25 Cdo 3182/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem Kladno, Kleinerova 24, proti žalovaným 1) J. C., a 2) J. C., zastoupeným Filipem Berglem, advokátem se sídlem Praha 8, Urxova 458/8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 240/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, č.j. 23 Co 241/2010-237,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 8. 3. 2010, č.j. 9 C 240/2003-217, zamítl návrh žalobce, aby žalovaným byla uložena povinnost nahradit žalobci společně a nerozdílně škodu na zásobách a materiálu ve výši 92.035,60 Kč, a nepřiznal žalovaným a České republice náhradu nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce dne 9. 10. 1996 prodal žalovaným dům č.p. v k.ú. Dolní Rokytnice, včetně stavební parcely, zahrady a ostatních ploch. Téhož dne byla mezi účastníky uzavřena „smlouva o pronájmu penzionu a vybavení“. Žalobce pak v nemovitosti provozoval svoji podnikatelskou činnost. Dne 30. 7. 1999 žalovaní dali žalobci výpověď z důvodu neplnění pracovních povinností. Dne 31. 7. 1999 byla sepsána listina o tom, že veškerá aktiva a pasiva byla na místě vyrovnána, kterou podepsali oba žalovaní a matka žalobce, která jej v nepřítomnosti zastupovala. Soud posuzoval, zda z důvodu protiprávního jednání žalovaných bylo žalobci znemožněno, aby si odnesl své vybavení, zásoby potravin a pomocného materiálu, čímž mu měla vzniknout škoda ve výši žalované částky. Soud shledal předmětnou nájemní smlouva neplatnou, neboť nesplňuje ani náležitosti smlouvy o nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 685 a násl. obč. zák. ani náležitosti nájemní smlouvy o nájmu věci ve smyslu ustanovení § 663 obč. zák. Soud konstatoval, že dům byl zkolaudován jako obytný dům se dvěma bytovými jednotkami, a proto nemohl být předmětem nájmu „penzionu“. Uzavřel, že žalobce užíval nemovitost na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu, a nemůže se proto domáhat náhrady škody na zásobách a materiálu sloužících pro jeho podnikatelskou činnost. Z provedených důkazů (výslechu svědků a znaleckého posudku Ing. Miloše Valeše ze dne 5. 12. 2009) navíc nebylo možné spolehlivě určit hodnotu zásob a pomocného materiálu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č.j. 23
Co 241/2010-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat vznik škody a její výši, ani tvrzení, že matka žalobce byla donucena k podpisu prohlášení o vyrovnání vzájemných závazků. Navrhované doplňování řízení výslechy svědků posoudil odvolací soud jako nadbytečné, neboť z jejich výpovědí i s ohledem na údaje žalobce, o čem by měli vypovídat, nebylo možné očekávat přesné stanovení množství a druhů potravinových zásob a „pomocného materiálu“ tak, aby mohl soud jednoznačně a spolehlivě rozhodnout o vzniku škody, její výši a příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vzniklou škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že při zjišťování vzniku skutečné škody vycházel ze znaleckého posudku z odvětví „účetní evidence“, aniž by akceptoval nabízené důkazy o reálně existujících a nevydaných věcech. Namítá, že úvahy soudu o předpokládaných poznatcích svědků, jejichž výpovědi jako důkazní návrh soud odmítl, neodpovídá zásadě hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje v posouzení správnosti procesního postupu odvolacího soudu při dokazování. Předložil na podporu svých tvrzení další listinné důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby vůči žalovaným, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 25 Cdo 147/2 Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a dostatečně, a to zejména pokud jde o porušení právní povinnosti a vznik škody. Ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Takové námitky však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164).
Námitky dovolatele, jimiž brojí proti neprovedení výslechu navrhovaných svědků, rovněž přípustnost dovolání nezakládají, neboť je jimi vytýkána vada řízení [dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], která však rovněž nepředstavuje způsobilý dovolací důvod.
V situaci, kdy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že relevantní skutečnosti se nepodařilo prokázat ani znaleckým posudkem ani výslechy svědků, a odůvodnily, proč další navržené důkazy neprovedly, nelze za zásadně právně významné považovat dovolatelem formulované otázky, „zda za důkaz o výši škody lze v soudním sporu považovat znalecký posudek z odvětví účetní evidence se zřetelem k tomu, že v řízení je prokazována skutečná škoda, tj. druh, množství a hodnota nevydaných věcí žalobci, aniž by soud akceptoval nabízené důkazy o reálně existujících a nevydaných věcech“ a „zda úvahy o předpokládaných poznatcích svědků, jejichž výpovědi jako důkazní návrh soud zamítl, odpovídá zásadě hodnocení důkazů ve smyslu § 132 a násl. o. s. ř.“. K prvé z uvedených otázek lze poznamenat, že obecně znalecký posudek může sloužit jako důkaz ke zjištění výše škody, to však má smysl jen tehdy, je-li prokázáno, zda škoda vůbec vznikla a zda se tak stalo v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, což je ovšem opět záležitostí skutkových zjištění.
V dovolání též nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2012 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu