25 Cdo 3068/2022-375
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobkyně: M. H., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Tomášem Vránou, advokátem se sídlem Dolní Náměstí 201/1, Olomouc, proti žalovaným: 1) P. B., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem Valová 2357/8, Zábřeh, a 2) AAAAA (pseudonym), narozený dne XY, bytem XY, zastoupený zákonnou zástupkyní P. B., bytem tamtéž, zastoupený opatrovníkem M. Č., advokátem se sídlem XY, o 138.359 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 11/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 3. 2022, č. j. 75 Co 402/2021-333, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2022, č. j. 75 Co 402/2021-333, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. 6. 2021, č. j. 17 C 11/2018-292, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 9. 2021, č. j. 17 C 11/2018-300, ve výroku, jímž byla oběma žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 45.032 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o zamítnutí žaloby co do 50.431,36 Kč s příslušenstvím, dále jej změnil
ve výroku o nákladech řízení a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalovaný J. B., právní předchůdce žalovaných, pokácel bez dovolení na pozemku žalobkyně přibližně padesát vzrostlých stromů. Tímto zaviněným protiprávním jednáním zasáhl do absolutního práva žalobkyně podle § 2910 o. z. a způsobil jí škodu, jejíž výši soud stanovil podle znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním. Má za to, že odvolací soud nesprávným způsobem posoudil otázku neunesení důkazního břemene, jestliže při řešení otázky, zda její pozemek plnil funkci zahrady okrasné či produkční, vycházel výlučně z posudku vyhotoveného znaleckým ústavem Mendelova univerzita v Brně, Zahradnická fakulta. Žalobkyně přitom sama uváděla skutečnosti a důkazy, kterými plnila svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní, avšak soudy paušálně vycházely z uvedeného posudku. Podle § 132 o. s. ř. má přitom soud povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý z nich jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a má přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14); ani taková citace ostatně v dovolání není obsažena, dovolatelka jen odkazuje na § 237 o. s. ř., aniž by jakkoliv zmiňovala některou z variant v něm uvedených. Dovolací soud není oprávněn si podmínku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). I z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§ 237 až 238a, § 241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj zde nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II ÚS 1966/16) a za vymezení podmínky přípustnosti dovolání nemůže být považována samotná polemika s právním posouzením odvolacího soudu (dovolatelka ovšem zpochybňuje především jeho skutkové závěry), neboť nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy už jen proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1794/15). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2023
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu