22 Cdo 1180/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: A) J. K. a B) H. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1)
A. R., s. r. o., a 2) S., s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1361/99, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2000, č.
j. 21 Co 510/2000-108 ve spojení s opravným usnesením z 19. 2. 2003, č. j. 21
Co 510/2000-140, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 12. 2000, č. j. 21 Co
510/2000-108, ve spojení s opravným usnesením z 19. 2. 2003, č. j. 21 Co
510/2000-140, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 18. 4.
2000, č. j. 8 C 1361/99-66, ve výroku, jímž byla ve vztahu k oběma žalovaným
zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný 2) není vlastníkem nemovitostí ve
výroku tohoto rozsudku specifikovaných, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze z 6. 12. 2000, č. j. 21 Co 510/2000-108,
ve spojení s opravným usnesením z 19. 2. 2003, č. j. 21 Co 510/2000-140, se ve
výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 18. 4. 2000, č.
j. 8 C 1361/99-66, ve výroku, kterým byla ve vztahu k oběma žalovaným
zamítnuta žaloba na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem ve výroku rozsudku
specifikovaných nemovitostí, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení,
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem z 18. 4. 2000, č. j. 8 C 1361/99-66, zamítl
návrh na vydání předběžného opatření, aby „žalovaný 2) nenakládal nemovitostmi,
nacházejícími se v katastrálním území K., jak jsou níže specifikovány“, zamítl
žalobu, aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 5864 pro
kat. území a obec K. dále specifikovaných není žalovaný 2), nýbrž že jím je
žalovaný 1), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovanému 1) bylo uloženo zaplatit
každému ze žalobců z titulu dlužné kupní ceny 3.000.000 Kč s příslušenstvím
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 18. 9. 1997, č. j. 27 C 182/95-56,
který nabyl právní moci 17. 2. 1998, a 1.000.000 Kč s příslušenstvím platebním
rozkazem z 11. 8. 1998, sp. zn. 24 C 98/98. Přisouzené dlužné částky nebyly
dosud žalobcům žalovaným 1) zaplaceny, žalovaný 1) není solventní a žalobci
je hodlají vymoci cestou soudního výkonu rozhodnutí, a to nařízením prodeje
předmětných nemovitostí v k. ú. K. (dále jen „nemovitosti“). Tyto nemovitosti
podle kupní smlouvy uzavřené 24. 11. 1993 (s účinky vkladu do katastru
nemovitostí k témuž dni) prodalo D. S., obuvnické družstvo v likvidaci se
sídlem v K. (dále jen „D. S.“), P. T. za kupní cenu 30.000.000 Kč. P. T.
uzavřel se žalovanou 1) kupní smlouvu ohledně těchto nemovitostí 3. 12. 1993 (s
účinky vkladu k témuž dni), podle které prodal nemovitosti žalované 1) rovněž
za kupní cenu 30.000.000 Kč. Rozsudkem soudu prvního stupně z 23. 9. 1994, sp.
zn. 8 C 729/94-19, který nabyl právní moci dne 24. 10. 1994, bylo k žalobě D.
S. proti P. T. rozhodnuto, že kupní smlouva, uzavřená mezi těmito účastníky 24.
11. 1993 se od počátku ruší a vlastníkem nemovitostí, které byly předmětem této
smlouvy je D. S. V této kupní smlouvě si účastníci dohodli právo odstoupit od
smlouvy pro případ nezaplacení kupní ceny ve sjednaných splátkách a podle
odůvodnění uvedeného rozsudku D. S. také 24. 3. 1994 od kupní smlouvy
odstoupilo, když P. T. zaplatil na kupní cenu jen 3.000.000 Kč. Dále bylo
rozsudkem soudu prvního stupně z 23. 9. 1994 č. j. 8 C 571/94-21, který nabyl
právní moci 26. 10. 1994, k žalobě D. S. proti žalovanému 1) rozhodnuto, že
kupní smlouva, uzavřená 3. 12. 1993 mezi P. T. a žalovanou 1), je vůči tomuto
žalobci neúčinná. Dne 15. 2. 1995 uzavřelo D. S. se žalovaným 1) dohodu o
narovnání, ve které se konstatuje, že pravomocnými rozsudky byly zrušeny, resp.
staly se neúčinnými kupní smlouvy z 24. 11. 1993 a 3. 12. 1993 a D. S. „je na
jejich základě vlastníkem jako původní vlastník“. Dále smluvní strany uvedly,
že „považují svá práva a povinnosti z kupních smluv za narovnané a že žádná ze
stran nemá nárok domáhat se jakýchkoliv dalších plnění vůči straně druhé.“ D.
S. uzavřelo 18. 5. 1995 jako prodávající se žalovaným 2) jako kupujícím kupní
smlouvu, podle které družstvo prodalo nemovitosti za kupní cenu 22.000.000 Kč
žalovanému 2) a ten je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných
nemovitostí.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobci nemají naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnického práva k
nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ už proto, že pokud by bylo určeno, že
vlastníkem nemovitostí je žalovaná 1), znamenalo by to, že jím není žalovaný
2). Dále soud prvního stupně uvedl, že není pochyb o tom, že v případě určení,
že žalovaný 1) je vlastníkem nemovitostí, zlepšilo by se právní postavení
žalobců, kteří by mohli uspokojit svoji pohledávku vůči tomuto žalovanému z
tohoto majetku. Naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnického práva
žalovaného 1) k nemovitostem tedy shledal, ale dovodil, že žalovaný 1) není
nositelem hmotného - vlastnického práva k uvedeným nemovitostem. Podle soudu
prvního stupně v době, kdy žalovaný 2) uzavíral kupní smlouvu ohledně
nemovitostí s d. S., bylo toto družstvo jejich vlastníkem. Žalovaný tak nabyl
vlastnické právo jako kupující, který vycházel z údajů v katastru nemovitostí a
pravomocného rozsudku sp. zn. 8 C 729/94. S odkazem na zamítnutí žaloby soud
prvního stupně zamítl také návrh na předběžné opatření.
K odvolání žalobců, kteří napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 6. 12. 2000, č. j.
21 Co 510/2000-108 ve spojení s opravným usnesením z 19. 2. 2003, č. j. 21 Co
510/2000-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech
odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právní zájmu na žalovaném
negativním určení. I když odvolací soud připustil, že v případě určení
vlastnického práva žalovaného 1) k nemovitostem by se zlepšila vymahatelnost
přisouzených pohledávek žalobců vůči žalovanému 1), uvedl, že „vymahatelnost
těchto pohledávek by se projevila toliko v majetkové sféře žalobců, když jejich
právní postavení by zůstalo nedotčeno.“ Poukázal na to, že vůči žalovanému 2)
žalobci žádné pohledávky nemají a že mezi nimi tak není žádný právní vztah,
který by se při svém vzniku promítl do právních poměrů žalobců, tedy ani vztah
neurčitý, nejasný. Dodal, že „nejde ani o případ, kdy by žaloba na určení byla
právním prostředkem nejúčinněji vystihujícím obsah a povahu právního vztahu
mezi účastníky a že žaloba na určení nemůže plnit funkci zajištění pohledávky.“
Odvolací soud uzavřel, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva žalovaného 1) k nemovitostem a ani věcnou legitimaci.
Vzhledem k uvedeným závěrům, potvrzujícím zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, potvrdil odvolací soud také tu část rozsudku, kterým byl
zamítnut návrh na předběžné opatření. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání
odůvodnil odvolací soud tím, že jeho rozsudek se opírá o řešení otázky
nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, nikoli otázkou
vlastnictví žalovaných k nemovitostem, a není proto rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Byť v úvodu uvádí, že
napadají rozsudek v celém rozsahu, pak z obsahu dovolání je zřejmé § 41 odst. 2
OSŘ), že napadají jen potvrzující výrok ve věci samé. Mimo poukaz na existenci
přisouzených pohledávek vůči žalovanému 1) jinak neoponují totožnému závěru
soudu obou stupňů o nedostatku naléhavého právního zájmu na negativním určení
vlastnického práva k nemovitostem. Zdůrazňují, že odvolací soud sám připustil,
že pro případ určení vlastnického práva žalované 1) k nemovitostem by se
zlepšila vymahatelnost jejich pohledávek a nemůže proto obstát závěr, že nemají
naléhavý právní zájem na pozitivním určení vlastnického práva k nemovitostem,
resp. vlastnického práva žalovaného 1) k těmto věcem. Žalovaná 1) nečiní kroky
k obnově svého vlastnického práva k nemovitostem, které jí podle žalobců
náleží. Žalobci nesouhlasí ani s tím, že mezi nimi a žalovaným 2) není žádný
právní vztah. Ani v případě odpůrčích žalob není mezi žalobcem a žalovaným
právní vztah, a přesto zákon takový postup umožňuje. Vzhledem k nesolventnosti
žalované 1) také nevidí jinou cestu, jak se domoci uspokojení svých pohledávek.
Za otázku zásadního významu považují také, nakolik je soud při posouzení otázky
vlastnictví vázán pravomocným rozsudkem. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc byla soudu prvního stupně v
rozsahu zrušení vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Žalovaný 2) se vyjádřil tak, že v prvé řadě namítl, že dovolání bylo
ve vztahu k němu podáno opožděně. Rozsudek odvolacího soudu mu byl doručen 1.
2. 2001 a z toho lze usuzovat, že byl ve stejný den doručen také žalobcům.
Dovolání však bylo podáno 3. 4. 2001. resp. na poště 2. 4. 2001, tedy po
uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty, která v dané věci vyplývá z § 240 odst. l
OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Žalovaný 2) uvedl,
že i pro případ včasného dovolání, navrhuje, aby bylo odmítnuto, neboť rozsudek
odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu,
jestliže se opírá o řešení otázky naléhavého právního zájmu na žalovaném
určení. Pro případ věcného přezkumu rozsudku dovolacím soudem žalovaný 2)
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Považuje za správný závěr odvolacího soudu
o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Podle žalovaného 2)
„žalobci ani netvrdí, že by měli právo či byli v právním vztahu, jehož určení
se domáhají ve vztahu k žalovanému 1) či k žalovanému 2). Vlastnictví žalobců k
nemovitostem nemůže být žádným způsobem založeno“. Navíc se vlastníkem
nemovitostí má stát subjekt, který se jím ani necítí.
Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy deset, části dvanáct zákona č. 30/2000 Sb.
projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno řádně zastoupenými
účastníky řízení a včas. Podle § 240 odst. 1 OSŘ lze podat dovolání do jednoho
měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu
byl doručen žalobcům a žalovanému 2) 1. 2. 2202 a žalovanému 1) 13. 3. 2002 a
právě tímto datem je vyznačena právní moc rozsudku odvolacího soudu v doložce
právní moci. Jestliže dovolání žalobců bylo dáno 2. 4. 2002 na poštu, pak jde
o dovolání podané v jednoměsíční dovolací lhůtě. Podle nálezu Ústavního
soudu ČR, sp. zn. III. Ú 456/97 z 2. 4. 1998, publikovaného pod č. 43/Svazek
10 Sbírky nálezů a rozhodnutí uvedeného soudu, verifikovaného stanoviskem
pléna sp. zn. Pl. – ÚS - st. – 8/98 z 20. 10. 1998, doložka právní moci není
sice právní skutečností, která by zakládala nebo měnila vztahy, avšak je
úředním osvědčením o právní skutečnosti – nabytí právní moci. Jako takové jí
svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či
nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně ověřená právní skutečnost
nastala, jak je v osvědčení uvedeno.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Protože v řízení nedošlo k vadám podle § 237 odst. 1 OSŘ, zakládajícím
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, připadala vzhledem k
tomu, že šlo o potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, v úvahu jen
přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ (přípustnost podle § 239 odst. 1
OSŘ není dána, neboť odvolací soud ve výroku svého rozsudku dovolání
nepřipustil).
Podle § 239 odst. 2 OSŘ platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Žalobci vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku
odvolacího soudu navrhli a zbývá tedy otázka, zda je naplněn další předpoklad,
to je zda rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního
významu.
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které
obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena
nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších
soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat
takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou
soudní praxí.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze 6. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2589/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 8/2000, že „je-li současně
žalováno jak na určení, že žalobce není vlastníkem určité věci (tedy určení
negativní), tak i na určení, že žalovaný je vlastníkem téže věci (tedy na
určení pozitivní), nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na negativním
určení“. Rovněž v rozsudku z 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002 Nejvyšší
soud uvedl, že „pozitivní určení vlastnického práva má přednost před negativním
určením (že žalovaná není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního
určení nevyplývá jistě, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti.“ Z toho
vyplývá, že závěr soudů obou stupňů o nedostatku naléhavého právního zájmu na
negativním určení vlastnického práva k nemovitosti odpovídá judikatuře
dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu, potvrzující rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, jímž byla žaloba na negativní určení zamítnuta, není tedy
rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ.
Dovolání proti této části rozsudku bylo proto podle § 243b odst. 4 a § 218
odst. 1 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Naproti tomu považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu v té části, kterou byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na pozitivní určení
pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) OSŘ, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a
že žalobce má na určení naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem může
zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní
vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho
právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní
vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou
jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen; případně pro své nejisté
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu
uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
str. 261).
Nejvyšší soud v rozsudku z 22. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, uveřejněném
pod C 257, svazek 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), vyslovil právní názor, že „pro
nájemce pozemku, na němž se nachází jeho stavba, je významné, aby bylo najisto
postaveno, kdo je vlastníkem pozemku.“ Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 6. 3.
2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru,
dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle § 80
písm. c) OSŘ může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by
vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení“. Dále
uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, že
„žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité
nemovitosti je žalovaný (podle vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce),
který ji převedl na jinou osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření
soudu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu
rozhodnutí prodeje nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu
úkonu.“ Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k nemovitostem podle § 80 písm. c) OSŘ může mít i
osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce být
zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou pro
kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích
vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto
nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných
pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou
odpůrčí podle § 42a občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Ten stanoví, že
věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud
zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu
neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co
odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku.
Pro daný případ to znamená, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že
naléhavý právní zájem na žalovaném (pozitivním) určení vlastnického práva k
nemovitostem nemůže být dán jen proto, že vymahatelnost pohledávek žalobců by
se neprojevila na jejich právním postavení, a vůči žalovanému 2) proto, že
vůči němu v právním vztahu, který by se týkal vlastnictví nemovitostí, žalobci
nebyli a nejsou. Žalobci mají vůči žalovanému 1) vymahatelné pohledávky a pokud
by žalovaný 1) neučinil ve vztahu k žalobcům žádný (platný) úkon, kterým by
uspokojení těchto pohledávek zkrátil prodejem označených nemovitostí o nichž
je tvrzeno, že jsou vlastnictvím žalovaného 1), přičemž v katastru nemovitostí
není žalovaný 1) jako vlastník nemovitostí zapsán, ale jako vlastník je v něm
zapsán žalovaný 2), mají žalobci naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný
1) je vlastníkem těchto nemovitostí. Naléhavý právní zájem by měli žalobci ve
vztahu k oběma žalovaným právě vzhledem ke stavu zápisu vlastnického práva k
nemovitostem v katastru nemovitostí. V něm je jako vlastník nemovitostí zapsán
žalovaný 2) a pokud by bylo rozsudkem určeno, že vlastníkem nemovitostí je
žalovaný 1), byl by takový rozsudek podle § 7 odst. l zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění
pozdějších předpisů, podkladem pro záznam změny vlastnického práva k
nemovitostem tak, že jako vlastník nemovitostí by byl zapsán žalovaný 1).
V dané věci nemovitosti původně vlastnilo D. S., které je prodalo P.
T., ten je prodal žalovanému 1) a d. S. od kupní smlouvy s P. T. odstoupilo.
Byl vydán rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o neúčinnosti kupní smlouvy uzavřené
mezi P. T. a žalovaným 1) vůči D. S. a 18. 2. 1995 uzavřena dohoda o narovnání
mezi tímto družstvem a žalovaným 1). Zůstává tedy nezodpovězena otázka, zda
žalovaný 1) učinil (platný) právní úkon, kterým zkrátil uspokojení pohledávek
žalobců. Jejím posouzením se však odvolací soud v návaznosti na existenci
naléhavého právního zájmu na žalovaném určení vlastnického práva žalovaného 1)
k nemovitostem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ nezabýval. V tomto směru jde o
nesprávné právní posouzení věci, které mělo za následek nesprávní rozhodnutí ve
věci. Proto byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části (tj. i souvisejícím
výroku o nákladech řízení) zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena v tomto
rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. l a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně senátu