslu § 92 o. s. ř.,
jelikož toto ustanovení nelze v odvolacím řízení použít (§ 216 o. s. ř.). Žalobce ostatně ani takový postup nenavrhl. Okruh účastníků řízení je přitom
plně v dispozici žalobce, a soud v tomto ohledu nemohl do koncipování žaloby
žalobci nikterak zasahovat.“ Odvolací soud proto pro nedostatek legitimace na
žalované straně a z něho pramenící nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce
na požadovaném určení vlastnického práva, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl. K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo
3875/2016, shora uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí vyložil (ve stručnosti
shrnuto), že podmínky pro postup podle § 107a odst. 1, 2 o. s. ř. jsou splněny
i tehdy, dojde-li k převodu nemovitosti dotčené určovací žalobou podle smlouvy
uzavřené ještě před zahájením soudního řízení, na základě které byl povolen
vklad do katastru nemovitostí až po podání žaloby, avšak s právními účinky k
datu před podáním žaloby. Žalobce ovšem podal v dané věci žalobu dne 8. června
2012, přičemž odvolací soud přistoupil ke změně (žalobě vyhovujícího) rozsudku
soudu prvního stupně (tak, že určovací žalobu zamítl) při zjištění, že
„společnost MAKKKS reality s. r. o. byla do katastru nemovitostí zapsána s
účinností od 28. 5. 2012, tedy ještě před zahájením řízení“, aniž by v
odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, kdy konkrétně (kterého dne) byl povolen,
respektive zapsán předmětný vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Neboť odvolací soud – s ohledem na právní názor dovolacího soudu shora –
nezkoumal v předmětném směru časové souvislosti (podání žaloby a právní účinky
povolení vkladu vlastnického práva), rozhodnutí odvolacího soudu nebylo
shledáno věcně správným a dovolací soud proto přistoupil k jeho kasaci. Odvolací soud poté k návrhu žalobce usnesením ze dne 26. dubna 2017, č. j.
20 Co 146/2015-331, připustil, aby do řízení vstoupil na místo žalovaného 1)
- MAKKKS reality, s. r. o., neboť bylo zjištěno, že tento subjekt se stal
vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 28. května
2012 (poznámka dovolacího soudu: jak bylo odvolacím soudem reflektováno mj. z
výpisu z obchodního rejstříku na č. l. 220, žalovaný 2) P. K. byl v předmětné
době jednatelem MAKKKS s. r. o., tj. nyní žalovaného 1/), kdy právní účinky
vkladu podle této smlouvy vznikly ke dni 28. května 2012. Následně odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. května
2017, č. j. 20 Co 146/2015-345, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně,
předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů. Oproti svému prvně vydanému rozsudku odvolací soud nyní své meritorní
rozhodnutí založil na závěru, že: „Žalobce v průběhu řízení uvedl, že mu k
nemovitostem, jichž se požadované určení vlastnického práva týká, svědčí
soudcovské zástavní právo, a to i pro pohledávku z výkazu nedoplatků
1370323/14/2712-24800-608600 ve výši 105.355,- Kč. Pohledávka na tomto výkazu
nedoplatků představuje úroky z prodlení vážící se ke dvěma jiným výkazům
nedoplatků (23878/08/254970/2080 a 23877/08/254970/2080) v celkové výši
350.505,- Kč. Soudcovské zástavní právo nařízené podle výkazů nedoplatků
23878/08/254970/2080 a 23877/08/254970/2080 pro celkovou pohledávku 350.505,-
Kč (poznámka dovolacího soudu: k tomu srov. např. výpis z katastru nemovitostí
ze samého počátku sporu na č. l. 6 ze dne 18. června 2012, který měl k
dispozici odvolací soud již v době vydání svého shora označeného kasačního
usnesení) se proto ve smyslu § 155 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb....vztahuje i na
pohledávku z výkazu nedoplatků 1370323/14/2712-24800-608600 ve výši 105.355,-
Kč jako na příslušenství (úroky z prodlení) pohledávky 350.505,- Kč.“
Za této situace odvolací soud uzavřel, že bylo-li pro pohledávku z
označeného výkazu nedoplatků ve výši 105.355,- Kč ve prospěch žalobce zřízeno
na předmětných nemovitostech soudcovské zástavní právo, může se žalobce domáhat
uspokojení této své pohledávky exekučně, formou prodeje uvedených nemovitostí,
a to nejen proti daňovému dlužníkovi, ale i proti každému pozdějšímu
vlastníkovi, který je od něho, případně od jeho právních nástupců smluvně nabyl
(§ 338d odst. 2 o. s. ř.). Podle odvolacího soudu „Měl-li tedy žalobcem
deklarovaný právní zájem na požadovaném určení spočívat v tom, že toto určení
představuje podmínku, za níž se žalobce může domoci uspokojení své pohledávky
prodejem nemovitostí, jde o nesprávné právní hodnocení věci, kterému soud
nemohl na základě výše uvedených úvah přisvědčit. Žalobce naopak může bez
dalšího svou pohledávku uspokojit exekučním prodejem těchto nemovitostí, a
proto nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.“ Jiný výkaz
nedoplatků nemohl nic změnit na uvedeném závěru, jelikož pohledávka z
označeného výkazu nedoplatků zanikla zaplacením. Další označený výkaz
nedoplatků žalobce pouze ve svém podání tvrdil, avšak jej nepředložil.
