30 Cdo 75/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobkyně Ing. A. M., místem podnikání v Ostravě - Moravské Ostravě,
Zámecká 2315/9, identifikační číslo osoby 181 13 711, zastoupené JUDr. Irenou
Hučkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října
430/211, proti žalovaným 1) V. F., 2) O. F., zastoupeným JUDr. Pavlem Kvíčalou,
advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, 3) CZECH REAL
CONCULTING, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878,
identifikační číslo osoby 262 40 742, zastoupené JUDr. Ing. Maxmiliánem Jaškou,
advokátem se sídlem v Olomouci, Legionářská 1085/8, a 4) EUROMETAL v. o. s., se
sídlem v Prostějově, Pernštýnské náměstí 178/6, identifikační číslo osoby 415
03 970, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn.
9 C 437/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. března 2014, č. j. 17 Co 645/2012-321, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. března 2014, č. j. 17 Co 645/2012-321, pokud jimi bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a
žalovanou 3), se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Ing. Maxmiliána Jašky, advokáta se sídlem v Olomouci, Legionářská
1085/8.
III. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2014, č. j. 17
Co 645/2012-321, se vyjma jeho výroků III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3), zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud shledal naléhavý právní zájem původní žalobkyně – obchodní
společnosti Bialoň, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Teslova 1117/2,
identifikační číslo osoby 268 53 809, na požadovaném určení vlastnického práva
k předmětným nemovitostem vzhledem k tomu, že žalobkyně má za žalovaným 1)
vykonatelnou pohledávku z titulu pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 7. června 2007, č. j. 35 Cm 20/2007-26 ve výši 1.026.900,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení. Rozsudek soudu prvního stupně napadli včasným odvoláním všichni
žalovaní. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Brně (dále již „odvolací
soud“) usnesením ze dne 28. února 2014, č. j. 17 Co 645/2012-292, rozhodl, že
na místo žalobkyně Bialoň s. r. o. vstupuje do řízení (v záhlaví již označená
žalobkyně) Ing. A. M., která se v důsledku postoupení pohledávky stala
věřitelkou (shora již cit.) vykonatelné pohledávky. Poté odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně – vyjma výroku,
jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované 3), který odvoláním napaden nebyl a
proto nabyl samostatně právní moci – tak, že žalobu na určení požadovaného
věcně právního vztahu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Dospěl k závěru, že žalobkyně nikdy nebyla vlastnicí nemovitostí,
ohledně nichž se domáhala určení vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1) a
2), neměla k nim žádný právní vztah a svou věcnou legitimaci a naléhavý právní
zájem na požadovaném určení odvozovala od toho, že žalovaný 1) je jejím
dlužníkem, vůči němuž má přiznanou pravomocně soudním rozhodnutím vykonatelnou
pohledávku, vede proti němu exekuci a žalovaný 1) nemá žádný majetek, z něhož
by bylo možné její pohledávku uspokojit. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud zaujal právní názor, že z popsaných skutečností nelze aktivní
věcnou legitimaci žalobkyně k podání předmětné určovací žaloby a její naléhavý
právní zájem na požadovaném určení dovodit, neboť vydání navrhovaného
rozhodnutí se její právní sféry nedotýká a na její právní postavení ve vztahu k
předmětným nemovitostem nebude mít vydané rozhodnutí žádný vliv. Rozhodnutí,
jehož se žalobkyně domáhá, by se mohlo případně dotknout jejích poměrů
ekonomických, nikoli však právních, neboť nositelkou práva, o něž v řízení jde,
žalobkyně není. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a to do všech jeho výroků)
podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné
dovolání, v němž sice namítá, že „otázka procesního práva, která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, je otázka naléhavého právního zájmu žalobce na
určovací žalobě“, současně však odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), v nichž
byla předmětná právní otázka vyřešena jinak, než v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu; lze tedy dovodit vymezení předpokladu přípustnosti dovolání
tak, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně a prvoinstanční rozsudek potvrdil. Žalovaní 1) a 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání shledávají
dovolací argumentaci nedůvodnou a přisvědčují závěrům odvolacího soudu. Navrhli
proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a žalovaným 1) a 2) přiznal
náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalovaná 3) ve svém písemném vyjádření k dovolání spatřuje podané
dovolání nedůvodným. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo ve vztahu k
žalované 3) rozhodnuto pouze o povinnosti žalobkyně nahradit žalované 3)
náklady řízení před soudy obou stupňů, když meritorní výrok ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou 3) byl pravomocně zamítnut. Z toho vyplývá, že předmětem
dovolacího řízení nemůže být přezkoumání pravomocného meritorního výroku
rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3). Žalovaná
3) navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto a rozhodnuto o náhradě nákladů
dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že
dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, pokud
jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou 3), není ve smyslu § 237 ve vazbě na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť ani součet peněžitých částek před oběma soudy
(34.131,- Kč) nepřevyšuje 50.000,- Kč, přičemž v daném případě nejde o vztah ze
spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztah, na kterýžto typ řízení se
uvedený limit nevztahuje. Kromě toho (i kdyby uvedený limit byl naplněn) v
dovolání absentuje vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, pokud jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení před
soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 3), podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl a současně podle tohoto výsledku rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení, které nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V ostatním rozsahu podané dovolání žalobkyně shledal podle § 237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – přípustným i důvodným. Na základě podaného odvolání se odvolací soud – s přihlédnutím k čl. II
bodu 2 Přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – zabýval otázkou aplikace § 80 písm. c (nyní podle cit. novely již §
80) o. s. ř. stanovícího, že žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyni
svědčí toliko ekonomický, nikoli však právní zájem na podání tohoto typu
žaloby. V judikatuře (nejen) dovolacího soudu se ustálil právní názor, že
předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že žalobce má na určení naléhavý právní zájem.
O naléhavý právní zájem může
zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní
vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho
právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní
vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou
jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté postavení
by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu uveřejněný pod
číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo
797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru (všechna zde označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dovodil, že „naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která
není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý
dopad na její právní postavení“. Dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, že „žalobce může mít naléhavý právní
zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle
vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou
osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto
určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu“. Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít
i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být
zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro
kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích
vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto
nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných
pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou
odpůrčí podle § 42a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003). Toto ustanovení občanského zákoníku z
roku 1964 stanovilo, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy
právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči
němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je
vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z
toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Z povahy věci nebylo
možné uplatnit odpůrčí žalobu v těch případech, pokud předmětný právní úkon byl
postižen absolutní neplatností (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99). Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud se při řešení předmětní právní
otázky týkající se aplikace § 80 písm. c (nyní § 80) o. s. ř.
odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soud podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a v témže rozsahu jej podle § 243e odst. 2 věty
první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v
dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.