33 Cdo 3273/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Mgr. M. K., zastoupené JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Dukelská 4, proti žalovaným 1) P. H., a 2) C. H.,
zastoupeným JUDr. Zlatou Májovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 44,
o zaplacení 2,650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 11 C 109/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 14. září 2010, č. j. 12 Co
238/2010-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení 1.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Zlaty Májové, advokátky.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. února 2010, č. j. 11 C 109/2009-81, uložil žalovaným, aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobkyni 2,650.000,- Kč s podrobně specifikovaným úrokem
z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci shora uvedeným usnesením
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech
řízení, přičemž v tomto rozsahu řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. S odkazem na § 222a odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), svoje rozhodnutí odůvodnil
zpětvzetím žaloby, k němuž ze strany žalobkyně došlo dříve, než rozhodl o
podaném odvolání, v situaci, kdy žalovaní se zpětvzetím žaloby souhlasili.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž
namítá, že se o zpětvzetí žaloby rozhodovala v časové tísni poté, co jí
odvolací soud předestřel svůj právní názor i judikaturu Nejvyššího soudu
dopadající na souzenou věc, a poučil ji o tom, že pokud vezme žalobu zpět,
žalovaní se vzdají práva na náhradu nákladů řízení. Se zřetelem k právnímu
názoru soudu a výši nákladů řízení učinila procesní dispozitivní úkon v tísni a
považuje jej proto za neplatný. S tímto odůvodněním navrhla zrušit napadené
usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Dovolání je – bez dalšího – přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.;
podmínku, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud
dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou s
odkazem na § 237 odst. 3 občanského soudního řádu), lze mít za obsoletní z
příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád
II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z
těchto vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu;
dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak
byl obsahově vymezen.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího
řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu
zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to
neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl
oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Jestliže ostatní
účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud
rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci
usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odst. 2).
Z obsahu spisu vyplývá, že u jednání před odvolacím soudem dne 14. 9.
2010, kterého se účastnili žalobkyně, její právní zástupkyně, žalovaný a právní
zástupkyně žalovaných, byli přítomní seznámeni předsedkyní odvolacího senátu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1182/2006 v
obdobné věci. Po krátkém přerušení jednání za účelem porady, kterou si vyžádala
právní zástupkyně žalobkyně, vzala žalobkyně žalobu zpět a vzdala se práva na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů; žalovaní se zpětvzetím
souhlasili a i oni se vzdali práva na náhradu nákladů řízení. Tyto procesní
úkony potvrdili zástupci účastníků řízení svými podpisy. Po dalším přerušení
jednání předsedkyně senátu vyhlásila usnesení, jímž byl zrušen rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení, a v tomto rozsahu
bylo řízení zastaveno; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 9. 2010). Úkony účastníků v řízení jsou procesními úkony. Procesní úkony obecně
jsou jednání subjektů řízení – procesních subjektů (soudu, účastníků řízení,
dalších subjektů na řízení zúčastněných), které procesní právo předvídá a
upravuje a s nimiž spojuje účinky na vznik, změnu nebo zánik procesněprávního
vztahu. Jde o úkony, které mají vliv na zahájení, průběh a skončení řízení. Procesní úkon je projevem vůle jednajícího subjektu, pro který je rozhodující
samotný projev této vůle (navenek), nikoliv vůle sama. Není tedy (na rozdíl od
právního úkonu hmotněprávního) významné, zda projevu vůle navenek skutečně
odpovídala samotná vůle jednajícího subjektu, že byl projev vůle příp. vyvolán
omylem apod. Rozhodující je obsah projevu. Není tedy zde namístě uvažovat o
platnosti či neplatnosti procesního úkonu v pojetí hmotného práva, jak je
stanoveno pro úkony hmotněprávní povahy. Samozřejmě ale platí, že ne všechny
procesní úkony mají bez dalšího účinky procesním právem pro ně obecně
stanovené. Tak např. nemůže mít procesního účinku procesní úkon uznání nároku
žalovaným, který nemá způsobilost před soudem jako účastník samostatně jednat
(procesní způsobilost) např. proto, že byl zbaven způsobilosti k právním
úkonům. Nejde zde však o platnost či neplatnost procesního úkonu, ale o to, zda
daný procesní úkon je s to vyvolat zamýšlené účinky v rámci procesního vztahu. V procesním právu platí pro procesní úkony současně zásada „co se stalo, nelze
odestát“. Tedy jinými slovy, učiněné procesní úkony nelze v zásadě vzít zpět,
tedy odstranit jejich nastalé procesní účinky na trvání a obsah
procesněprávního vztahu, pokud to právní úprava výslovně nepřipouští (jako je
např. u zpětvzetí žaloby, zpětvzetí odvolání apod.). Není proto ani, jak shora
uvedeno, rozhodný případný omyl v procesním úkonu. Procesní úkon, jehož povaha
to umožňuje, může být toliko odvolán (§ 41a odst. 4 o. s. ř.), tedy mohou být
odklizeny jeho (ještě nenastalé) procesní účinky, pokud takové odvolání dojde
soudu nejpozději současně s odvolávaným procesním úkonem (srovnej shora uvedené
dílo s. 211 – 212). Se zřetelem ke shora podanému výkladu odvolací soud správně
podle § 222a odst. 1 o. s. ř. v důsledku zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a řízení zastavil. Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost rozhodnutí
odvolacího soudu, Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, povinna nahradit
žalovaným náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k
dovolání sepsané advokátkou žalovaných (§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), stanovená podle § 14 odst. 3, § 15,
§ 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2.
2012
(čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.) ve výši 650,- Kč, dále paušální částka náhrady
výdajů podle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů ve výši 2x300,- Kč a daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 20 % ve výši 250,- Kč, tedy celkem 1.500,- Kč. Platební místo a
lhůta k plnění uložené povinnost vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).