Konečně
ani označený výkaz nedoplatků na částku 1.693.046,83 Kč nemohl přivodit
potvrzení prvoinstančního rozhodnutí, neboť z ničeho nebylo možné vyvodit, že
by se tento výkaz nedoplatků (navíc předložený až v odvolacím řízení) měl stát
základem uplatněného nároku. Závěrem odvolací soud uvedl, že považuje za „nepřiměřené, aby k úhradě
daňového dluhu žalovaného 2), který ve vztahu k výkazu nedoplatků
1370323/14/2712-24800-608600 činí v současné době přibližně 70.000,- Kč, bylo
použito nemovitostí v hodnotě přesahující 2.000.000,- Kč. Takový postup se jeví
odvolacímu soudu jako neekonomický a vůči žalovanému 2) daňovému dlužníku
příliš tvrdý. Dluh může být uhrazen šetrnějším způsobem, např. formou srážek ze
mzdy (§ 47 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.)“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též
„dovolatel“) dovolání s tím, že dovolací důvod spočívá na nesprávném právním
posouzení věci v otázce aplikace § 80 o. s. ř. Předpoklady přípustnosti
dovolání žalobce spatřuje v tom, že při řešení uvedené právní otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(dovolatel odkazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu týkající se aplikace
§ 80 o. s. ř.). Stran předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání také
vyložil, že: „Pro případ, že Nejvyšší soud ČR dovodí, že dovoláním dotčený
případ je odlišný od případů dosud řešených, pak má žalobce v situaci, kdy je
žalobce zároveň zástavním věřitelem a dle příslušných zákonných ustanovení musí
při vymáhání pohledávky postupovat v souladu s principem přiměřenosti (hrozí
prodej zástavy, která je již ve vlastnictví třetí osoby), za jednoznačné, že se
ohledně jeho naléhavého právního zájmu jedná o situaci Nejvyšším soudem ČR
dosud neřešenou. Právě tato skutečnost pak zakládá přípustnost dovolání dle
ustanovení § 237 o. s. ř.“ Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolací argumentaci žalobce nelze upřít jisté opodstatnění, a to z důvodů dále
vyložených; dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. října 2012, sp. zn. II. ÚS 16885/10 (in
http://nalus.usoud.cz) vyložil, že odvolací soud je povinen respektovat právní
názor, který v téže věci vyslovil dříve, v předchozím kasačním usnesení,
přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, může představovat
změnu v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní
neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.
Ústavní soud tento právní názor vyložil v nálezu, který je třeba ve
smyslu závaznosti precedenční judikatury Ústavního soudu, s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, aplikovat ve skutkově obdobných věcech. Uvedený právní názor Ústavního soudu o vázanosti odvolacího soudu jím
vydaným kasačním rozhodnutím je uplatnitelný i v posuzované věci. Jak již shora bylo z obsahu procesního spisu zreferováno, odvolací soud
ve svém kasačním usnesení ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 20 Co 439/2013-92 -
za procesního stavu, kdy spisový materiál, z nějž při rozhodování odvolací soud
vycházel, obsahoval též předmětný výpis z katastru nemovitostí, z něhož se
podávala také informace o existenci zřízený soudcovských zástavních práv na
předmětných nemovitostech k zajištění daňových pohledávek žalobce – zaujal
právní názor, že: „by bylo možné u žalobce dovodit naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, jen pokud by žalobce prokázal, že má vůči žalovanému
pohledávku vyplývající ze způsobilého exekučního titulu. Takovým titulem je
obecně výkaz nedoplatků, potvrzení o osobním stavu daňovém účtu již nikoli (§
151, § 176 odst. 1 písm. a/ zák. č. 280/2009 Sb.).“
Odvolací soud tedy za daných poměrů vyložil právní názor, že pokud
žalobce prokáže, že má vůči žalovanému pohledávku vyplývající z exekučního
titulu, bude tím – s přihlédnutím k daným okolnostem případu – osvědčen
žalobcův naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 2) je výlučným vlastníkem
předmětného nemovitého majetku. V tomto směru také soud prvního stupně verifikoval právně rozhodné
skutečnosti, aniž by se mu ze strany odvolacího soudu dostalo jakékoliv právní
signalizace, že pro případ existence zřízeného soudcovského zástavního práva
pro zajištění daňových pohledávek žalobce úvahy o naléhavém právním zájmu
žalobce na soudní deklaraci vlastnictví žalovaného 2) k předmětnému nemovitému
majetku zcela odpadají (pro důvody, které teprve za několik let, navíc po
řízení před Ústavním soudem o návrhu na zrušení předmětné části paragrafu
daňového řádu, odvolací soud vyložil v nyní dovoláním napadeném rozsudku). Příčilo by se zásadám právního státu i spravedlivého procesu,
předvídatelnosti soudního rozhodování i vázanosti (vyššího) soudu jeho vlastním
názorem při neměnném skutkovém základu, mělo-li by za takových okolností
docházet k právně kvalifikačním výkyvům a nepředvídatelným názorovým proměnám. Jinými slovy řečeno, podobné právně aplikační zvraty při totožném skutkovém
základu věci ve své podstatě zeslabují jednu ze základních justičních esencí -
předvídatelnost soudního rozhodování, která je zase jedním z nosných kamenů
principu právní jistoty. Takové interpretační a aplikační výkyvy v soudním
rozhodování přinášejí právní nejistotu, zakládají (z pohledu vnímání
rozhodování téhož soudu) nepřehlednost a vytvářejí prostředí, v němž lze jen
stěží dosáhnout spravedlivé ochrany soukromých práv a oprávněných zájmů
účastníků. Již z tohoto důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu obstát nemůže.
Soudní praxe v poměrech dosavadní civilní právní úpravy neomezovala
právo dovolat se neplatnosti právního úkonu pouze na jeho účastníky, byť
oprávnění třetích osob (a tedy i případně v postavení věřitelů) dovolat se
neplatnosti právního úkonu (např. vůči jednajícímu dlužníkovi s třetí osobou)
podmiňuje příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006, nebo ze
dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015, in http://www.nsoud.cz) . Kromě toho sama okolnost existence zřízení soudcovského zástavního
práva na nemovitostech původně vlastněných dlužníkem (který je posléze převedl
na třetí osobu) k zajištění pohledávky věřitele nemusí bez dalšího, jak
kategoricky vyložil odvolací soud v napadeném rozsudku, vytěsnit naléhavý
právní zájem žalujícího věřitele na určení, že žalovaný dlužník je výlučným
vlastníkem předmětného nemovitého majetku. Odvolací soud žádné srovnání
právních režimů (vlastníkem nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním
právem je dlužník vs. vlastníkem nemovitostí zajištěných soudcovským zástavním
právem je osoba odlišná od dlužníka, to vše s ohledem na zájmy dovolatele)
neprovedl, přičemž lze si představit různé právní situace (např. i s
insolvenčními konsekvencemi), které ve svém důsledku mohou fakticky (byť i
třeba procesně, avšak ve své konečné fázi do určité míry negativně) ztěžovat
postavení věřitele, pro kterého je uvedení právního postavení žalovaného 2) k
předmětnému nemovitému majetku do souladu se stavem katastrálním zcela
výhodnější právní pozicí z pohledu vztahu věřitel - dlužník. V této souvislosti je nepatřičné posuzovat dosah případného vedení
exekuce na nemovitý majetek s ohledem na aktuálně existující pohledávku
žalujícího věřitele vůči žalovanému dlužníkovi, který v mezidobí přistoupil k
předmětné věcně právní dispozici (navíc zatížené vadou způsobující neplatnost
jím učiněného právního úkonu), neboť toliko exekuční soud je legitimován, při
naplnění předmětných procesních podmínek, otázky tohoto (či podobného) typu
řešit ve vykonávacím či exekučním řízení. Proto výhrady, které odvolací soud
vyložil v rámci druhého odstavce na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, jsou
bezpředmětné. Lze pak souhlasit (jako s právně relevantní) dovolací argumentací
žalobce v tom směru (opět ve stručnosti shrnuto), že jsou-li zde pochybnosti o
platnosti nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k předmětnému nemovitému
majetku (otázka nabytí vlastnického práva od nevlastníka z pohledu: daňový
dlužník A převedl neplatně nemovitosti na B, který se nemohl stát jejich
vlastníkem a proto ani nemohl platně dále převést vlastnické právo k nim na C,
nynějšího katastrálního „vlastníka“), je již z tohoto důvodu osvědčen žalobcův
naléhavý právní zájem na podání předmětné určovací žaloby.
Otázka zpochybnění
vlastnictví C k předmětnému nemovitému majetku totiž zcela jistě vystavuje
žalobce do nejisté právní pozice (poměřováno z hlediska efektivity uspokojování
jeho vymahatelné pohledávky), na rozdíl od právní situace, kdy v občanském
soudním řízení je pravomocně vyřešena otázka vlastnického práva dlužníka k
předmětným nemovitostem, a žalovaný dlužník v katastru nemovitosti opět (v
souladu s právem) figuruje jako vlastník těchto nemovitostí. V posuzovaném případě je ovšem primární právní názor odvolacího soudu
vyložený v jeho předchozím kasačním usnesení, který musí i sám odvolací soud
pro shora již vyloženou ústavně právní optiku a neměnnost skutkového základu
věci respektovat. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.