25 Cdo 3147/2022-661
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyň: a) THEMOS, s. r. o., IČO 40766683, se sídlem Politických vězňů 911/8, Praha 1, b) CLARTÉ République Tchéque, a. s., IČO 26714001, se sídlem Národní 138/10, Praha 1, zastoupená Mgr. Václavem Kučerou, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Národní divadlo, IČO 00023337, se sídlem v Ostrovní 225/1, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 95/25, Praha 1, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 39 Co 127/2018-465, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 128/2002, o dovolání žalobkyně b) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4 Co 80/2020-583, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Topinky.
1. Žalobkyně a) požadovala po žalovaném po poslední změně žaloby 30 777 539 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Řízení bylo přerušeno podle § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 C 128/2002-433, rozhodl, že v řízení se pokračuje (výrok I), zastavil řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným (výrok III) a vůči státu (výrok IV). Na návrh žalobkyně a) obvodní soud rozhodl o pokračování řízení a vzhledem k tomu, že žalobkyně a) současně vzala zpět svůj návrh, aby na její místo vstoupila žalobkyně b) a zpět vzala i svoji žalobu, přičemž žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil, rozhodl o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2018, č. j. 39 Co 127/2018-465, odmítl odvolání žalobkyně b) proti výrokům II, III a IV usnesení obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2011, č. j. 39 Co 309/2011-201, byl podle § 107a odst. 1 o. s. ř. připuštěn vstup žalobkyně b) do řízení ohledně 1 242 826 Kč, představující část úroků z prodlení z žalované částky, ohledně níž byla dne 26. 7. 2010 uzavřena smlouva o postoupení pohledávky.
Žalobkyně a) a b) tak v řízení uplatnily každá svůj samostatný žalobní nárok, s nímž mohou samostatně disponovat, tedy jej i vzít zpět, aniž by byl vyžadován souhlas druhé z nich. Jsou v postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně b) není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení obvodního soudu, proto odmítl odvolání podle § 218 písm. b) o. s. ř. Samotný návrh žalobkyně a), aby na její místo ohledně celého zbývajícího předmětu řízení vstoupila žalobkyně b), který byl posléze vzat zpět, na uvedeném závěru nic nemění.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně b) žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Namítala, že městský soud nesprávně odmítl její odvolání proti usnesení obvodního soudu. Účastníci podle ní nebyli o přerušení řízení nijak vyrozuměni. Uvedla, že obvodní soud měl po případném rozhodnutí o pokračování v řízení nejprve rozhodnout o návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a odst. 1 o. s. ř., přičemž tento návrh žalobkyně a) nebyla oprávněna vzít zpět.
5. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2020, č. j. 39 Co 127/2018-525, žalobu pro zmatečnost jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se s právním posouzením, že žalobkyně b) není oprávněnou osobou k podání odvolání proti usnesení obvodního soudu. Dále uvedl, že žalobou pro zmatečnost lze napadnout jen ta pravomocná rozhodnutí, kterými se řízení končí, což platí i pro žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. V případě žalobkyně b) však nejde o konečné rozhodnutí ve věci, neboť řízení vůči ní zastaveno nebylo. Z tohoto důvodu je její žaloba pro zmatečnost nepřípustná. Dodal, že o vstupu žalobkyně b) do řízení bylo rozhodnuto a skutečnost, že účastníci nebyli vyrozuměni o přerušení řízení a nebylo rozhodnuto o právním nástupnictví, není zmatečností podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
6. K odvolání žalobkyně b) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4 Co 80/2020-583, potvrdil usnesení městského soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně s městským soudem dospěl k závěru, že žalobkyně b) není oprávněnou osobou k podání odvolání proti usnesení obvodního soudu. Pro nadbytečnost se nezabýval námitkami žalobkyně b), které se týkaly tvrzeného nesprávného postupu obvodního soudu předcházejícího vydání jeho usnesení o zastavení řízení, neboť procesní pochybení ve vztahu k uvedenému usnesení může namítat a domáhat se jejich nápravy jen účastník řízení, což žalobkyně b) nebyla. Ani skutečnost, že usnesení o zastavení řízení bylo doručováno i žalobkyni b) jí nezakládá právo podat proti tomuto rozhodnutí odvolání.
7. Proti usnesení vrchního soudu podala žalobkyně b) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání vymezila tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek, zda dovolatelka je osobou oprávněnou podat odvolání proti výše zmíněnému usnesení obvodního soudu o zastavení řízení a zda je osobou oprávněnou podat žalobu pro zmatečnost proti usnesení městského soudu o odmítnutí jejího odvolání, které dosud nebyly v okolnostech daného případu dovolacím soudem řešeny. Vzhledem k tomu, že žalobkyně a) uzavřela s žalobkyní b) smlouvu o postoupení své pohledávky v celém rozsahu, má dovolatelka za to, že žalobkyně a) již poté nemohla v řízení nadále se svým žalobním nárokem disponovat, tedy ani vzít zpět svůj návrh podle § 107a odst. 1 o. s. ř., aby na její místo v celém rozsahu vstoupila žalobkyně b), ani vzít svůj žalobní návrh zpět. Namítá, že městský soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, pokud vycházel z toho, že žalobkyně a) na žalobkyni b) postoupila pouze část své pohledávky. Dovolatelka též poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3273/2011, podle kterého procesní úkony nelze v zásadě vzít zpět. To se podle dovolatelky týká i návrhu žalobkyně a) na postup podle § 107a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že je účastníkem i v zastavené části řízení a soudy svým nesprávným procesním postupem zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. V neposlední řadě dovolatelka poukazuje na skutečnost, že jí bylo doručeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, v němž bylo obsaženo poučení o možnosti podat odvolání, které následně využila, což by nemělo jít k její tíži. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení vrchního soudu i usnesení městského soudu týkající se zamítnutí žaloby pro zmatečnost a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že plně souhlasí s usnesením Vrchního soudu v Praze, zejména s jeho právními závěry, které jsou dovoláním napadány. Má za to, že dovolání není přípustné. Žalobkyně b) nebyla účastníkem ohledně zastavené části řízení mezí žalobkyní a) a žalovaným, nemohla tak ani v této části podávat opravné prostředky. Postup obvodního soudu ohledně smlouvy o postoupení pohledávky není podle žalovaného předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení. A i kdyby tomu tak bylo, pak údajně postoupená pohledávka nebyla nikdy dovolatelem v řízení před obvodním soudem doložena, natož že by šlo o pohledávku vzniklou na základě platné smlouvy. Naopak šlo o pohledávku zjevně účelově konstruovanou a postoupenou neoprávněně (tehdy již bývalým jednatelem) žalobkyní a) na dovolatelku jako spřízněný subjekt v době před insolvenčním řízením žalobkyně a) jako dlužníka. Z těchto důvodu žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
9. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. jsou pravomocná usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, jakož i (s účinností od 1. 1. 2013) pravomocná usnesení odvolacího soudu, kterými byla potvrzena nebo změněna usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle § 229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný (v rozporu se zákonem učiněný) závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto nebo že odvolací řízení muselo být zastaveno. V řízení o žalobě pro zmatečnost soud proto posuzuje správnost závěrů odvolacího soudu o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení; žaloba není důvodná tehdy, jsou-li tyto závěry po skutkové a právní stránce v souladu se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16/1998 v časopise Soudní judikatura, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005).
12. Z hlediska § 229 odst. 4 o. s. ř. by mohla být žaloba pro zmatečnost podaná žalobkyní b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 39 Co 127/2018-465, důvodná, jen kdyby odvolání žalobkyně b) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 C 128/2002-433, bylo odmítnuto v rozporu s § 218 písm. b) o. s. ř.
13. Subjektivní legitimaci k podání odvolání přiznává zákon účastníkům řízení, avšak nikoli v každém případě. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten z účastníků, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné pod č. 62/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28/1998 v časopisu Soudní judikatura). Rozhodujícím je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože případnou újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením nebo změnou napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který soud prvního stupně pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší nebo změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1853/2011).
14. V § 218 písm. b) o. s. ř. je upraven postup odvolacího soudu, je-li odvolání podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 218 písm. b) o. s. ř., odvolací soud musí rozhodnout o odmítnutí odvolání, aniž by mohl posuzovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí a bezvadnost postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího. Rozhodující je tu skutečnost (nedostatek subjektivní legitimace odvolatele), která odvolacímu soudu zabraňuje zabývat se odvoláním meritorně a pro kterou je rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotknutelné, i kdyby bylo jakkoliv chybné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2919/2015).
15. V projednávané věci žalobkyně b) napadla žalobou pro zmatečnost usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo odmítnuto její odvolání, které směřovalo proti výrokům II, III a IV usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jimiž bylo zastaveno řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným (výrok II) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovaným (výrok III) a vůči státu (výrok IV). Se závěrem vrchního soudu, že zmíněnými výroky usnesení obvodního soudu nemohla být dovolatelce způsobena újma na jejích právech, lze souhlasit. Výroky o náhradě nákladů řízení nebyla dovolatelce způsobena žádná újma a stejně tak ani výrokem o zastavení řízení ohledně nároku, kterým procesně nedisponovala. Je přitom nerozhodné, zda pohledávka, kterou žalobkyně a) v řízení před obvodním soudem nárokovala po žalovaném, byla zcela postoupena smlouvou na dovolatelku, neboť soud zde nepřihlíží k tomu, zda pohledávka dovolatelce náleží podle hmotného práva, nýbrž zda došlo k procesnímu nástupnictví postupem předpokládaným normami procesního práva, což se v daném případě nestalo. Nerozhodné je i to, zda obvodní soud měl před vydáním usnesení o zastavení řízení rozhodnout o návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a odst. 1 o. s. ř., jelikož (jak bylo výše citováno z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu) jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 218 písm. b) o. s. ř., odvolací soud musí rozhodnout o odmítnutí odvolání, aniž by mohl posuzovat bezvadnost postupu soudu prvního stupně rozhodnutí předcházejícího. Závěr vrchního soudu, že k podání odvolání proti výrokům II, III a IV usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 24 C 128/2002-433, nebyla dovolatelka oprávněna (subjektivně legitimována) je tak plně souladný s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchylovat. Souladný s ustálenou judikaturou je pak i jeho závěr ohledně nedůvodnosti dovolatelkou podané žaloby pro zmatečnost.
16. I námitku, že dovolatelce bylo doručeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, v němž bylo obsaženo poučení o možnosti podat odvolání, které následně využila, vyřešil vrchní soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které přípustnost odvolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům soudem prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že odvolání je přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě pak navíc nejde ani tak o nesprávné poučení soudem, jako spíše o to, že usnesení obvodního soudu o zastavení řízení nemělo být dovolatelce ani doručováno, neboť se nijak nedotýká jejích práv a povinností.
17. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Jelikož dovolání žalobkyně b) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaný vůči žalobkyni b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 1 500 Kč podle § 7 bodu 4 a § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, zvýšenými o 21 % DPH, celkem 2 178 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu