25 Cdo 3172/2023-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně: K. H., zastoupená Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem Chebská 355/49, Karlovy Vary, proti žalované: K. Š., zastoupená Mgr. Lucií Truhlářovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 2056/3, Karlovy Vary, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 86/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2023, č. j. 56 Co 53/2023-197, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. 16 C 86/2021 -135, uložil žalované učinit omluvu následujícího znění: „Vážená paní K. H., dne 22. 2. 2021 jsem na veřejném zasedání Zastupitelstva obce XY o vás uvedla informace, že jste měla na svém předchozím pracovním působišti na škole ve XY problém, že jste mi jako učitelka šikanovala dítě, že jste coby učitelka používala nevhodné pedagogické postupy a vše mělo vyvrcholit tím, že mi přišlo dítě od krve. Dále jsem uvedla, že z uvedeného důvodu Vám ve škole ve XY nebyla prodloužena smlouva. Všechny tyto mnou uvedené informace jsou nepravdivé. Omlouvám se vám za to, že jsem zveřejněním uvedených nepravdivých informací poškodila Vaši čest a způsobila vám tak újmu na Vašich osobnostních právech“, a to a) osobně a ústně při nejbližším zasedání Zastupitelstva obce XY, které se bude konat nejdříve po právní moci rozsudku ve věci samé tak, že na tomto nejbližším zasedání zastupitelstva žalovaná osobně a hlasitě přečte text omluvy ve shora uvedeném znění před všemi osobami přítomnými na zasedání zastupitelstva, a b) písemnou formou do 15 dnů od nabytí právní moci rozsudku ve věci samé doručí výše uvedený text omluvy psaný fontem Ariel nebo Calibri, velikost písma 12 bodů, vlastnoručně podepsaný žalovanou na adresu trvalého pobytu žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího šíření nepravdivých informací o tom, že se žalobkyně dopustila jednání, kterým šikanovala dítě žalované nebo mu ubližovala (výrok II), zamítl žalobu i v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 80 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění (výrok III), rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a uložil oběma účastnicím nahradit státu náklady řízení rovným dílem (výrok V).
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 56 Co 53/2023-197, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a III (výrok I), změnil rozsudek ve výroku IV tak, že žalované uložil nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 36 848 Kč (výrok II), změnil rozsudek ve výrocích V a VI tak, že žalobkyni uložil nahradit náklady řízení státu ve výši 159,65 Kč (výrok III) a náklady řízení žalované ve výši 478,95 Kč (výrok IV), dále uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek za žalobu (výrok V) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI).
3. Krajský soud převzal v plném rozsahu skutkové závěry okresního soudu, neboť měl za to, že okresní soud provedl ve věci dostatečné dokazování. Podle těchto závěrů byla žalobkyně ředitelkou Mateřské školy a Základní školy ve XY od roku 2016. Výhrady k práci žalobkyně nebyly a zastupitelstvo obce žádné problémy v této souvislosti neřešilo. V roce 2020 přišla žádost několika matek, aby mateřská škola místo od 7:00 hodin fungovala již od 6:30 hodin. S ohledem na personální zajištění to však podle žalobkyně nebylo možné, což způsobilo u některých rodičů nevoli. Problémy byly i v souvislosti s covidovými opatřeními. Nespokojenost obyvatel vůči žalobkyni vyvrcholila na zasedání zastupitelstva obce XY dne 22. 2. 2021, kde se řešily připomínky rodičů a bývalých kuchařů ze školy. Žalovaná na zasedání vystoupila a pronesla mimo jiné výroky, jež jsou obsaženy v omluvě požadované žalobkyní. Svou nespokojenost na zasedání vyjádřili vůči žalobkyni také pan M., pan Š., paní O. a další. Ke konfliktu týkajícímu se syna žalované došlo v roce 2014 v Mateřské škole ve XY, kde tehdy žalobkyně pracovala. Řešil se asi od května do července na základě stížnosti manžela žalované, podle které měl být řešen neadekvátně výchovný problém v mateřské škole s jeho synem. Konkrétně měl být syn žalované vystaven odvetě spolužáků za své chování. U incidentu byla přítomna paní učitelka S. Žalobkyně konfliktu přítomna nebyla. Za incident byla potrestána paní učitelka S., o čemž byla žalovaná vyrozuměna. Pracovní poměr žalobkyně v Mateřské škole XY skončil uplynutím doby. Tvrzení žalované, která o žalobkyni přednesla na zasedání zastupitelstva obce, tedy nebyla pravdivá. Nepravdivosti těchto tvrzení si žalovaná musela být vědoma. Žalovaná těmito výroky na adresu žalobkyně přispěla k vyostření postoje obyvatel obce XY vůči žalobkyni.
4. Krajský soud se ztotožnil i s právním posouzením věci okresním soudem podle § 81, § 82 odst. 1, § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též o. z.). Žalovaná shora uvedenými výroky porušila právo žalobkyně na ochranu její osobnosti, tedy zasáhla do absolutníh,o práva žalobkyně na důstojnost, vážnost a čest. Morální satisfakce v podobě omluvy je na místě. Způsob a rozsah omluvy požadovaný žalobkyní je také přiměřený a odpovídá intenzitě zásahu ze strany žalované. Naopak nebyly důvodné požadavky žalobkyně na uložení povinnosti žalované zdržet se dalšího šíření nepravdivých informací o žalobkyni, neboť z ničeho nevyplývalo, že by žalovaná po výše uvedeném zasedání zastupitelstva obce pokračovala v šíření nepravdivých informací o žalobkyni. S ohledem na rozsah a intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobkyně pak nebylo na místě přiznat zadostiučinění v peněžní formě.
5. Proti rozsudku krajského soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná včasné dovolání. Žalovaná spatřovala dovolací důvod v nesprávném právním posouzení otázky pravdivosti výroku žalované, v posouzení jeho protiprávnosti a v nesprávném právním posouzení příčiny tvrzeného následku a vzniku samotné nemajetkové újmy žalobkyně. Přípustnost dovolání žalovaná dovozovala z toho, že se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury v tom směru, že nesprávně právně posoudil vznik nároku na morální satisfakci, když nepoužil zákonná ustanovení o povinnosti nahradit škodu pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně, jak vyplývá z ustanovení § 2894 odst. 2 o. z. Žalovaná v dovolání nespecifikovala, od které ustálené judikatury se krajský soud odchýlil. V dovolání žalovaná citovala nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, s tím, že i kdyby výroky žalované na adresu žalobkyně byly nepravdivé, žalovaná měla ve smyslu tohoto nálezu rozumný důvod spoléhat se na pravdivost informací, které o žalobkyni šířila (tímto důvodem měl být popis konfliktu v Mateřské škole ve XY od syna žalované), a proto nemohlo být její jednání protiprávní. Dále žalovaná v dovolání citovala rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, s tím, že ve smyslu těchto rozsudků nebyl zásah do osobnosti žalobkyně ze strany žalované natolik intenzivní, aby byl objektivně způsobilý vyvolat následek, tedy žalobkyní tvrzenou nemajetkovou újmu. V takovém případně nemá (nemusí) být žádné zadostiučinění žalobkyni poskytnuto, a to ani ve formě omluvy.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná v dovolání polemizuje se skutkovými a případně i právními závěry odvolacího soudu, avšak v podstatě nepředložila dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl.
7. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a má zákonné náležitosti. Ve vztahu k té části výroku I rozsudku krajského soudu, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku okresního soudu o částečném zamítnutí žaloby, však není žalovaná ve smyslu § 243b, § 218 písm. b) o. s. ř. subjektivně oprávněnou osobou k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu pak není dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala, že měla ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, rozumný důvod spoléhat se na pravdivost informací, které o žalobkyni šířila, a nemůže být proto odpovědná za následky jejich šíření. Odvolací soud se však od právních závěrů tohoto nálezu, resp. ustálené judikatury v tomto směru, nijak neodchýlil. Ústavní soud v uvedeném nálezu uvedl, s odkazem na nález ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, že "chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále pokud neprokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za rozumné i tehdy, pokud si šiřitel informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, které se informace týká a nezveřejní i její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu anebo tam, kde to zjevně nebylo nutné“.
10. Žalovaná se v daném případě v podstatě dovolává pouze toho, že splnila první z Ústavním soudem vymezených kritérií. Zcela pak pomíjí kritéria ostatní (ověření si pravdivosti informace dostupnými prostředky, dotaz na žalobkyni), přičemž zejména přehlíží, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu, podle nějž si žalovaná musela být vědoma nepravdivosti svých výroků na adresu žalobkyně, protože byla informována o výsledcích šetření konfliktu týkajícího se syna žalované a o přijatých opatřeních, která nesměřovala vůči žalobkyni. Za těchto okolností nelze mít za to, že by poukaz na informace sdělované žalované jejím synem mohly být dostatečným důvodem pro to, aby žalovaná nebyla odpovědná za šíření nepravdivých informací o žalobkyni (k tomu srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, nebo ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17). Odvolací soud se od uvedených závěrů rozhodnutí Ústavního soudu neodchýlil. Tyto skutečnosti tedy přípustnost dovolání nezakládají.
11. Dále žalovaná poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 167/2019, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, s tím, že ve smyslu těchto rozsudků nebyl zásah do osobnosti žalobkyně ze strany žalované natolik intenzivní, aby byl objektivně způsobilý vyvolat následek, tedy žalobkyní tvrzenou nemajetkovou újmu. K tomu Nejvyšší soud předně poznamenává, že rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020, byl následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, a nelze jej proto považovat za součást ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navíc ani od závěrů těchto rozhodnutí se odvolací soud neodchýlil.
12. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo. Zásah do osobnostních práv je tedy nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o zásah do osobnostních práv fyzické osoby půjde tam, kde za konkrétní situace, za které k němu došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, a judikaturu v něm odkazovanou, nebo usnesení ze dne 3. 5. 2023 sp. zn. 25 Cdo 3544/2022 a rozsudek ze dne 25. 9. 2023 sp. zn. 25 Cdo 2656/2022).
13. V daném případě nepochybně nepravdivé výroky o tom, že žalobkyně měla jako učitelka mateřské školy šikanovat syna žalované a že z tohoto důvodu s ní měl být ukončen předchozí pracovní poměr, pronesené na zastupitelstvu obce, dosahují takové intenzity, kterou by jako újmu na své vážnosti a cti pociťovala zpravidla každý člověk na jejím místě, a žalobkyně není povinna v rámci běžné lidské interakce taková nařčení snášet. Žalovaná navíc opět přehlédla, že podle skutkového stavu zjištěného krajským soudem výroky žalované na adresu žalobkyně skutečně přispěly k vyostření postoje obyvatel obce XY vůči žalobkyni. Uvedené výroky tedy nejen že byly způsobilé vyvolat následek v podobě přinejmenším ohrožení vážnosti a cti žalobkyně, ale takový následek skutečně vyvolaly. V této souvislosti je pak nepodstatné, zda k vyostření postoje obyvatel obce XY vůči žalobkyni přispěly, vedle výroků žalované, i výroky jiných osob, které se zúčastnily zasedání zastupitelstva obce. Ani v této otázce se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a proto ani tyto skutečnosti přípustnost dovolání nezakládají.
14. Uvedla-li dovolatelka jako důvod přípustnosti dovolání (viz str. 6 dovolání), že krajský soud „ignoroval ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.“ tím, že na danou věc nepoužil zákonná ustanovení o povinnosti nahradit škodu pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně, a tím se „odchýlil od ustálené judikatury“, pak tím řádně nevymezila žádný z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaná totiž nespecifikovala, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud při posuzování této právní otázky odchýlit a jakým způsobem.
15. Konečně žalobkyně napadla dovoláním též výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
16. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 a podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl v celém rozsahu.
17. Podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalobkyně právo, aby jí žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nahradila účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky, a DPH z těchto částek v sazbě 21 %.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu