21 Cdo 4339/2007

21 Cdo 4339/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci

žalobkyně R. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. H.,

zastoupenému advokátem, o 250.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního

soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 188/2005, o dovolání účastníků proti rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2007 č.j. 23 Co 16,17/2007-141, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Dovolání žalobkyně se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 250.000,- Kč spolu s

úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že

hlavním předmětem podnikání žalobkyně je realitní činnost a žalovaný byl jejím

zaměstnancem na pozici realitního makléře. V rámci podnikatelské činnosti

žalobkyně zajišťoval žalovaný zprostředkování prodeje nemovitostí prodávajícího

Z. P. kupujícím JUDr. A. J. a M. J. Dne 20.5.2002 byla uzavřena dohoda o

složení finanční jistoty (která byla nahrazena dohodou ze dne 29.5.2002

stejného obsahu), na základě které měli kupující složit „k rukám jednatele R.“

částku 250.000,- Kč. Kupující „jistotu zaplatili k rukám žalovaného, který ji

ovšem žalobkyni nevydal“, a té „nezbývá, než se domnívat, že finanční

prostředky, které byly určeny žalobkyni, si žalovaný ponechal pro sebe“.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 21.6.2006 č.j. 5 C 188/2005-98 ve znění

usnesení ze dne 28.6.2006 č.j. 5 C 188/2005-108 žalovanému uložil, aby zaplatil

žalobci 250.000,- Kč s úroky z prodlení (které ve výroku uvedl) a rozhodl, že

žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám „jeho právního

zástupce“ částku 53.227,- Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně

dospěl k závěru, že žalovaný porušením pracovních povinností způsobil žalobkyni

majetkovou újmu, když tato musela předmětnou částku „uhradit p. P. ze svých

prostředků, nikoli z finanční jistoty, která byla svědkem J. složena, nebyla

však převedena do sféry dispozice žalobkyně“. Podle názoru soudu prvního stupně

„je třeba jednání žalovaného považovat za úmyslné“, neboť bylo prokázáno, že si

vyplacenou částku ponechal; výše náhrady škody tak „není omezena

čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.5.2007 č.j. 23

Co 16/2007, 23 Co 17/2007-141 rozsudek soud prvního stupně „ve spojení s

usnesením o výši nákladů řízení“ změnil tak, že žalobu do „částky 196.561,- Kč

s příslušenstvím“ zamítl, ohledně částky 53.439,- Kč s úroky z prodlení (které

ve výroku uvedl) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že

„žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů“. Po

doplnění dokazování vycházel ze zjištění, že žalovaný byl pověřen jako realitní

makléř „vyřízením prodeje pozemků pana P. manželům J.“ a že „v rámci zajištění

této transakce měl zajistit i zaplacení jistoty na kupní cenu ve výši 250.000,-

Kč“. V této dohodě (ze dne 20.5.2002 a 29.5.2002, která byla manželům J.

„dokonce dvakrát vydána“) podepsané jednatelem J. P. bylo uvedeno, že uvedená

částka bude složena k rukám jednatele R., „a to před podpisem dohody“, a že

„tato částka bude zaplacena proti pokladnímu dokladu, který však vydán nebyl“.

Podle názoru odvolacího soudu tak žalovaný porušil základní povinnosti

zaměstnance střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, neboť - bylo-li

zjištěno, že nebyl vydán pokladní doklad, oproti kterému měla být předmětná

částka zaplacena - manželům J. tedy ani „neměla do sféry jejich dispozice

přejít dohoda o složení finanční jistoty, kterou se potvrzuje složení uvedené

částky“. Protože se však jednání žalobkyně podle názoru odvolacího soudu „jeví

stejně nepřehledným jako jednání žalovaného“ (vzhledem k tomu, že „v době, kdy

k předání peněz mělo dojít, byl přítomen i jednatel J. P., který o složení této

částky musel mít vědomost, když podepsal dohodu o složení finanční jistoty“, a

že „částky představující vyšší zálohy na prodej nemovitostí se vždy skládaly do

pokladny jednatele žalobce“, odvolací soud uzavřel, že ke ztrátě hotovosti

mohlo dojít „jiným způsobem, než úmyslným jednáním žalovaného“. Vzhledem k

tomu, že „v jednání žalovaného lze spatřovat zaviněné porušení povinností při

plnění pracovních úkolů, avšak ve formě nedbalostního jednání“, odvolací soud

mu uložil povinnost zaplatit žalobci škodu ve výši čtyř a půlnásobku jeho

průměrného výdělku.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

Žalobkyně ve svém dovolání, které směřuje proti výroku, jímž byl změněn

rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba do částky 196.561,-

Kč s úroky z prodlení, namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení. Dovozuje, že „škoda jí vznikla již okamžikem, kdy

žalovaný převzal od pana J. finanční prostředky, což se stalo při uzavírání

dohody o složení finanční jistoty dne 20.5.2002“, a že „je přesvědčena, že

žalovaný jí škodu způsobil úmyslně, neboť věděl, že finanční prostředky náleží

žalobkyni a žalovaný si je ponechal bez jakéhokoliv oprávnění a zcela zjevně s

úmyslem je žalobkyni nevydat a vyvolat u ní dojem, že je manželé J. vůbec

nezaplatili“. Nesprávné právní posouzení věci tedy „žalobkyně spatřuje v

právním závěru odvolacího soudu, že ke ztrátě finanční hotovosti 250.000,- Kč

došlo jiným způsobem, než úmyslným jednáním žalovaného“. Zdůrazňuje, že „už jen

z názvu pracovní pozice žalovaného – „realitní makléř“ – vyplývá, že byl

samostatným pracovníkem“, „a jako takový byl zcela jistě oprávněn činit jménem

zaměstnavatele právní úkony vyplývající z jeho funkce“, tedy i přijímání

finančních prostředků od klientů, a že „v tomto případě je nepodstatné, zda ve

většině případů jednotlivých klientů žalobkyně byly v konečné fázi finanční

prostředky přebírány od klientů přímo jednatelem žalobkyně či jejími pověřenými

zaměstnanci (realitními makléři)“. Protože žalovaný věděl, že, nepředá-li

jednateli žalobkyně finanční částku 250.000,- Kč, „poruší nebo může porušit

svou pracovní povinnost a minimálně pro případ, že tak učiní, musel s tím být

srozuměn“, se žalobkyně domnívá, že se v tomto případě „jednalo o úmyslné

zavinění žalovaného“. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu,

že neunesla důkazní břemeno týkající se nakládání s finančními prostředky,

neboť podle jejího názoru „je mimo jakoukoli pochybnost, že poslední osobou,

která s těmito finančními prostředky nakládala, je žalovaný, který to ovšem

popírá“, a pokud „se opírá o tvrzení o určité obvyklé praxi u žalobce“, je jeho

„procesní obrana již vysloveně účelová“. Zdůrazňuje, že „předmětná kauza je

naprosto ojedinělá a běžná praxe u žalobkyně je pro její hodnocení zcela

bezpředmětná“; skutečnost, že protiprávní jednání žalovaného neodhalila dříve,

„nemůže žádným způsobem relativizovat zavinění žalovaného a jeho odpovědnost za

škodu“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího

soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný své dovolání směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního

stupně ohledně částky 53.439,- Kč s úroky z prodlení potvrzen, a „dále proti

výroku“, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou

stupňů. Podle jeho názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť „v

daném případě nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že by na straně

žalovaného došlo k zaviněnému porušení povinností při plnění pracovních úkolů

ve formě nedbalostního jednání, natož úmyslnému“. Namítá zejména, že „s

finančními prostředky žalobce ve výši 250.000,- Kč nedisponoval ani jimi

disponovat nemohl“, neboť „veškerá dispozice s těmito prostředky byla v

kompetenci jednatele žalobce J. P.“. Žalovaný zdůrazňuje, že „práce realitního

makléře spočívala zejména ve zprostředkování prodávané nemovitosti kupujícímu,

tj. poskytnutí dostupných informací, přípravě potřebných smluv a dokumentů“,

zatímco „finanční transakce probíhala výhradně mezi účastníky smlouvy či jejich

zástupci“, žalobce pak vystavoval pokladní doklady, které svým podpisem také

stvrzoval. Podle názoru žalovaného „je nepravděpodobné, že by žalobce nevěděl

zdali vydal či nevydal pokladní doklad“, neboť – jak dovolatel dále uvádí –

„musel mí tuto skutečnost zaznamenanou v účetnictví vč. kopie tohoto dokladu“.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání žalobkyně bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

(proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba

ohledně částky196.561,- Kč s úroky z prodlení zamítnuta) oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek,

proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání

přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez

nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že

dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že

předmětem řízení je nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou jí měl žalovaný

způsobit v květnu 2002 – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku

práce, ve znění účinném do 30.6.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl

účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní

statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 77/1997 Sb., o

státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2000 Sb., o

rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová

pravidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce,

ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České

republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů

(srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák.

práce“.

Podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli

za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění

pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel je

povinen prokázat zaměstnancovo zavinění s výjimkou případů uvedených v §

176 a 178 (srov. § 172 odst. 3 zák. práce).

Podle ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce byla-li škoda způsobena také

porušením povinností ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se

poměrně omezí. Podle ustanovení § 179 odst. 4 zák. práce byla-li škoda

způsobena také zaměstnavatelem, je zaměstnanec povinen hradit poměrnou část

škody podle míry svého zavinění.

Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu

podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností

zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních

povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně

zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny

předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy

ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance

za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu

škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních

úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu

část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele

(§ 172 odst. 2 a § 179 odst. 4 zák. práce), případně zaviněním jiného

zaměstnance (§ 179 odst. 5 zák. práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele.

V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce má žalobce

(poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1

písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.1 písm. b) a 120 odst. 1

o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (účastníci v

tomto směru skutková zjištění soudů nenapadají), že žalovaný pracoval u

žalobkyně od roku 1997 jako realitní makléř, jehož náplní bylo mimo jiné

zprostředkovávání prodeje nemovitostí. V rámci této činnosti zajišťoval

žalovaný prodej nemovitostí a uzavření příslušných smluv prodávajícího Z. P.

kupujícím manželům JUDr. A. J. a M. J. Dne 20.5.2002 byla uzavřena mezi

prodávajícím jako příjemcem a kupujícími jako složiteli „za účasti společnosti

R., spol.s r.o.“ (jejího jednatele J. P.) „dohoda o složení finanční jistoty“,

ve které se „složitelé zavázali společně a nerozdílně složit k rukám jednatele

R. finanční jistotu za zapravení kupní ceny ve výši 250.000,- Kč, a to v

hotovosti proti pokladnímu dokladu, a to před podpisem této dohody“. Dne

29.5.2002 uzavřeli stejní účastníci „dohodu o složení finanční jistoty“

totožného znění, jako byla dohoda z 20.5.2002, která „ruší od počátku a

nahrazuje v plném znění předchozí dohodu o složení finanční jistiny ze dne

20.5.2002“. V kupní smlouvě uzavřené dne 17.6.2002 mezi kupujícími manželi J. a

prodávajícím Z. P. strany konstatovaly, že „první část kupní ceny ve výši

250.000,- Kč byla stranou kupující uhrazena dne 20.5.2002 na základě dohody o

složení finanční jistoty ze dne 20.5.2002 v hotovosti do úschovy společnosti

R., spol. s r.o., zastoupené jednatelem společnosti J. P.…“. Žalobkyně

dovozuje, že žalovaný si uvedenou částku ponechal, žalovaný to popírá.

I když dovolatelka mimo jiné uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci, tedy že uplatňuje dovolací důvod podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z

vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice skutková

zjištění odvolacího soudu a že tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §

241a odst. 3 o. s. ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i

vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník

označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov.

§ 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v

dovoláním napadené části s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího

důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo

jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v

projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového

zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení

důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132

o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je

logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až §

135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné

části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z

hlediska hmotného práva.

Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny

důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co

vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.).

Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným

důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota

zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení

důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají

jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková

zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu,

popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti

zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem

odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy

zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny

v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením

důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti,

o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze

považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska

pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy

podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při

důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím

k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká

je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání

skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto

skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost

výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě

hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s

jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové

posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či

nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením

jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či

nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle

soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní

přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem

logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních

skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní

projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z

rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze

způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k

věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek

činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak

vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu

odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,

není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení

důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše

uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkový závěr o tom, že „v době, kdy k předání peněz mělo dojít, byl přítomen

i jednatel J. P., který o složení této částky musel mít vědomost, když podepsal

„dohodu o složení finanční jistoty“, že „částky představující vyšší zálohy na

prodej nemovitostí se vždy skládaly do pokladny jednatele žalobce“, a že „je

tedy možné, že ke ztrátě finanční hotovosti došlo jiným způsobem než úmyslným

jednáním žalovaného“, učinil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění

napadeného rozsudku - z výsledků dokazování, zejména z důkazů provedených již

soudem I. stupně (z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 20 C

183/2003 a z výslechu svědků JUDr. A. J. a M. J., kteří shodně uvedli, že „v

době podepisování první dohody o složení finanční jistoty byl na pracovišti

přítomen i jednatel žalobce J. P.“) a dále z výslechů svědků M. L., L. B., M.

H. a D. Š. (z nichž bylo zjištěno, že „realitní makléři běžně nepřijímali vyšší

částky v případě prodeje nemovitostí“, že „tyto vyšší částky se skládaly vždy

do pokladny jednatele J. P.“, takže nemohly být odnášeny do „pokladny v recepci

a nebo pokladny k účetní“, a že tedy J. P. „nemohl podlehnout dojmu, že uvedená

částka byla složena do jiné pokladny, než kterou měl on k dispozici“). Za

tohoto stavu mají skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném

dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených

důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo)

je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti,

které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné

skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly

za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho

hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z

hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti

logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133

až § 135 o.s.ř.

Dovozuje-li žalobkyně v dovolání opačné závěry (že „z podstaty pracovní náplně

žalovaného jako realitního makléře“ vyplývá, že mezi pracovní povinnosti

žalovaného mimo jiné patřilo „i přijímání finančních prostředků od klientů

žalobkyně“, že „žalovaný předmětnou finanční částku od pana J. převzal“ a že si

tuto ponechal „s úmyslem ji žalobkyni nevydat“, že skutečnost, že žalobkyně

„zpravidla skutečně přebírala větší finanční prostředky od klientů jednatele“,

nemá „v podstatě žádný význam pro tuto kauzu“ a že „poslední osobou, která s

těmito finančními prostředky nakládala, je žalovaný“), činí tak na základě

vlastního hodnocení důkazů, ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem,

které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.

Protože měnící rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí žaloby do částky

196.561,- Kč s úroky z prodlení je správný, a protože nebylo zjištěno, že by

rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení

§ 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud

České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty

před středníkem o.s.ř. zamítl.

Nejvyšší soud České republiky, zabývaje se dále dovoláním žalovaného, po

zjištění, že toto dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo

podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §

240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek - pokud jím byl potvrzen

rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 53.439,- Kč s úroky z prodlení -

bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že

dovolání žalovaného v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není

tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek

soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem

prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil),

může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů

uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že

dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za

použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní

stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán

uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo

jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní

význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno

již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve

věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení

právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí

odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto

podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a

odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího

soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky

procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá

podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze

rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití

těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3

o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k

řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,

že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své

rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném

dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí

odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného

rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný

dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro

úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu

ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani

pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a

odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor

vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn.

21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.

2004).

Žalovaný sice v dovolání uvádí, že „dle jeho názoru došlo u soudů obou stupňů k

nesprávnému právnímu posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení

důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím

soudem, ale že zejména nesouhlasí s provedenými důkazy a s jejich hodnocením.

Odvolací soud vychází ze závěru, že „JUDr. A. J. zaplatil žalobci 250.000,-

Kč“, že nebylo zjištěno, co se s touto částkou potom stalo, a na této

„nepřehledné“ situaci že se podílí jednak jednatel žalobce J. P., který

podepsal dohodu o složení finanční jistoty a který „nemohl podlehnout dojmu, že

uvedená částka byla složena do jiné pokladny, než kterou měl on k dispozici“ a

jednak žalovaný, „který navíc manželům J. vystavil v podstatě dvě potvrzení o

zaplacení 250.000,- Kč“, na jehož základě dovozuje, že i kdyby peníze „byly

složeny do rukou žalovaného“ (jak k tomuto závěru dospívá soud prvního stupně),

tak za této situace se žalobci „podařilo prokázat zaviněné protiprávní jednání

žalovaného“ v rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce – střežit

a ochraňovat majetek zaměstnavatele před ztrátou, ale nelze dospět „k závěru o

úmyslném jednání žalovaného tuto částku si ponechat“.

Oproti tomu žalovaný tvrdí, že „nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno,

že by na straně žalovaného došlo k zaviněnému porušení povinností při plnění

pracovních úkolů“ a považuje za nutné k těmto důkazům uvést další skutečnosti.

Žalobce tak v dovolání předestírá své vlastní skutkové závěry (například, že „s

peněžními prostředky disponoval výhradně žalobce“, že žalovaný s finančními

prostředky ani nemohl hospodařit, neboť „k tomuto neměl žádný mandát“, že z

žádných důkazů „nevyplývá, že by měl žalovaný v rámci obchodního případu

zajistit zaplacení zálohy“, že sám žalobce vystavoval pokladní doklady, jejichž

předání stvrzoval svým podpisem, a že musel předávání pokladních dokladů

zaznamenávat ve svém účetnictví), na nichž pak buduje své vlastní a od

odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že z jeho strany „nedošlo k

zaviněnému porušení povinností při plnění pracovních úkolů ve formě

nedbalostního jednání, natož úmyslnému“). Tím, že dovolatel na odlišných

skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní

posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní

posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího

důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod

podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzená vada řízení podle

ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byla opodstatněná - není

bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací

soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů

přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost

dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci

samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání

přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný dále napadá svým dovoláním - jak vyplývá z jeho obsahu - rovněž výrok

rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy

obou stupňů.

Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má

z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,

jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma

rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o náhradě nákladů řízení

před soudy obou stupňů je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení,

která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu

(srov. § 237 až § 239 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není dána podle

ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, ani podle

ustanovení § 238, § 238a o.s.ř., neboť nebylo rozhodnuto ve věcech tam

taxativně vyjmenovaných, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože

nejde o žádný z případů procesních rozhodnutí v něm uvedených. Z uvedeného

vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů

řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez

ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení

nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není

tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky

dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §

243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem

o.s.ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, ani žalobkyně, jejíž

dovolání bylo zamítnuto, s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu

svých nákladů nemají právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v.

r.

předseda

senátu