25 Cdo 3217/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce Z. U., zastoupeného advokátem proti žalované K. s. s. L.k.,
zastoupené advokátem, o 112.646 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 14 C 338/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007 – 145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8.
2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007 – 145, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody způsobené při dopravní nehodě způsobené
závadou ve sjízdnosti komunikace.
Okresní soud v Liberci (poté co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci jako soud prvního stupně rozsudky ze dne 16. 9. 2004 a 4. 10. 2005
žalobu opakovaně zamítl, a Vrchní soud v Praze tyto rozsudky usneseními ze dne
31. 5. 2005 a 9. 9. 2006 opakovaně zrušil a druhým citovaným usnesením věc
postoupil Okresnímu soudu v Liberci jako soudu věcně příslušnému) rozsudkem ze
dne 31. 5. 2007, č.j. 14 C 338/2006-132, uložil žalované zaplatit žalobci
112.646 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o vrácení soudního
poplatku žalobci.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud
odvolací rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007-145, rozsudek
okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 20. 1. 2002 došlo na silnici I.
třídy u obce S. k dopravní nehodě autobusu, který řídil žalobce. Dopravní
nehoda byla zapříčiněna námrazou na vozovce, jejíž výskyt řidič nemohl
předvídat. Na základě znaleckého posudku byla škoda na autobuse vyčíslena na
102.000 Kč a cena za odtah činila 10.645,95 Kč.
Okresní soud dospěl na základě smlouvy o koupi věci najaté ze dne 21. 12. 1998
uzavřené mezi žalobcem a Ing. J. H. k závěru, že žalobci svědčí aktivní
legitimace. Pasivní legitimaci žalované dovodil z obsahu příkazní smlouvy mezi
Ředitelstvím silnic a dálnic České republiky (dále jen “ŘSD ČR“) a Správou a
údržbou silnic Č. L. (právní předchůdce žalované) ze dne 2. 1. 2002. Okresní
soud konstatoval, že žalovaná neprovedla kontrolu a údržbu příslušného úseku
silnice, svou nedbalostí zavinila nesjízdnost silnice a mezi touto nedbalostí a
vznikem škody existuje příčinná souvislost.
Krajský soud po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že právní
posouzení dostatečně zjištěného skutkového stavu okresním soudem není správné,
jelikož za škody vzniklé uživatelům dálnic, silnic nebo místních komunikací
odpovídá podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jejich
vlastník, tudíž shledal nedostatek pasivní legitimace na straně žalované, neboť
vlastníkem komunikace (silnice I. třídy), na níž došlo ke škodné události, byl
a je stát.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v němž uplatňuje dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel namítá, že názor
odvolacího soudu je nesprávný, přičemž odkazuje na odůvodnění usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č.j. 12 Cmo 333/2004-53, které koresponduje s
rozhodnutím soudu prvního stupně, jež dovolatel považuje za správné. Žalobce
rovněž poukazuje na znění § 9a dříve platného zákona č. 135/1961 Sb. upravující
odpovědnost správců komunikací za následky závad ve sjízdnosti a vyjadřuje
přesvědčení, že záměrem zákonodárce nebylo na této odpovědnosti něco měnit. Z
těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. 2. 2008, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o nedostatku pasivní legitimace
žalované zdůvodněného tím, že v době škodné události byl vlastníkem silnice, na
níž došlo k nehodě, stát, který sice může převést výkon některých práv a
povinností vlastníka silnic I. třídy na organizace správy a údržby silnic,
jejichž zřizovateli jsou kraje, ale nelze dovodit, že by tím mohl převést
odpovědnost za škodu způsobenou závadami ve sjízdnosti silnice, jejímž je
vlastníkem.
Podle § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění účinném ke dni škodné
události, tj. k 20. 1. 2002 (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“) vlastník dálnice,
silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto
pozemních komunikací, jejichž příčinou je závada ve sjízdnosti, pokud
neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady
způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit,
ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy
stát. Podle § 9 odst. 2 uvedeného zákona Ministerstvo dopravy a spojů může
smluvně převést výkon některých práv a povinností státu jako vlastníka silnic
I. třídy na organizace správy a údržby silnic, jejichž zřizovatelem jsou kraje
(dále jen “správce pozemní komunikace”), za cenu sjednanou v souladu s cenovými
předpisy.
Z tohoto ustanovení se podává, že v době škodné události byl vlastníkem
předmětné komunikace stát. Z výsledků řízení vyplývá, že na základě zřizovací
listiny ze dne 11. 12. 1996 ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.
Ministerstvo dopravy a spojů ČR zřídilo příspěvkovou organizaci ŘSD ČR, jejímž
základním předmětem činnosti je výkon vlastnických práv státu k nemovitostem
tvořícím dálnice a silnice I. třídy, zabezpečení správy, údržby a oprav dálnic
a silnic I. třídy a zabezpečení výstavby a modernizace dálnic a silnic I.
třídy. Z čl. II zřizovací listiny dále vyplývá oprávnění ŘSD ČR uzavírat
smlouvy k zajištění správy a údržby pozemních komunikací. Dne 2. 1. 2002 byla
k zajištění správy a údržby předmětné pozemní komunikace uzavřena příkazní
smlouva mezi ŘSD ČR a právním předchůdcem žalované - Správou a údržbou silnic
Č. L.
Z uvedeného nelze dovodit přenesení odpovědnosti za škodu způsobenou
závadou ve sjízdnosti silnice ze státu na žalovanou. Především ze zjištěného
skutkového stavu neplyne, že by žalovaná byla subjektem, na nějž Ministerstvo
dopravy a spojů smluvně převedlo výkon některých práv a povinností státu jako
vlastníka silnic I. třídy ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. Navíc
zákonná možnost státu převést smluvně výkon jen některých práv a povinností
státu jako vlastníka silnic I. třídy na správce pozemních komunikací zřízených
kraji nezahrnuje možnost na správce pozemní komunikace smluvně převést
odpovědnost za škodu, jejíž příčinou je závada ve sjízdnosti. Takové smluvní
dispozice se zákonnou odpovědností by – jak správně upozornil odvolací soud –
mohly ztěžovat uplatnění práva na náhradu škody poškozeným. Opačný závěr
nevyplývá ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo
526/2006, v němž byl řešen případ, kdy poškozený žaloval na náhradu škody
vzniklé z důvodu závady ve sjízdnosti komunikace správce pozemní komunikace, a
ve kterém dovolací soud dovodil pasivní legitimaci správce komunikace, neboť v
uvedené věci byl aplikován zákon č. 13/1997 Sb. ve znění účinném do 31. 12.
2000, jehož ustanovení § 9 bylo formulováno odlišně („Ministerstvo dopravy a
spojů nebo obec může pověřit výkonem vlastnických práv právnickou nebo fyzickou
osobu“) a skutkový stav uvedené věci byl rovněž odlišný (žalovaný byl právním
nástupcem státní příspěvkové organizace, jež byla ve smyslu tehdejšího znění §
9 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. pověřena výkonem vlastnických práv ke
komunikaci). Tím spíše pak nelze argumentovat ustanovením § 9a dříve platného
zákona č. 135/1961 Sb., jež (na rozdíl od § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.)
výslovně stanovilo, že nositeli odpovědnosti za škodu vzniklou závadami ve
sjízdnosti jsou správci komunikací. Na uvedených závěrech nemůže konečně nic
změnit ani okolnost, že Vrchní soud v Praze v dovolatelem označeném rozhodnutí
vyjádřil bez podrobnějšího zdůvodnění odlišný právní názor.
Uvedené závěry však nevedou bez dalšího k úvaze o nedostatku pasivní
legitimace žalované. Zásadně totiž platí, že zákon č. 13/1997 Sb. upravuje
objektivní odpovědnost vlastníků komunikací, nikoli odpovědnost dalších
subjektů za škodu způsobenou porušením jejich povinností, jež zůstává nedotčena
a uplatní se souběžně (srov. obdobně - byť ve vztahu k dříve platnému zákonu
č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 315). Takový souběh obecné a zvláštní odpovědnosti
různých osob za škodu vzniklou z téže události není v právní praxi ničím
neobvyklým, typicky souběh odpovědnosti řidiče za zavinění dle § 420 obč. zák.
a objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla dle § 427 a násl.
obč. zák. (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, poř. č.
3, s. 18/86). Není tudíž vyloučena obecná odpovědnost žalovaného podle § 420
obč. zák., a to ani odpovědnost založená zaviněným porušením povinnosti
vyplývající z příkazní smlouvy ze dne 2. 1. 2002 vůči žalobci, který nebyl
účastníkem této smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25 3. 2003,
sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2004, pod č. 56).
Jelikož se odvolací soud uplatněným nárokem z pohledu uvedeného
právního názoru nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 věta prvá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu