25 Cdo 3152/2024-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: K. Č., zastoupený Mgr. Klárou Stibůrkovou, advokátkou se sídlem Husova 2117, Benešov, proti žalovanému: město Benešov, IČO 00231401, se sídlem úřadu Masarykovo náměstí 100, Benešov, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Jindřicha Plachty 28, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Slavia pojišťovna a. s., IČO 60197501, se sídlem Táborská 940/31, Praha 4, o 1 680 547 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 179/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 25 Co 40/2024-168, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 25 Co 40/2024-168, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 1. 11. 2023, č. j. 8 C 31/2013-398, jímž Okresní soud v Benešově vyslovil, že základ žalobního nároku je v plném rozsahu opodstatněný a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak ve sporu o náhradu újmy na zdraví, jež žalobci vznikla pádem na zledovatělém schodišti mezi blokem obytných domů a budovou garáže.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle nějž žalobce dne 3. 12. 2020 okolo poledne upadl na schodech na pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, jehož vlastníkem je žalované město. Žalobce utrpěl zranění v podobě otevřené zlomeniny tří kotníků levého hlezna s vymknutím. Cesta z bydliště žalobce k předmětným schodům neklouzala, teprve na schodišti samém bylo pod napadlým sněhem náledí, které přivodilo žalobci pád; ten nemohl náhlou změnu ve schůdnosti předpokládat, neboť teploty byly v rozmezí -2 až -5 stupňů Celsia a napadla vrstva sněhu.
Žalovaný předmětné schodiště neudržoval, nebylo v plánu údržby a nebylo ani označeno tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o komunikaci v zimě neudržovanou. Obuv použitá žalobcem vyhovovala zimnímu období a jím zvolená trasa byla adekvátní, neboť obejití místa, kde došlo k úrazu, by znamenalo nepřiměřenou délku trasy neskýtající bezpečnější povrch. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaný porušil zákonnou povinnost umožnit chodcům bezpečný pohyb na komunikacích tím, že schodiště neoznačil upozorněním, že se v zimě neudržuje.
Podle odvolacího soudu měl žalobce vhodnou obuv, šel opatrně, nemohl však předvídat kluzkost schodiště pod sněhovým popraškem oproti předchozí komunikaci, po které k předmětnému schodišti došel; soud proto nedovodil ani částečné spoluzpůsobení si újmy žalobcem (§ 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky, zda vlastník komunikace porušil ve smyslu § 2910 o. z. povinnost řádně pečovat o stav chodníku, pokud splnil povinnosti stanovené nařízením města Benešov č. 5/2016 a plánem údržby, zda je odpovědnost vlastníka komunikace podle § 2910 o. z. objektivní, zda je možné při vydání mezitímního rozsudku současně rozhodnout i o rozsahu nároku, a konečně otázky, zda musí rozhodnutí o odpovědnosti žalovaného za škodu uvést, jaké konkrétní jednání a porušení jaké povinnosti by tuto odpovědnost mělo založit.
Odkazuje na závěry Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 a namítá, že přijal a dodržoval plán zimní údržby předvídaný silničním zákonem a nařízením města Benešov č. 5/2016, čímž je vyloučena jeho odpovědnost podle § 2910 o. z. V postupu obou soudů shledává dovolatel porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť byly svévolně ignorovány důkazy a skutečnosti svědčící ve prospěch žalovaného a soudy se s nimi nijak nevypořádaly ani v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud pochybil, pokud na souzenou věc neaplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, podle nějž rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném posouzení věci i tehdy, jestliže z písemného vyhotovení rozsudku nelze zjistit, na jakém skutkovém základu soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy.
Dovolatel zdůraznil, že soud prvního stupně nedostál své povinnosti uložené mu v § 157 odst. 2 o. s. ř., a z pohledu dovolacího řízení je tedy nutno konstatovat, že napadený rozsudek je zatížen vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Nesprávné právní posouzení shledává dovolatel v posouzení vzniku odpovědnosti za závadu ve schůdnosti, neboť soudy nesprávně dovodily, že za závadu odpovídá vlastník komunikace v podstatě objektivně bez ohledu na to, zda je odpovědnost založena porušením povinností stanovených zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, či občanským zákoníkem. Nelze zde přitom paušálně odmítnout zavinění poškozeného nebo třetích osob. Žalobce si škodu spoluzavinil minimálně tím, že nepoužil jinou bezpečnou trasu.
S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3829/2007 se dovolatel domnívá, že pokud žalobce uplatnil několik samostatných nároků (bolestné, náhrada nákladů spojených s péčí o zdraví a náhrada trvalých následků na zdraví) a sám je rozděluje a samostatně odůvodňuje, je nezbytné, aby pro vydání mezitímního rozsudku o jejich opodstatněnosti byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti ve vztahu ke každému nároku; soudy se však opodstatněností jednotlivých nároků vůbec nezabývaly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.).
V první řadě je zřejmé, že v obecné rovině je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, publikovaným pod č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) a na něj navazující celou řadou dalších rozhodnutí. Odvolací soud odlišil tzv. objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za závadu ve schůdnosti od obecné odpovědnosti spojené s porušením povinnosti dbát o patřičný stav komunikace a za rozhodující důvod odpovědnosti žalovaného města za újmu na zdraví žalobce označil okolnost, že předmětné schodiště nebylo v zimě udržováno (což zákon umožňuje v případě komunikací malého dopravního významu), avšak nebylo takto označeno žádnou informační tabulkou.
Dovolatel proti tomuto právnímu závěru vznáší námitky založené na tvrzení, že schodiště udržoval v zimě podle plánu údržby daného nařízením města Benešov č. 5/2016, což je ovšem skutkové tvrzení, navíc v rozporu s tím, co výslovně uvedl při jednání soudu prvního stupně dne 13. 9. 2023. Je tedy zřejmé, že dovolání nevznáší právní otázku, na které je postaveno napadené rozhodnutí, nýbrž že svůj odlišný právní názor opírá o vlastní závěr o skutkovém stavu věci, který neodpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a uplatňuje tedy nezpůsobilý dovolací důvod, jímž nemůže být přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. založena. Dovolací soud totiž není oprávněn správnost skutkového stavu přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládají ani výhrady k použití mezitímního rozsudku. Dovolateli lze sice přisvědčit, že soud je povinen mezitímním rozsudkem vyřešit všechny sporné otázky existence všech uplatněných nároků, tedy vedle podmínek vzniku např. promlčení, solidární povahu plnění při pluralitě škůdců i spoluzpůsobení si újmy poškozeným podle § 2918 o.
z., kromě výše plnění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, č. 24/2021 Sb. rozh. obč.), nelze nicméně odvolacímu soudu vytýkat, že tak neučinil. Podrobně totiž vyložil, proč neshledává žádnou účast poškozeného na vzniku škodní události či škodlivého následku (ať už z hlediska volby trasy, způsobu chůze či vhodnosti obutí), a neměl důvod rozepisovat tyto závěry jednotlivě ke každému z uplatněných nároků, neboť jsou v daném případě pro všechny dílčí nároky společné a ze spisu ani z obrany žalovaného se nepodávají žádné okolnosti, které by svědčily o opaku.
Zbývající dovolací námitky (nepřezkoumatelnost rozhodnutí a neprovedení či ignorování důkazů) pak vytýkají vady řízení, které by bylo možno řešit jen v případě přípustnosti dovolání, samy o sobě ji však založit nemohou (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Protože vymezené dovolací důvody přípustnost dovolání nezakládají, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se nerozhoduje, neboť po vydání mezitímního rozsudku následuje část řízení, v níž kromě výše nároku bude rozhodováno o všech nákladech řízení, včetně tohoto řízení dovolacího. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu