25 Cdo 4313/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce JUDr. T. F., jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. M. K., bytem a
místem podnikání v H. K., zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem
Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 13, o náhradu škody,
vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 62/2001, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2008,
č. j. 21 Co 527/2007-627, takto:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2008,
č. j. 21 Co 527/2007-627, pokud jím byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 20. června 2007, č. j. 13 C 62/2001-506, jímž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.011.396,12 Kč, se
zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Žalobce - původně Ing. M. K. (dále též jen „úpadce“), nyní správce konkursní
podstaty tohoto úpadce (dále též jen „žalobce“), se domáhal náhrady škody
způsobené nesprávným úředním postupem podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem (dále též jen „zákon“). Škoda měla úpadci vzniknout tím, že
Finanční úřad v Hradci Králové jako správce daně v rozporu se zněním zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vrátil úpadci nadměrný odpočet daně z
přidané hodnoty (dále též jen „DPH“) na účet, který měl úpadce určen ke
splácení bankovního úvěru, nikoliv na účet, ze kterého splácel leasingové
splátky a který byl uveden v žádosti o registraci DPH. Pro nezaplacení
leasingových splátek leasingová společnost Firex odebrala úpadci zapůjčené
stroje, čímž mu bylo znemožněno další podnikání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, č. j. 30 Cdo 1746/2000-233,
byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 2000, č. j.
25 Co 547/99-220, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3.
1999, č. j. 13 C 178/95-190, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyložil, že postup
pracovnice finančního úřadu, která porušila své povinnosti, přepsala-li číslo
účtu na formuláři žádosti o registraci DPH na pokyn osoby, která byla
zaměstnancem úpadce, aniž si ověřila, zda má tato osoba písemné pověření jeho
jménem jednat a uvedený pokyn vydat, objektivně sám o sobě znamená nesprávný
úřední postup ve smyslu § 18 odst. 1 zákona a stát odpovídá za škodu způsobenou
v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří
tyto úkoly plní.
K odvolání žalobce poté Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 9.
2005, č. j. 21 Co 186/2005-320, zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v
Hradci Králové ze dne 20. 10. 2004, č. j. 13 C 62/2001-261, ve vztahu k
žalovanému státu, potvrdil jej ve vztahu k Finančnímu ředitelství Hradec
Králové a Finančnímu úřadu v Hradci Králové a vrátil věc soudu prvního stupně s
tím, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a
ukončením podnikání úpadce. Bezprostřední příčinou úpadku bylo odebrání
tiskařského zařízení po ukončení leasingové smlouvy z důvodu nezaplacení
splátky leasingu, k čemuž došlo tím, že chybou finančního úřadu byla částka
381.222,- Kč poukázána úpadci na účet, z nějž inkasovala svou pohledávku banka,
nikoliv na účet určený úpadcem k hrazení leasingových splátek.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 13 C
62/2001-506, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.813.767,12
Kč, zamítl žalobu ohledně částky 17.080.552,45 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že úpadce podnikal na základě živnostenského
oprávnění v oboru ofsetový tisk. Dne 11. 11. 1993 požádal Finanční úřad v
Hradci Králové o vrácení nadměrného odpočtu DPH za 2. čtvrtletí 1993 ve výši
381.222,- Kč na jím označený účet. Finanční úřad poukázal tuto částku na jiný
účet, který si úpadce dne 5. 1. 1993 zřídil u Československé obchodní banky v
souvislosti se smlouvou o úvěru ve výši 3 miliony Kč (s povinností úvěr splatit
ve třech splátkách po jednom milionu Kč s tím, že poslední splátka byla splatná
30. 9. 1993); vrácená částka proto byla použita na úhradu dlužné splátky úvěru
a úpadce ji nemohl použít na leasingovou splátku s již odloženou splatností ve
výši zhruba 400.000,- Kč a na řádnou splátku k 15. 11. 1993 tak, jak
předpokládal podle dohody s akciovou společností Firex ze dne 20. 10. 1993. Následně s ním tato společnost z důvodu prodlení s placením leasingových
splátek ukončila smluvní vztah a odebrala mu dne 22. 12. 1993 zapůjčené
tiskařské stroje. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2003, č. j. 44 K 276/97-122, byl na majetek Ing. M. K. prohlášen konkurs a
správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. T. F. Soud prvního stupně
uzavřel, že došlo-li v důsledku nesprávného úředního postupu k odebrání
předmětu leasingu a k ukončení veškeré podnikatelské činnosti, nemohl úpadce
dostát svým závazkům vzniklým v souvislosti s podnikáním v roce 1993 v celkové
výši 13.011.396,12 Kč (pohledávka Ing. P. T. z dodávky zboží v roce 1993 ve
výši 18.195,75 Kč, L. C. z dodávky zboží v roce 1993 ve výši 18.195,75 Kč,
OSPAP Velkoobchod papíren, a. s., z dodávky výrobního materiálu v roce 1993 ve
výši 176.734,- Kč, ČSOB, a. s., z nesplaceného podnikatelského úvěru
poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši 7.653.676,08 Kč, Východočeské
papírenské, a. s., z neuhrazených dodávek plynu v roce 1993 ve výši 112.796,-
Kč, České správy sociálního zabezpečení z neuhrazeného nedoplatku pojistného za
rok 1993 ve výši 303.567,- Kč, Jiřího Čejky z nesplaceného podnikatelského
úvěru poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši 625.170,42 Kč, Zbyňka Čejky z
nesplaceného podnikatelského úvěru poskytnutého úpadci v roce 1993 ve výši
312.585,21 Kč, Mgr. J. Č. z nesplaceného podnikatelského úvěru poskytnutého
úpadci v roce 1993 ve výši 312.585,21 Kč, JUDr. M. N., správce konkursní
podstaty úpadce Firex, a. s., z neuhrazených leasingových splátek v roce 1993
ve výši 3.088.696,70 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR z neuhrazeného
pojistného za rok 1993 ve výši 389.194,- Kč). U těchto závazků soud shledal
příčinnou souvislost s nesprávným úředním postupem, který vedl k ukončení
podnikatelské činnosti, proto žalobě v této části vyhověl. Žalobu na náhradu
ušlého zisku ve výši 17.080.522,45 Kč zamítl, neboť znalecký posudek Ing. Prokopa, předložený žalobcem jako listinný důkaz, hodnotil jako nevěrohodný pro
jeho rozpornost s ostatními provedenými důkazy. Podle znaleckého posudku
vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Ing.
Vladimírem Horákem ke zjištění
výše předpokládaného ušlého zisku ze zakázek pro zákazníky T. a T. byl
předpokládaný zisk 802.371,- Kč. Proto soud přiznal žalobci náhradu škody pouze
v této výši.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 1. 2008, č. j. 21 Co 527/2007-627, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu ohledně dalších 13.011.396,12 Kč
zamítl, jinak rozsudek v tomto (ohledně 802.371,- Kč) a zamítavém výroku o věci
samé potvrdil, zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a vrátil věc v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení vůči státu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že je dána příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem finančního úřadu, ukončením podnikání žalobce a
škodou ve formě ušlého zisku z prokázaných zakázek s panem T. a T. ve výši
802.371,- Kč. Ze závěru znalce, že úpadce splňoval kritéria úpadku už v roce
1993, nelze dovodit, že by ukončil podnikání právě na konci roku 1993 a že by
právě z tohoto důvodu nepřikročil k realizaci těchto dvou zakázek. Naopak z
provedeného dokazování vyplývá, že úpadce měl sjednány zakázky, které nemohl
realizovat výlučně z toho důvodu, že bylo ukončeno jeho podnikání v důsledku
odebrání strojů pro nezaplacení sjednané leasingové splátky, neboť tyto zakázky
byly sjednány bezprostředně před odebráním strojů, a není rozumný důvod se
domnívat, že by úpadce k realizaci těchto zakázek nepřikročil, pokud by mohl v
podnikání pokračovat. Shodně se soudem prvního stupně nepovažoval odvolací soud
za prokázaný vznik dalšího ušlého zisku ve výši 17.080.552,45 Kč. Oba znalci
totiž při jeho vyčíslení stanovili podmínky, za nichž by bylo možno zisku
dosáhnout. Podle znalce Ing. Horáka nebylo zřejmé, zda bylo tiskařské zařízení
úpadce v době objednávek v listopadu 1993 plně funkční, splnitelnost dodávek na
přelomu let 1993 a 1994 tak byla závislá též na externích dodavatelích, a to
jak z důvodu náběhu (zkušebního provozu tiskařského zařízení), tak i absence
hodnověrného doložení jeho plné funkčnosti. Úpadce nemohl vinou poruchy
tiskařského stroje plnit svůj podnikatelský záměr, a to prakticky od počátku
roku 1993, takže celková ztráta z podnikání dosáhla za celý rok 1993 téměř
4.000.000,- Kč. Ekonomický záměr byl předimenzovaný z hlediska ziskovosti,
avšak realizovatelný za podmínky realizace zakázek pro pana T. a T. a dalších
zakázek, při sjednání odkladů plateb úvěrových splátek a úroků, eventuálně při
možnosti získání překlenovacího úvěru a při umožnění nových splátek v tu dobu
již splatných leasingových splátek. Na celkovou ekonomickou situaci úpadce v
listopadu 1993 proto nevrácení nadměrného odpočtu DPH na určený bankovní účet
nemělo zásadní vliv. Ostatně i znalec Ing. Prokop označil za podmínku další
činnosti úpadce dohodu s věřiteli o restrukturalizaci splátkových kalendářů
úvěrové smlouvy a leasingových smluv, případně pozdější vstup finančně silného
investora, získání zajímavého tržního podílu a naplnění kapacity výrobní
technologie na úroveň kalkulovanou ve finančním plánu, a to v relativně krátké
době v řádu měsíců.
Proto odvolací soud za situace, kdy se pouze předpokládá
vstřícný přístup úpadcových věřitelů, funkčnost strojního zařízení a
realizovatelnost podnikatelského záměru, bez prokázání existence konkrétních
zakázek v letech 1993 až 2005, jimiž by byla naplněna kapacita strojního
zařízení, neshledal reálnou možnost zisku z podnikání v tomto období; to
zejména vzhledem k platební neschopnosti, v níž se úpadce prokazatelně nacházel
ještě před nesprávným úředním postupem finančního úřadu v důsledku podhodnocení
finančních rizik spojených s dluhovým financováním investice a tržních rizik
spojených s postupným náběhem zakázkové náplně strojního zařízení. Odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se škody spočívající
v pohledávkách uznaných v konkursu, neboť vznik těchto pohledávek není v
příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem finančního úřadu. Jde o
dosud nesplacené dluhy vzniklé z úpadcových závazků ze smluv uzavřených v
souvislosti s podnikáním v roce 1993 (ze smlouvy o úvěru, z kupních a
leasingových smluv, tedy ze vzájemného závazkového vztahu dlužníka a věřitele
založeného smluvním ujednáním), případně jde o odvody sociálního a zdravotního
pojištění; rozhodnutí o těchto nárocích spočívá na jiných důvodech, než je
právní posouzení ušlého zisku podnikatele. Částka, kterou úpadce dluží, není
újmou, která by byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem
finančního úřadu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výroku ohledně
zamítnutí žaloby o 17.080.552,45 Kč a zrušujícímu výroku týkajícího se náhrady
nákladů řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst.
1 písm. a) a c) o.s.ř., a odůvodňuje jej podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst.
3 o.s.ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v napadeném
potvrzujícím výroku spatřuje v tom, že právní otázka určení a výpočtu ušlého
zisku je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně a je v této
věci řešena v rozporu s hmotným právem. Namítá, že odvolací soud zcela pominul
smysl a podstatu právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve stanovisku
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněném pod číslem 55/1971
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodl v rozporu s ním a bez ohledu
na znalecké posudky znalců vyčíslujících ušlý zisk úpadce. Podle žalobce z
provedených důkazů, a to zejména ze znaleckých posudků v kombinaci s výpovědí
svědka T., bylo lze důvodně a s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat
dosažení zisku, a to nejméně ve výši 9.635.036,- Kč za období let 1994 až 2005,
jak stanovil znalec Ing. Horák. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že bazíruje
na předložení písemných objednávek konkrétních zákazníků na celé posuzované
období 12 let. Odvolací soud ve výčtu předpokladů ke vzniku ušlého zisku
neuvedl vyslechnutými svědky prezentovaný a avizovaný zájem o služby úpadce a z
něho vyplývající plánované objednávky, které pouze a jen nebyly písemně
stvrzeny. Poukazuje na judikaturu týkající se analogických případů ušlého zisku
z pronájmu nemovitosti, kdy se zkoumají, většinou znalecky, obvyklé okolnosti a
běžné poměry na daném trhu a zjišťuje se zisk, kterého by mohl dosáhnout
kterýkoliv průměrný podnikatel v předmětném podnikatelském oboru v daném místě
a čase. Ohledně náhrady škody spočívající v závazcích úpadce uznaných v
konkursu dovolatel namítá, že oba soudy neprovedly dokazování za účelem
zjištění, které ze závazků úpadce uznaných v konkursu vznikly před nesprávným
úředním postupem a které vznikly později. Odvolací soud všechny tyto závazky
bez dalšího ponechal v jedné množině, přestože je zřejmé, že některé z nich
vznikly, resp. staly se splatnými až po datu, kdy došlo k nesprávnému úřednímu
postupu. V této části je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné
a je postaveno na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud vybočil z
ustálené soudní judikatury, která ani z absence právního titulu žalovaného
nároku nevyvozuje negativní konsekvence vůči žalobci, ba naopak ukládá soudu,
aby existenci právního titulu v takovém případě dovodil. Dovolatel proto
navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozsudek odvolacího soudu
za správný a má za to, že dovolání žalobce je bezdůvodné a v části napadající
potvrzující výrok nepřípustné, neboť rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní
význam. Žalobce v části žaloby, v níž se domáhá nároku ve výši 17.080.552,45
Kč, neprokázal existenci rozjednaných konkrétních zakázek a tím neprokázal výši
škody. Žalovaná se také ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že
pohledávky uznané v konkursu nejsou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním
postupem, neboť tyto závazky vznikly ze zcela jiných příčin.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k
závěru, že dovolání žalobce je zčásti přípustné (v tomto rozsahu není důvodné),
jinak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval
přitom podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony).
Proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu na zaplacení 13.011.396,12 Kč, je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno
rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného
oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež
je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je v podstatě
ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení)
majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu
ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Částka 13.011.396,12 Kč představuje souhrn dluhů, které úpadci vznikly zčásti
ze závazkových vztahů, které sám uzavřel (např. pohledávky z dodávek zboží, z
nesplacených podnikatelských úvěrů, z dodávek plynu či z neuhrazených
leasingových splátek), zčásti z povinností plynoucích mu ze zákona (neuhrazené
zdravotní a sociální pojištění). Odvolací soud správně nepovažoval tvrzené
snížení majetkového stavu o částku odpovídající takovým povinnostem za ušlý
zisk. Ostatně vzhledem k tomu, že tyto pohledávky byly přihlášeny do konkursu,
aniž by bylo doloženo, že je úpadce zaplatil, jeho majetkový vztah se nesnížil
a škoda mu nevznikla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nehledě k tomu, že plnění smluvní povinnosti, která
nebyla založena škodnou událostí, vůbec nemá charakter odškodnitelné újmy.
Úpadce byl povinen plnit bez ohledu na to, že došlo k nesprávnému úřednímu
postupu. Ten mohl vyvolat případně jen prodlení se splněním, avšak pouze tehdy,
jestliže by byl rozhodující příčinou, proč se úpadce ocitl v platební
neschopnosti.
Jednou z podmínek odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
je totiž vztah příčinné souvislosti (příčiny a následku) mezi nesprávným
úředním postupem a vznikem majetkové újmy (škody). O vztah příčinné souvislosti
se jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy je-li
nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž
je-li doloženo, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu
nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by
škodný následek nevznikl.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nesprávný úřední postup finančního úřadu
sice znemožnil úpadci uhradit část již splatných splátek leasingové
společnosti, což vedlo k ukončení leasingového vztahu a následně ke konci
podnikatelské činnosti, avšak podle znalci popsané finanční situace Ing. K.,
který již předtím splňoval podmínky úpadku (měl více než dva věřitele, jejichž
pohledávky nebyl schopen plnit a byl celkově předlužen), bylo možno rozvinutí
výdělečné činnosti předpokládat jen při splnění dalších okolností na úpadci
nezávislých, jejichž pravděpodobnost nebyla prokázána. Jednak tedy pohledávky,
jejichž výše spolu s příslušenstvím dosáhla částky 13.011.396,- Kč, vznikly
(bez ohledu na splatnost) v průběhu roku 1993 ještě před převedením vrácené DPH
na nesprávný účet a před odebráním strojů, a existovaly tedy bez ohledu na
nesprávný úřední postup stejně jako povinnost úpadce je zaplatit, jednak
neschopnost úpadce tyto závazky plnit trvala již před nesprávným úředním
postupem. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že nejde o újmu, která by
byla důsledkem pochybení finančního úřadu. Jestliže se pak celkový objem dluhu
zvýšil o úroky z prodlení a sankce, jde v této části o důsledek celkové
finanční situace úpadce, která podle skutkového zjištění odvolacího soudu
neumožňovala pokračování v podnikatelské činnosti. V době, kdy mu nesprávný
úřední postup znemožnil disponovat částkou 381.222,- Kč z vrácené DPH,
přesahoval tuto částku nejen celkový objem dluhů úpadce (a to výrazným
způsobem), ale i samotný dluh vůči leasingové společnosti.
Z těchto důvodů není dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů opodstatněné, proto je Nejvyšší
soud České republiky zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
Napadá-li žalobce dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně ušlého
zisku ve výši 17.080.552,45 Kč, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, nejde
o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak
může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu v otázce ušlého zisku je založeno na závěru, že
úpadce by uskutečnil dvě již sjednané obchodní příležitosti, z nichž by plněním
od pana T. a pana T. dosáhl zisku 802.371,- Kč, pokud by v důsledku nesprávného
úředního postupu nedošlo k ukončení leasingového vztahu a k odebrání potřebného
strojního zařízení právě v době, kdy mohl jejich zakázky realizovat. Na druhé
straně za situace, kdy již byla provozní a finanční situace úpadce krajně
nepříznivá (neplnil své závazky z úvěru, z leasingu ani z jiných vztahů),
dovodil odvolací soud ze znaleckého posudku, že podnikání úpadce by bylo mohlo
pokračovat jen v případě dosažení zmíněného zisku, vstřícného přístupu
věřitelů, případného dalšího překlenovacího úvěru a zlepšení finanční situace
příjmy z dalších zakázek, jejichž existenci či pravděpodobné získání však
úpadce neprokázal.
Výklad ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem odpovídá zákonu i
ustálené judikatuře dovolacího soudu, neboť za ušlý zisk považuje újmu
spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k
rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v
budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno
na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u
objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ztráta
smluvní odměny ze smlouvy o dílo v důsledku nemožnosti dostát svým smluvním
závazkům může samozřejmě představovat ušlý zisk poškozeného, který v rozsahu, v
jakém je v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce,
zakládá odpovědnost za škodu. Uzavření smlouvy není samo o sobě podmínkou pro
závěr o ušlém zisku, nicméně ztracená obchodní (výdělečná) příležitost musí být
prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření
zamýšleného výdělečného záměru (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS pod C 4027).
Zásadní právní význam nelze přiznat ani dovolací námitce, že odvolací soud
nesprávně vyžadoval doložení dalších konkrétních smluv, z nichž mohl úpadce
dosáhnout zisku. Na takovém závěru totiž rozhodnutí ve skutečnosti založeno
není. Vzhledem k závěrům znaleckého posudku o stavu financí úpadce odvolací
soud považoval další podnikatelskou činnost za udržitelnou jen tehdy, jestliže
by se ke vstřícnému postoji věřitelů a dalším příznivým okolnostem připojily
další zakázky. Za této situace není posouzení ušlého zisku rozporné po právní
stránce se zákonem, nýbrž vychází ze skutkových zjištění o možnosti dalšího
podnikání úpadce. Odlišná představa dovolatele o hypotetických možnostech
dosažení zisku v podmínkách platební neschopnosti vůči více subjektům tak
nepředstavuje vymezení právní otázky zásadního významu, nýbrž vlastní posouzení
jedinečného skutkového základu věci.
Z hlediska uplatněných dovolacích námitek proto nemůže napadené rozhodnutí v
tomto rozsahu být po právní stránce zásadně významné ve smyslu § 237 odst. 3
o.s.ř. a přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není dána. Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť za situace, kdy
odvolací soud zrušil výrok o dosavadních nákladech řízení a vrátil věc v tomto
rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, bude o všech nákladech včetně
nákladů řízení dovolacího rozhodnuto soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu