25 Cdo 314/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní
věci žalobce Ing. F. L., zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se
sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti žalovanému JUDr. L. S.,
správci konkursní podstaty úpadce Státního statku Staré Město, státního
podniku, se sídlem Staré Město, IČO 00018112, za účasti vedlejšího účastníka
České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČO
70099618, zastoupené Českou pojišťovnou a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16,
IČO 45272956, o 213.120,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka v
Krnově pod sp. zn. 7 C 268/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2009, č. j. 8 Co 379/2009-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
prodlení od 10. 10. 2008 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nákladů ve výši 206.886,- Kč na
pořízení nového osobního automobilu v rámci náhrady škody na zdraví. Soud vyšel
ze zjištění, že žalobce v dětském věku v r. 1965 při dopravní nehodě zaviněné
tehdejším zaměstnancem státního statku (právním předchůdcem žalovaného) utrpěl
závažné zdravotní postižení, v jehož důsledku je trvale upoután na invalidní
vozík. Nároky žalobce (bolestné a za ztížení společenského uplatnění) byly
odškodněny, v r. 2005 mu byla přiznána částka 205.669,- Kč na pořízení osobního
automobilu a 119.063,- Kč na stavební úpravy bezbariérového přístupu
rekreačního domku žalobce. Od prosince 1999 žalobce užíval osobní automobil s
upraveným řízením Škoda Felicia Combi, který 27. 5. 2008 prodal za 60.000,- Kč,
a následně za 324.800,- Kč koupil nové vozidlo Renault Clio Grandtour; byla mu
vrácena DPH (51.859,- Kč) a byl mu přiznán příspěvek na zakoupení vozidla ve
výši 6.055,- Kč a 64.964,- Kč na jeho zvláštní úpravu. V této souvislosti
žalobce vykonal tři cesty do Týnce nad Labem, za něž požaduje náhradu
cestovních nákladů (6.270,90,- Kč). Soud uzavřel, že uplatněný nárok nesplňuje
podmínky § 449 odst. 1 obč. zák. a výklad žalobce tohoto ustanovení je
nedůvodně extenzivní. Ve smyslu uvedeného ustanovení nejde totiž o jakékoliv
výdaje vynaložené v souvislosti s následky poškození zdraví, neboť zákon právo
na jejich náhradu výslovně vztahuje jen na náklady účelně vynaložené, které
slouží k obnovení nebo ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Náklady na
pořízení nového osobního automobilu nejsou oním zákonem předpokládaným druhem
nákladů, navíc s přihlédnutím k tomu, že žalobce měl k dispozici dotované
vozidlo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, které za tímto účelem
také prodal k dalšímu běžnému užívání.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 8. 2009, č. j. 8
Co 379/2009-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem
prvního stupně i s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Uzavřel, že žalobcem
vynaložené částky na zakoupení nového automobilu nejsou výdajem vynaloženým v
souvislosti s léčením následků poškození zdraví ve smyslu § 449 obč. zák. a ani
na základě ustanovení § 420 či § 444 a násl. obč. zák. nelze uplatněný nárok
přiznat. Na tom nic nemění, že předtím byla žalobci přiznána náhrada nákladů na
zakoupení nového automobilu rozsudkem Okresního soudu v Bruntále č. j. 8 C
227/2001-322.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rekapituluje důvody rozhodnutí
soudů obou stupňů a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se
závěry rozsudku Okresního soudu v Bruntále z roku 2005, s dikcí ust. § 449 obč.
zák. i s ustálenou judikaturou, která nijak nevyčleňuje určité druhy nákladů
spojených s léčením z možnosti odškodnění, a otázka, zda pořízení osobního
automobilu může být účelně vynaloženým nákladem spojeným s léčením, příp. za
jakých podmínek, není ustálenou judikaturou řešena. Uvádí, že automobil mu
nahrazuje nejen nohy, ale i mobilní soukromí, které ze zdravotních důvodů
potřebuje. Svůj stav ničím nezavinil, a proto nevidí jediný důvod, aby nesl
výdaje spojené s nákupem vozidla, bez kterého se prakticky neobejde, které mu
umožňuje pohyb ve značném rozsahu a tím fakticky i návrat do normálního života.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že náklady na pořízení nového
automobilu nelze považovat za výdaje podle § 449 obč. zák., navíc rozhodnutí
odvolacího soudu je příliš stručně odůvodněno a nevyplývá tak z něj, jakými
úvahami se soud při svém rozhodnutí řídil. Uvádí, že původní automobil zakoupil
v roce 1999, po 8,5 letech užívání nebyl v dobrém stavu, projevovala se koroze
karoserie, veškeré agregáty potřebovaly důkladnou opravu a ruční řízení již
nebylo spolehlivé. Rozhodujícím důvodem pro pořízení nového vozu byla pro něj
zvyšující se pravděpodobnost vzniku závady, nikoliv jeho touha po luxusnějším
vozidle. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
V dané věci se přípustnost dovolání řídí podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Dovolání je přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní
stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za
současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a
dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci, ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žádná z námitek dovolatele nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Právní otázka předložená dovolatelem v obecné rovině, zda pořízení osobního
automobilu, příp. za jakých podmínek, může být účelně vynaloženým nákladem ve
smyslu § 449 odst. 1 obč. zák., z hlediska důvodnosti uplatněného nároku nemá
právní význam. Právní názor odvolacího soudu v dané věci se totiž vztahuje na
konkrétně zjištěný skutkový stav a jeho názor, že není důvodný nárok žalobce na
náhradu nákladů vynaložených na výměnu ojetého vozu za nově koupený, je v
souladu s ustanovením § 449 odst. 1 obč. zák., které právo na náhradu výslovně
vztahuje jen na náklady účelně vynaložené, spojené s léčením následků újmy na
zdraví způsobené škůdcem, tedy nákladů, jejichž účelem je obnovení zdraví
poškozeného nebo alespoň zlepšení jeho zdravotního stavu. V rozporu s dosavadní
judikaturou soudů vyšších stupňů není ani závěr odvolacího soudu, že výdaje
žalobce v souvislosti s nákupem nového vozu po prodeji dosavadního ojetého, leč
funkčního vozu, není v daném případě účelným nákladem na léčbu, na
rehabilitaci, na léčebnou či ortopedickou pomůcku a ani rozsudek Okresního
soudu v Bruntále ze dne 21. 7. 2005, č. j. 8 C 227/2001-322, na nějž dovolatel
poukazuje, nezakládá žalobci nárok na náhradu plné výše kupní ceny dalšího
vozu. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal i s touto námitkou, když
poukázal na to, že v občanském soudním řízení je soud vázán toliko rozhodnutím
příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný
správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož
i rozhodnutím o osobním stavu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.).
Skutkové námitky, jimiž dovolatel zdůvodňuje potřebu používání nového vozu,
nejsou otázkou právní. Vytýká-li soudům obou stupňů nedostatek skutkových
zjištění ohledně jeho potřeby nového osobního automobilu, jeho námitky směřují
proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází.
Nejedná se tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku proti
skutkovým zjištěním, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který
v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Z tohoto
důvodu nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. založena. Za této situace ani námitka příliš stručného odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, jež je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci), nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o. s. ř., neboť sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá a na
výsledek řízení nemůže mít vliv. Nehledě k tomu, že odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu nevybočuje z požadavků § 211, § 157 odst. 2 o. s. ř. a je
jasné a jednoznačné, i o dovolacím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. platí, že otázka právního výkladu procesního ustanovení musí být procesní
otázkou zásadně právně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému ani vedlejšímu
účastníkovi náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu