25 Cdo 319/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 5.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod
sp. zn. 17 C 83/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. září 2001, č. j. 11 Co 677/2001-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 5.500.000,- Kč s příslušenstvím na
náhradě škody, která jí měla vzniknout v řízení o výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. E 1113/96
nesprávným úředním postupem soudního vykonavatele, který neprovedl důkladný
soupis veškerého majetku povinné leasingové společnosti podle jejích účetních
dokladů a sepsané věci nezajistil. Žalobkyně tak přišla o možnost svou
pohledávku uspokojit.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 12. 4. 2001, č. j. 17 C 83/99-60, žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že směnečným
platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 23. 2. 1996, č. j.
5 Sm 849/95-14, byla L. S. a E. C. a. s. uložena povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 5.500.000,- Kč s příslušenstvím, směnečnou
odměnu a náklady řízení. Podle tohoto rozhodnutí byl usnesením Okresního soudu
v Opavě ze dne 20. 8. 1996, č. j. E 1113/96-11, nařízen výkon rozhodnutí
prodejem movitých věcí povinné E. C. a. s. bez jejich bližšího určení, dne 16.
9. 1996 byl soudním vykonavatelem v sídle povinné společnosti proveden soupis
movitých věcí, do něhož byly zahrnuty věci tvořící vybavení kanceláře, a dne
11. 10. 1996 byly do soupisu doplněny nákladní automobily Avia a Mercedes 208
DW, a osobní automobily Škoda Favorit, Škoda Forman, BMW 318i, Mazda 626 a Ford
Escort. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 8. 1998, č. j. E
1113/96-54, byla ze soupisu movitých věcí vyloučena všechna vozidla s výjimkou
Mazdy 626 s odůvodněním, že vykonavatel do soupisu zahrnul i věci, které nejsou
a ani v den soupisu nebyly ve vlastnictví povinného, jakož i věci, jež sice
povinný vlastní, avšak jsou u někoho jiného, kdo není ochoten je vydat. Vozidlo
Mazda 626 bylo dne 11. 9. 1998 vydraženo za částku 110.000,- Kč. Podle výše
citovaného směnečného platebního rozkazu byl dále usnesením Okresního soudu ve
Žďáře nad Sázavou ze dne 1. 7. 1996, č. j. E 615/96-10, nařízen k uspokojení
pohledávky žalobkyně výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu o
velikosti ½ na nemovitosti v k. ú. N. S. povinného L. S., jehož odhadní
cena byla stanovena částkou 9.500.000,- Kč, přičemž rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. 37 Co 90/99, byla z výkonu rozhodnutí z
důvodu zániku bezpodílového spoluvlastnictví vyloučena ideální ¼ pozemku
parcelní číslo 132/1 v k. ú. N. S. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv postup
vykonavatele při provedení soupisu nebyl správný, neboť do soupisu zahrnul
nesprávně i věci, které být sepsány neměly, a tyto věci podle § 327 o.s.ř.
nezajistil, nelze tento stav kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, neboť
nesprávně sepsané věci byly v rámci kontrolní činnosti předsedy senátu ze
soupisu vyloučeny. Povinnému přitom žádná právní norma platná v době výkonu
rozhodnutí neukládala předložit účetní doklady a soud nebyl povinen sepsat
majetek povinného jen podle účetní evidence; bylo navíc věcí oprávněné podle
svých možností označit místo, kde se nacházejí postižitelné věci. V daném
případě kromě toho nebylo prokázáno, že by žalobkyni v důsledku tvrzeného
nesprávného úředního postupu vznikla škoda, tedy že by došlo ke zmenšení jejího
stávajícího majetku, ani že by byla dána příčinná souvislost mezi tvrzenou
újmou a nesprávným úředním postupem. Pohledávka za povinnou E. C. a. s.,
ohledně které byl výkon rozhodnutí v předmětné věci nařízen, je totiž přiznána
pravomocným soudním rozhodnutím, na jehož podkladě je proti solidárně
zavázanému dlužníku L. S. u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou veden výkon
rozhodnutí prodejem nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 9. 2001, č. j.
11 Co 677/2001-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i
právními závěry soudu prvního stupně, především s tím, že předpoklady vzniku
odpovědnosti státu za škodu podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem (dále též jen „zákon“), nebyly splněny. Návrh žalobkyně na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné E. C. a. s. byl podán
bez výslovného určení věcí, jichž se měl výkon rozhodnutí týkat, i bez
výslovného určení místa, kde se věci měly nacházet. Pokud byl soupis věcí
proveden v místě sídla povinné, kde byla sepsána zde nalezená motorová vozidla,
nejednalo se o nesprávný postup soudu, vyjma sepsání věcí posléze ze soupisu
vyloučených; naopak šlo o postup podle § 326 odst. 1 o.s.ř. a § 50 a 58 odst. 1
věty první vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské
soudy, ve znění účinném v době provedení soupisu. Nemohou proto obstát námitky
žalobkyně o nedostatečně aktivním postupu soudu při výkonu rozhodnutí ani
námitky o nezajištění věcí podle ustanovení § 327 o.s.ř. Ohledně ostatních
odvolacích námitek odkázal odvolací soud na přiléhavé zdůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že jako oprávněná podala návrh
na výkon rozhodnutí prodejem věcí povinné E. C. a. s. s tím, že tyto movité
věci blíže nespecifikovala, ale spoléhala na postup soudu, který zajistí
rychlou a účinnou ochranu jejích práv, tj. uspokojení nároku přiznaného
pravomocným rozsudkem. Soud však postupoval tak, že nedošlo k sepsání věcí,
jejichž prodej by postačoval k uspokojení vymáhané pohledávky, resp. sepsal
pouze věci, které se nacházely v místě podnikání povinné, a dále věci, které se
nacházely u třetí osoby, jenž je však nebyla ochotna vydat, a tyto věci nebyly
zajištěny. Další věci, které byly ve vlastnictví povinné a jejichž identifikace
mohla být provedena z listin nacházejících se v místě podnikání (zejména z
účetnictví a leasingových smluv), nebyly sepsány. Podle dovolatelky výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí nemůže být omezen pouze na věci fyzicky
přítomné v prostorách povinného. V daném případě měl soud s ohledem na výši
vymáhané pohledávky postupovat mnohem důsledněji a neomezit soupis movitých
věcí pouze na osobní automobily, stejně jako měl vzít v úvahu předmět podnikání
povinné - leasingové společnosti. Soudní vykonavatel je povinen řádně sepsat a
zjistit z dostupných dokladů majetek povinného, čemuž přisvědčila i novela
občanského soudního řádu, která v části šesté nově zařadila ustanovení § 325a a
325b, posilující jeho pravomoci. Dovolatelka se cítí být poškozena v částce,
kterou navrhla k výkonu rozhodnutí, neboť její majetek se o tuto částku zmenšil
a to v příčinné souvislosti s postupem soudu v exekučním řízení. V souběžně
vedeném exekučním řízení proti solidárně zavázanému dlužníkovi ve skutečnosti
neexistuje reálná naděje na uspokojení nároku, neboť je vedeno proti osobě
neznámého pobytu. To však nemá vliv na odpovědnost žalované za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem, přičemž úspěch dovolatelky v tomto druhém řízení
se může projevit pouze ve výši škody. V řešení těchto právních otázek spatřuje
dovolatelka zásadní význam napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že účelem soupisu movitých věcí v rámci
výkonu rozhodnutí není a nemůže být pátrání po listinách uložených v místě
soupisu, na jejichž základě by bylo možné zjistit další majetek povinného.
Účelem vstupu exekutora do prostor, kde má povinný uloženy movité věci, může
být podle žalované výlučně zjištění a sepsání movitého majetku povinného, který
je možno k uspokojení pohledávky oprávněného prodat, přičemž pátrání v
listinách uložených v prostorech, kde je exekuce prováděna, zákon exekutorovi
neumožňuje ani neukládá. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru,
že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v něm
vymezené právní otázky jsou zásadního významu, avšak není opodstatněné.
Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že postup soudního vykonavatele
nebyl nesprávným úředním postupem, který je vedle vzniku škody a existence
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody jedním z
nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat
v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo
že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že ke škodě z žalobkyní tvrzeného nesprávného úředního postupu
došlo před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc (stejně jako soud
prvního stupně) správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem.
Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění
úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2
zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle § 20 zákona pokud
není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem.
Ustanovení § 18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního
postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle
konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí
státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel
předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení
pořádku určeného povahou a funkcí postupu.
Protože v daném případě soudní vykonavatel provedl soupis movitých věcí dne 16.
9. 1996 (dne 11. 10. 1996 soupis doplnil), je třeba správnost jeho postupu
posuzovat z hlediska předpisů v tehdy účinném znění, tj. podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 36/1967 Sb., zákona
č. 158/1969 Sb., zákona č. 49/1973 Sb., zákona č. 20/1975 Sb., zákona č.
133/1982 Sb., zákona č. 180/1990 Sb., zákona č. 328/1991 Sb., zákona č.
519/1991 Sb., zákona č. 263/1992 Sb., zákona č. 24/1993 Sb., zákona č. 171/1993
Sb., zákona č. 283/1993 Sb., zákona č. 117/1994 Sb., zákona č. 152/1994 Sb.,
zákona č. 216/1994 Sb., zákona č. 84/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona
č. 238/1995 Sb., zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 160/1995 Sb., zákona č.
238/1995 Sb., zákona č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., a
zákona č. 142/1996 Sb. (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
novely provedené ke dni 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“),
podle vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve
znění vyhlášky č. 584/1992 Sb., vyhlášky č. 194/1993 Sb. a vyhlášky č. 246/1995
Sb. (dále jen „JŘ“), a podle instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j.
1360/95-OOD, kterou se vydává Řád pro soudní vykonavatele, účinné od 1. 9. 1996
(dále jen „ŘSV“).
Podle § 323 odst. 1 o.s.ř. výkon rozhodnutí může být nařízen podle návrhu
oprávněného s výslovným určením věcí, které mají být prodány, nebo bez tohoto
určení. Podle odst. 2 je-li oprávněnému známo, že má povinný některou movitou
věc umístěnu mimo svůj byt, uvede oprávněný podle možnosti již v návrhu na
výkon rozhodnutí, kde taková věc je.
Podle § 326 odst. 1 věty první o.s.ř. předseda senátu učiní opatření, aby v
bytě povinného, popřípadě na jiném místě, kde má povinný své věci umístěny,
byly sepsány věci, které by mohly být prodány, a to v takovém rozsahu, aby
výtěžek prodeje sepsaných věcí postačil k uspokojení pohledávky oprávněného
spolu s náklady výkonu rozhodnutí.
Podle § 50 odst. 1 JŘ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí lze provést pouze
u věcí, kterými povinný může volně nakládat, nebo u věcí povinného,
které má oprávněný, popřípadě někdo jiný, kdo je ochoten je vydat;
předpokladem je, že vykonavatel věci prohlédl tak, aby je mohl řádně popsat.
Podle odst. 2 věci, kterými může povinný volně nakládat, jsou především věci v
jeho bytě a jiných jeho místnostech, popřípadě budovách, ledaže tam byly
uloženy v obecném zájmu nebo tam byly uloženy popřípadě přineseny těmi, kdo tam
jsou pouze na návštěvě.
Podle § 55 odst. 1 JŘ jsou-li věci povinného u někoho jiného a ten není ochoten
je vydat, nesmí vykonavatel takové věci pojmout do soupisu.
Podle čl. 21 odst. 1 ŘSV výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí lze provést
pouze u věcí, kterými může povinný volně nakládat, nebo u věcí povinného,
které má oprávněný, popřípadě jiný, kdo je ochoten je vydat (§ 50 odst. 1 JŘ).
Podle odst. 2 věcí, se kterou může povinný volně nakládat, je nejenom věc,
kterou vlastní, ale i věc, kterou má u sebe. Podle písm. a) tohoto ustanovení
výkonu rozhodnutí podléhají všechny věci (s výjimkou věcí z výkonu
rozhodnutí vyloučených), které má povinný ve stejném bytě, nebytových
místnostech nebo provozních prostorách, ledaže tam byly přineseny těmi, kdo
jsou pouze na návštěvě (§ 50 odst. 2 JŘ).
Podle čl. 27 odst. 1 ŘSV jsou-li věci povinného u někoho jiného a ten není
ochoten je vydat, nesmí vykonavatel takové věci pojmout do soupisu. Podle odst.
2 odepře-li někdo věc vydat, nebo i popře-li, že věc má, omezí se úkon na
to, že se takové prohlášení pojme do protokolu. Kdo učinil takové prohlášení,
podepíše protokol o úkonu.
Z této úpravy je zřejmé, že předpisy účinné v době provedení dovolatelkou
napadaného soupisu počítaly v první řadě s tím, že do soupisu budou zahrnuty
věci povinného nacházející se v jeho bytě, případně v jeho provozovně, šlo-li o
podnikatele. Nebyl samozřejmě vyloučen ani soupis věcí nacházejících se jinde,
předpokladem k tomu však bylo, aby oprávněný, je-li mu známo, že má povinný
některou movitou věc umístěnou mimo svůj byt (provozovnu), tuto okolnost soudu
sdělil již v návrhu na výkon rozhodnutí. O tom, že oprávněný měl povinnost tak
učinit, svědčí výraz „uvede“ použitý v ustanovení § 323 odst. 2 o.s.ř. (je to
ostatně v jeho zájmu). Je proto správný názor odvolacího soudu, že za situace,
kdy návrh žalobkyně na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí
povinné byl podán proti povinné E. C. a. s., bez výslovného určení věcí, jichž
se měl výkon rozhodnutí týkat, i bez výslovného určení místa, kde se věci měly
nacházet, nejednalo se o nesprávný postup soudu (soudního vykonavatele),
jestliže byl soupis věcí proveden v místě sídla povinné společnosti, kde byla
též sepsána zde nalezená motorová vozidla; šlo tedy o postup v souladu s tehdy
účinnými předpisy. Na závěru o nesplnění této podmínky odpovědnosti státu za
škodu nic nemění ani to, že do soupisu byly zahrnuty navíc i věci, které z něj
byly později vyloučeny, neboť tato okolnost nebyla příčinou žalobkyní tvrzené
škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu kromě toho shodně se soudem prvního stupně vychází
i ze závěru, že vedle okolnosti, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu
soudního vykonavatele, nebyla splněna ani další podmínka odpovědnosti státu za
škodu, jíž je vznik škody.
Protože zákon č. 58/1969 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu
způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah
její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového
přínosu, který mohl věřitel jako osoba oprávněná očekávat od svého dlužníka –
povinného v řízení o výkon rozhodnutí, a to při obvyklém sledu událostí, nebýt
nesprávného úředního postupu. Takovému věřiteli nepochybně ušel majetkový
přínos v hodnotě pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím, neboť tím, že
nebyla výkonem rozhodnutí uspokojena, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv
bylo možno důvodně očekávat, že se tak na základě postupu soudu stane (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, č. j. 25 Cdo
145/2002-104). Odpovědnost státu za škodu bude v takovém případě dána pouze
tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo
věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je
vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem.
Okolnost, že v posuzované věci se v řízení o výkon rozhodnutí podařilo prodejem
movitých věcí získat pouze 110.000,- Kč, sama o sobě škodu nepředstavuje; o
majetkovou újmu, která by byla odškodnitelná podle zákona č. 58/1969 Sb., by za
této situace šlo tehdy, měl-li by žalobkyní vytýkaný postup vykonavatele dopad
do její majetkové sféry, tj. jestliže vymáhaná pohledávka již nemůže být
uspokojena žádným jiným způsobem, např. dalším postupem v exekučním řízení
proti témuž dlužníku nebo výkonem rozhodnutí vedeným proti solidárnímu
dlužníku. Jestliže ze skutkového zjištění soudu prvního stupně [jeho správnost
vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu] vyplynulo, že žalobkyně vede (má
možnost vést) řízení o výkon rozhodnutí pro stejnou pohledávku proti solidárně
zavázanému spoludlužníkovi, aniž bylo prokázáno, že její uspokojení je
vyloučeno, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost právního názoru, že
žalobkyni nevznikla škoda.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný;
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Petr Vojtek, v.
r.
předseda senátu