USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně M. R. Y., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem
Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem
v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 58/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 20 Co 340/2019-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
5. 2019, č. j. 11 C 58/2016-221, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 30
900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 11. 2016 do zaplacení
(výrok I), zamítl žalobu co do částky 9 100 Kč s příslušenstvím (výrok II),
jakož i co do částek 171 019,90 Kč s příslušenstvím, 4 646,40 Kč s
příslušenstvím, 7 020 Kč s příslušenstvím, 10 000 Kč s příslušenstvím, 8 434 Kč
s příslušenstvím, 31 925,61 Kč s příslušenstvím a 16 875 Kč s příslušenstvím
(výrok III) a uložil žalobkyni, aby žalované na náhradě nákladů řízení
zaplatila 161 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
rozsudek soudu prvního ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku
III a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Žalobkyně se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také
„OdpŠk“, domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s řízením
o uložení ochranného léčení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 Nt 1855/2013, které skončilo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 8 To 106/2015, zamítnutím návrhu státního zástupce. Tvrzená škoda
spočívala v nákladech na obhajobu ve výši 40 000 Kč a v ušlém zisku, který
žalobkyně specifikovala jako dlužné částky, které nemohla v důsledku vedeného
řízení splácet a jsou po ní vymáhány v 7 exekučních řízeních. Nároky žalobkyně
na náhradu újmy na zdraví ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím za bolestné a ve
výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění a na
náhradu nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč s příslušenstvím byly vyloučeny k
samostatnému řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) včasným
dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil zamítavý výrok III
rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že
odvolacím soudem došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a vydaným
rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dále
přípustnost dovolání dovozovala z judikatury Ústavního soudu (nálezy Ústavního
soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) s tím, že
napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích základních práv,
neboť nedostatečným posouzením předložených důkazů, pochybením v právní
kvalifikaci a tím vyvození nesprávných skutkových zjištění, jí bylo upřeno
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“), čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a potažmo Ústavního soudu. Žalobkyně přípustnost dovolání rovněž spatřovala v tom, že dovolacím soudem
dosud nebyla řešena otázka „řešení i jiným, alternativním způsobem, náhrady
hmotné škody u osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) vzniklé v důsledku
omezené práceschopnosti formou hypoteticky ušlého zisku a/nebo zmařené
příležitosti“. K tomu uvedla, že soud prvního stupně seznal, že tato úvaha v
podstatě možná je, avšak odvolací soud ji překryl vrstvenými nesprávnými
právními posouzeními věci. Žalobkyně v dovolání poukázala na skutečnost, že je osoba samostatně výdělečně
činná a že ohledně svého zdravotního stavu uvedla rozhodné skutečnosti, které
náležitě doložila důkazy.
Tyto důkazy prokazovaly, že její obtíže vznikly v
důsledku řízení o uložení ochranného léčení ústavní formou, které výrazně
negativně zasáhlo do jejího života a jejích základních práv. V této souvislosti
odvolacímu soudu vytkla, že se v rámci posouzení jejího zdravotního stavu
nezabýval předloženými důkazy a argumentoval pouze znaleckými posudky z oboru
psychiatrie, které byly vytvořeny pro účelové řízení vedené vůči ní a že se ani
nezabýval tím, že její zdravotní stav nebyl řešen soudem prvního stupně. Podle
žalobkyně takovéto nakládání odvolacího soudu s důkazy může být považováno i za
svévolné či podjaté. Dále vyjádřila názor, že náhrada hmotné škody vzniklé v podnikání v důsledku
hypoteticky ušlého zisku a zmařené příležitosti je procesně adekvátně
srovnatelná s náhradou škody vzniklé v důsledku skutečně ušlého zisku, přičemž
u specifikace formy ušlého zisku záleží na konkrétních okolnostech a
podmínkách, za nichž ke vzniku škody došlo a že není právní důvod, aby byla v
tomto kontextu hmotná škoda dělena na skutečnou a pak de facto neskutečnou,
jaksi smyšlenou, jak učinil odvolací soud, když hmotná škoda skutečně vznikla a
její náhrada je pouze odvislá od specifikace formy ušlého zisku a jejího
použití. K tomu dodala, že ozřejmila, že využívání pouze skutečně ušlého zisku
doloženého zpětně nasmlouvanými, ale nerealizovanými zakázkami není v našem
podnikatelském prostředí zvykem a tedy ani proveditelné. Příčinnou souvislost v
tomto ohledu pak spatřovala v tom, že nebýt zásahu státních orgánů, který
poškodil její psychické i fyzické zdraví a výrazně omezil její práceschopnost,
mohla pracovat a rozvíjet svou kariéru, přičemž hypotetický ušlý zisk dorovnává
způsobenou hmotnou škodu do obvyklé výše, která je běžná v daném místě a oboru. Podle názoru žalované zmařená příležitost ve vztahu k řízení o ochranném léčení
spočívá ve skutečnosti, že dané státní orgány nezabránily skutečnosti, pro niž
se na orgány činné v trestním řízení ohledně vícero násilných a neběžných
zásahů do svého soukromí obrátila, ale naopak vůči ní vedly účelové řízení,
podložené účelovým, nepravdivým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Odvolacímu soudu pak vytkla, že se zjevně nevypořádal s existencí hypoteticky
ušlého zisku (měla právo jej požadovat za období od března 2013 do srpna 2014)
a zmařené příležitosti (měla právo ji požadovat od září 2014 a nadále) jako
dalších forem ušlého zisku aplikovaného v podnikání a pro určení náhrady hmotné
škody akceptoval pouze doložení skutečně ušlého zisku, což není v jejím případě
možné. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil v právní kvalifikaci věci, načež
absencí právně významných skutkových zjištění neměl odpovídající skutkový
prostor, aby mohl přistoupit k právnímu posouzení věci. Dále namítla, že náhradu hmotné škody na ušlém zisku, resp. na některé z jeho
forem coby skutečný ušlý zisk, hypotetický ušlý zisk a zmařená příležitost, lze
kompenzovat i jiným řešením, např.
úhradou vzniklých exekucí, jak vyplývá z
jejího návrhu, přičemž po žalované žádala kompenzaci formou úhrad exekučních
řízení, které jí vznikly u půjček v důsledku předpokládaného, ale chybějícího
příjmu. V tomto ohledu vyjádřila názor, že nemusela dokazovat příčinnou
souvislost mezi vznikem dluhů, nemožností je splácet a odpovědnostním titulem
státu za škodu. Příčinnou souvislost pak spatřovala v tom, že nebýt zásahu
státních orgánů, který poškodil její psychické i fyzické zdraví a výrazně
omezil její práceschopnost, mohla pracovat a rozvíjet svou kariéru, a tedy by i
měla výdělek, kterým by pokryla splátky půjček, které si vzala, čímž by nebyla
bývala vznikla exekuční řízení vedená vůči její osobě. V této souvislosti
odvolacímu soudu vytkla, že se v rámci posouzení věci nevypořádal s jejím
správným právním posouzením, přičemž učinil skutková zjištění, která
neodpovídají skutkovému prostoru. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)
dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v
řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený
výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí
a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn.
30 Cdo 3238/2013, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k
publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem
citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo
2974/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz).
Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č.
296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy
„odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli
její rozšíření.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uzavřel,
že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže
žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem
dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč
(ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).
V poměrech projednávané věci platí, že žalobkyně žalobou uplatnila více
samostatných nároků a pokud pak bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že
rozsudek soudu prvního stupně byl ohledně nároků na náhradu ušlého zisku ve
výši 4 646,40 Kč s příslušenstvím, 7 020 Kč s příslušenstvím, 10 000 Kč s
příslušenstvím, 8 434 Kč s příslušenstvím, 31 925,61 Kč s příslušenstvím a 16
875 Kč s příslušenstvím v zamítavém výroku III potvrzen, pak ani jeden z těchto
dílčích nároků nepřesahuje 50 000 Kč.
Ze shora uvedeného důvodu je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání
nepřípustné co do zamítnutí 4 646,40 Kč s příslušenstvím, 7 020 Kč s
příslušenstvím, 10 000 Kč s příslušenstvím, 8 434 Kč s příslušenstvím, 31
925,61 Kč s příslušenstvím a 16 875 Kč s příslušenstvím, neboť dovoláním
dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, a
proto je dovolací soud v této části podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním směřujícím vůči části napadeného
rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku
soudu prvního stupně ohledně částky 171 019,90 Kč s příslušenstvím (náhrada
škody týkající se úvěru od Raiffeisenbank a. s. a následného rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 14 C 351/2013-31).
Pokud dovolatelka namítala, že napadeným rozhodnutím (nedostatečným posouzením
předložených důkazů a vyvozením nesprávných skutkových zjištění) bylo zasaženo
do jejích základních práv a že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Nejvyšší soud uvádí, že § 237 o. s. ř. ve
spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky (dále jen "Ústava České republiky") vyžaduje, aby jako přípustné bylo
posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu
[k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
http://www.nalus.usoud.cz); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4100/2017]. K přezkoumávání skutkových otázek Nejvyšším soudem se vyjádřilo plénum
Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
dle kterého je primárním úkolem Nejvyššího soudu sjednocování judikatury, ke
kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň
pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací,
případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového
stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a
přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně koneckonců
ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních
stížnostech. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou
nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve
svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny
(jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V
takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto
právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích
soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s
učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy
zjištění skutkového stavu je prima facie natolik vadné, že by k němu soud
nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového
stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda
soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom
již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být
prezentována Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a
odst. 2 a § 237 o. s. ř. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném
procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují
především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a
násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky.
Jedním z těchto
principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujících
libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157
odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V
případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně
vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 o. s. ř. a násl.), nebo
jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného
faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou
založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (k tomu srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá
též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při
svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do
pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani
tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka přípustnost
dovolání nezakládá, neboť k tvrzenému zásahu do základních práv dovolatelky
nedošlo. Dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by byla
odvolacím soudem učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s důkazy v
řízení provedenými, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi
skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Skutková
zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v
důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného
jednání odvolacího soudu. Odvolací soud uvedl, jaké úvahy jej vedly ke zjištění
skutkového základu věci a z něho vyplývajícího právního závěru. Pouhý nesouhlas
dovolatelky s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit
nemůže. Dovolatelka předkládá zejména argumentaci týkající se hodnocení důkazů, resp. skutkových závěrů, které učinil odvolací soud.
Namítá-li dovolatelka, že bylo
ozřejměno, že její zdravotní potíže vznikly v důsledku řízení o uložení
ochranného léčení ústavní formou, že „hmotná škoda skutečně vznikla a její
náhrada je pouze odvislá od specifikace formy ušlého zisku a jejího použití“ a
že „ozřejmila, že využívání pouze skutečně ušlého zisku doloženého zpětně
nasmlouvanými, ale nerealizovanými zakázkami není v našem podnikatelském
prostředí zvykem a tedy ani proveditelné“, jedná se pouze o polemiku se
skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, které v dovolacím řízení
nelze revidovat. Ani vlastní skutkové závěry, které dovolatelka předkládá,
nepředstavují nic než pouhou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Otázka příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody),
kterou rovněž podle názoru žalobkyně odvolací soud posoudil chybně, je otázkou
skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21
Cdo 300/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo
2491/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti
(vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem
aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení
provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Kromě
toho v této části dovolání postrádá právně relevantní vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž pouhý nesouhlas se skutkovým
základem, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, a z toho
plynoucí právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přirozeně
přípustnost takto pojatého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyní vymezená otázka zjišťování výše ušlého zisku podnikatele nemůže
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť tato otázka již byla
dovolacím soudem opakovaně řešena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, uvedl, že „[Z]působ zjišťování výše ušlého zisku
podnikatele závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních
poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn. Významná pro
vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které
měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních
příležitostech, o něž v té době přišel, popř. (pokud předpokládané příjmy byly
dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o
prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období
vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto
prostředky nebyly vynakládány.“ Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 19. 4. 2011, sp. zn.
25 Cdo 912/2009, vyjádřil závěr, že „[V]ýše ušlého výdělku
podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady
potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Vychází se tedy z částky, kterou by za
obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k
nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit.“
Nejvyšší soud nemá důvodu se od výše uvedených závěrů odchýlit, přičemž
citované závěry jsou použitelné i v poměrech projednávané věci. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019. sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, uvedl:
„Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle ustálené judikatury dovolacího
soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či
příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již
existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při
jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by
skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2973/2005, Soubor C 5499, nebo ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011,
Soubor C 13341, či obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní
údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše
této ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových
tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn,
tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že
nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při
podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní
skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, Soubor C 8672, nebo usnesení ze
dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, Soubor C 12297).“
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 936/2006, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2385/2014, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, a rozsudky téhož
soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012) je ustálena v názoru, že k závěru o vzniku škody
nepostačuje, jestliže mohl zisk ujít poškozenému hypoteticky, přičemž je třeba
postavit na jisto, že k ujití zisku skutečně došlo (Simon, P. Odpovědnost za
škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3). Odvolací soud se od shora citované judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že
žalobkyně neprokázala, že vůbec nějakou konkrétní činnost v rozhodné době
vykonávala či měla vykonávat, když vyjma pracovní příležitosti u M. B. uváděla
jen zcela obecná tvrzení o tom, jaké by mohla mít pracovní či výdělkové
příležitosti, a že ušlý zisk musí vycházet z konkrétních doložitelných
skutečností, např. uzavřených smluv, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně
ohledně pracovní příležitosti u M. B.
uzavřel, že ani v tomto případě nebyla
prokázána reálná možnost výdělku žalobkyně, neboť přípravy na danou spolupráci
nebyly dokončeny, a to nikoliv z příčin psychického stavu žalobkyně, vzniklého
výlučně z důvodu řízení o uložení ochranného léčení, pokud sama žalobkyně
tvrdila, že došlo k přerušení komunikace neznámou osobou. Námitky proti závěru o nedůvodnosti žaloby na náhradu ušlého zisku včetně
námitek týkajících se hypoteticky ušlého zisku a zmařené příležitosti tak
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016)
vyslovil právní názor, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§ 442
odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou
vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem
vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého
zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní
události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které
by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku
skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává
totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk,
musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při
stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z
podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická
kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a
náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady
byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený
vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit
mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z
podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu
má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se
škodní událostí. V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z názoru, že žalobkyně ušlý
zisk ze svého podnikání vůbec nepožadovala, neboť žádala náhradu skutečné
škody, která jí měla vzniknout tím, že se zadlužila a její dluhy byly posléze
předmětem soudního řízení a exekuce, když nemohla vykonávat výdělečnou činnost,
protože měla v důsledku trestního řízení (řízení o uložení ochranného léčení,
pozn. dovolacího soudu) psychické potíže.
Odvolací soud přitom své potvrzující
rozhodnutí založil na těchto závěrech: 1) žalobkyně neprokázala, že nějakou
konkrétní výdělečnou činnost v rozhodné době vykonávala či měla vykonávat, 2)
žalobkyně se netěšila plnému psychickému zdraví již předtím, než započalo
předmětné trestní řízení a za této situace se stěží může dovolávat psychických
potíží vyvolaných tímto řízením jako jediného důvodu, pro který nevykonávala
výdělečnou činnost, a 3) žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi svými
dluhy včetně nákladů s nimi spojenými a předmětným trestním řízením. Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud
dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě
nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít
na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i
tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl
dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu,
jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího
soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se
pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé
samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z
těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z
těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného
rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do
31. 12. 2013, nyní jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není
přípustné podle § 237 o. s. ř.). Žalobkyně dovoláním (podle jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr týkající se
absence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzeným vznikem škody. Závěry ad 1) ohledně neprokázání konkrétní výdělečné činnosti v rozhodné době a
ad 2), že se žalobkyně netěšila plnému psychickému zdraví již před zahájením
řízení o uložení ochranného léčení, nezpochybnila. Tyto závěry, které samy o
sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, nejsou dovoláním napadány a nemohou
ani být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním
řádně a přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno
přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného
rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30
Cdo 2112/2017). Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné
odmítl.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Žalobkyně v dovolání navrhla podle § 243 písm. a) o. s. ř. odložení
vykonatelnosti rozhodnutí o nákladech řízení. Jsou-li splněny důvody pro
odmítnutí dovolání nebo pro zastavení dovolacího řízení, nemůže být o dovolání
věcně rozhodnuto a není „projednatelný“ ani akcesorický návrh na odklad
vykonatelnosti nebo právní moci napadeného usnesení. Důvody, pro něž byl takový
návrh podán, se v takovém případě není třeba zabývat (srov. bod 34. odůvodnění
nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.