25 Cdo 3282/2023-144 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká televize, IČO 00027383, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, proti žalované: MAFRA, a. s., IČO 45313351, se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 7/1289, Praha 2, o uveřejnění odpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 322/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2023, č. j. 29 Co 145/2023-120, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Urbánka.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 29 Co 145/2023-120, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 21. 3. 2023, č. j. 10 C 322/2022-98, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uveřejnění odpovědi v časopisu Rytmus života. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná v tomto časopise uveřejnila dne 1. 8. 2022 článek s názvem „Česká televize Vydírá své diváky?“ obsahující mimo jiné žalobkyní namítané čtyři výroky: 1) „Svou roli může hrát také to, že televize občas vyhazuje peníze z okna.“, 2) „Jelikož má Česká televize reklamu zakázanou, rozhodla se obcházet zákon tím, že označuje reklamu na obrazovce za sponzorované vysílání, které zákon dovoluje.“, 3) „Česká televize navíc s oblibou využívá služeb drahých externích firem.“, 4) „ČT rovněž peníze svých koncesionářů zcela nesmyslně investuje do natáčení filmů, které jdou do kin, místo aby za tyto peníze natočila inscenace nebo dokumenty pro své vysílání, čímž na sebe bere úlohu Státního fondu kinematografie, což po ní nikdo nežádá.“ Žalobkyně se dopisem ze dne 30.
8. 2022 obrátila na žalovanou se žádostí o uveřejnění odpovědi podle § 10 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), a to ve znění „Česká televize jedná s péčí řádného hospodáře, přičemž její činnost je kontrolována Radou České televize a Radou pro rozhlasové a televizní vysílání. Česká televize pravidelně prochází auditem auditorské společnosti v souladu se zákonem. Česká televize při sponzorování pořadů jedná v souladu s právními předpisy upravujícími obchodní sdělení.
Česká televize navíc s oblibou nevyužívá služeb drahých externích firem, neboť externí firmy využívá jen v případě, že Česká televize nedisponuje příslušnou kapacitou a při splnění externích přísně stanovených pravidel. Česká televize koprodukuje natáčení filmů, protože jí to ukládá zákon o České televizi, přičemž nejde o nesmyslné investování, neboť Česká televize vystupuje jako hlavní koproducent, a tak získává práva pro televizní vysílání filmu a podíl z výnosů, které zpětně použije k plnění povinností stanovených zákonem o České televizi.“ Protože žalovaná odmítla odpověď zveřejnit, žalobkyně se soudně domáhá uveřejnění odpovědi stejného textu.
2. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v případě prvního výroku nejde o skutkové tvrzení, nýbrž o hodnotící soud a osobní názor autora článku na bázi nepochybně přípustné kritiky. Žalobkyní navrhovaná odpověď je textem napadanému výroku formulačně nepřiléhavým a neodpovídajícím. Rovněž v případě druhého výroku žalobkyní navrhovaný text s obsahem inkriminovaného výroku nekoresponduje a k vytýkanému tvrzení, že Česká televize označuje reklamu za sponzorované vysílání, se vůbec nevyjadřuje. Třetí výrok též není skutkovým tvrzením, nýbrž hodnotícím soudem. Ani zde navrhovaný text odpovědi nesplňuje požadavek § 10 odst. 2 tiskového zákona. Čtvrtý výrok je částečně hodnotícím soudem, částečně vyjádřením subjektivního názoru autora článku, který však nepochybně nepřekračuje přípustné a obecně akceptované meze běžné kritiky. Autor považuje investice do natáčení filmů pro kina za nesmyslné, neboť by preferoval, aby takto vynaložené peníze byly využity na inscenace či dokumentární pořady vysílané samotnou Českou televizí. Jde o vyjádření názoru, jehož pravdivost či nepravdivost nelze nijak dokázat. Užití výrazu „zcela nesmyslně“ je sice v daném případě neadekvátní, nicméně nevybočuje z přípustných mezí kritického názoru. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně coby osoba veřejného zájmu musí akceptovat větší míru veřejné kritiky.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného (procesního) práva při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k rozlišení mezi skutkovým tvrzením a hodnotícím (hodnotovým) soudem. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že podle dovolatelkou odkazované ustálené judikatury Nejvyššího soudu je základním rozdílem mezi tvrzením a hodnotovým soudem skutečnost, že tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování. Odvolací soud tak měl dospět k závěru, že první, třetí a čtvrtý výrok jsou tvrzeními, jelikož se opírají o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná dokazováním, a jejich pravdivost je tedy ověřitelná, avšak žalovaná pravdivost těchto tvrzení v řízení neprokázala.
Rozsudek odvolacího soudu je též nepřezkoumatelný, neboť v případě prvního, druhého a třetího tvrzení se odvolací soud pouze omezil na konstatování, že navrhovaný text odpovědi je nepřiléhavý, aniž by své závěry vysvětlil. Dále je napadený rozsudek v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, podle nějž důkazní břemeno ohledně pravdivosti difamujících skutkových tvrzení leží na žalované. Přesto však odvolací soud navzdory nepravdivým tvrzením rozhodl v neprospěch žalobkyně, ačkoliv pravdivost tvrzení žalovaná neprokázala.
Odvolací soud neprovedl test proporcionality. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů nezamítly žalobu jen z toho důvodu, že namítaná sdělení jsou hodnotícími soudy, nýbrž též z toho důvodu, že navrhovaná odpověď je nepřiléhavá a neodpovídající. S tímto závěrem, který by postačil pro zamítnutí žaloby, dovolatelka v dovolání nijak nepolemizuje ani nijak nevymezuje přípustnost dovolání, pouze uvádí, že soudy obou stupňů tento závěr neodůvodnily. S tím žalovaná nesouhlasí a cituje z rozsudku soudu prvního stupně konkrétní odůvodnění těchto závěrů ke každému sdělení. Dále se žalovaná ztotožňuje se závěry soudů, že všechna tvrzení mají povahu hodnotících soudů, jde o kritiku autora článku a žalovaná podrobně u každého výroku vysvětluje, na čem se tato kritika zakládá. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jednající osobou, která má právnické vzdělání podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Předně je zřejmé, že přípustnost dovolání nemůže založit neopodstatněná výtka neprovedení tzv. testu proporcionality (namítán je odklon od judikatury vztahující se k takovému postupu), neboť dovolatelka se v řízení nedomáhá ochrany jména a dobré pověsti podle občanského zákoníku, kde se pomocí tohoto testu zkoumá, zda při střetu dvou základních hodnot převáží ochrana práva na svobodu slova či ochrana cti, vážnosti a důstojnosti mediálně prezentované či kritizované osoby. Zde je však předmětem sporu uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona, pro něž je podle § 10 podstatné, aby šlo o reakci na skutkové tvrzení. Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že namítaná tvrzení nemají povahu tvrzení skutkových, bylo možné žalobu zamítnout již z toho důvodu, aniž by na základě testu proporcionality bylo nutné se zabývat tím, zda jde o kritiku oprávněnou a výrazově přiměřenou (soudy obou stupňů se k oprávněnosti a přiměřenosti hodnotících soudů též vyjádřily). Dovolatelkou odkazovaná judikatura vztahující se k testu proporcionality tudíž není na nyní posuzovanou věc použitelná. Je-li dovolatelka toho názoru, že ze strany žalované jde o nepřiměřenou (neproporcionální) kritiku, nic jí nebránilo, aby se domáhala ochrany jména a dobré pověsti podle obecných pravidel (srov. § 10 odst. 5 tiskového zákona).
8. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021. sp. zn. 25 Cdo 4322/2019, publikovaným pod č. 78/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, podle nějž účelem odpovědi, která má být uveřejněna v rozhlasovém nebo televizním vysílání podle § 35 zákona č. 231/2001 Sb. (vzhledem k totožné právní úpravě se tyto závěry vztáhnou i na výklad § 10 tiskového zákona), je uvést na pravou míru skutkové tvrzení týkající se dotčené osoby, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Žalobě na uveřejnění odpovědi nemůže soud vyhovět v rozsahu, v němž navržené znění odpovědi není schopno tohoto účelu dosáhnout.
9. Dovolatelka správně poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se skutkové tvrzení opírá o fakt, tj. objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, a pravdivost skutkového tvrzení je tedy ověřitelná. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. Dovolací námitky však plynou z určitého nepochopení zmíněného rozdílu. Odvolací soud podle právě uvedených pravidel zcela přiléhavě odůvodnil závěr, že předmětné výroky mají povahu hodnotících soudů.
10. Nad rámec důvodů, o které odvolací soud argumentačně opřel napadené rozhodnutí, lze k dovolacím námitkám doplnit, že kritika obsažená v článku, který obsahoval inkriminované výroky, se sice opírá o skutkový základ týkající se poměrů a hospodaření veřejnoprávní televize, je však především hodnotícím úsudkem autora, že postupy žalobkyně jsou nesprávné a ve výsledku nehospodárné. Dovolatelka už v žalobě poněkud vytrhává jednotlivé výroky z textu, resp. je zjednodušuje na samostatná sdělení, avšak článek kritizuje způsob hospodaření žalobkyně zejména v souvislosti s veřejnou debatou o potřebě zvýšit koncesionářské poplatky, z nichž je činnost žalobkyně financována; právě v tomto kontextu je třeba posuzovat sdělení, které dovolatelka hodlá skutkově uvádět na pravou míru.
U prvního výroku článek netvrdí, že by hospodaření žalobkyně nebylo v souladu s objektivními pravidly pro hospodaření, což chce dovolatelka upřesnit poukazem na péči řádného hospodáře a pravidelný audit, nýbrž autor dovozuje, že ekonomické postupy dovolatelky nejsou vždy hospodárné podle jeho subjektivních měřítek. Hovorový obrat, že dovolatelka „občas vyhazuje peníze z okna“ je sice poměrné příkrý, nicméně neznamená nutně, že by hospodaření muselo být v rozporu se zákonem. Druhý výrok je založen na skutkovém tvrzení, že dovolatelka používá tzv. sponzorované vysílání, což sama ani v dovolání nezpochybňuje, takže závěr autora o obcházení zákona je vlastně právním posouzením této činnosti, tedy rovněž hodnotícím soudem.
Požadované obecné upřesnění, že sponzorované vysílání je v souladu s právními předpisy, nevede k uvedení věci na pravou míru, neboť autor tento závěr nezpochybňuje, jen kritizuje, že ne vždy je tento ekonomický institut využíván způsobem, který má zákon na mysli. U třetího výroku má povahu skutkového tvrzení údaj, že dovolatelka využívá služeb externích společností. Tuto skutečnost by bylo možné zjistit dokazováním, ovšem dovolatelka ji nijak nesporuje. Kritizuje sdělení autora, že tak činí s oblibou, což předznamenává, že jde o její úmysl či záměr; dovolatelka však přehlíží, že tato věta pokračuje sdělením, že tak činí prý proto, že některé činnosti sama nezvládá.
Autor pak stručným srovnáním s personálním stavem soukromých televizních stanic vyslovuje přesvědčení, že to není nutné a dovolatelka by tyto činnosti měla zvládnout svými silami, tedy levněji. Požadované upřesnění obsahující právě tvrzení, že dovolatelka externí firmy využívá jen tehdy, když nedisponuje příslušnou kapacitou, vlastně duplicitně hodlá doplnit to, co již v textu zmíněno je. K úvaze, zda by to zvládat měla, se dovolatelka nevyjadřuje, ostatně i zde jde o hodnotící soud (úvahu) autora.
U čtvrtého výroku má povahu skutkového tvrzní, zda dovolatelka investuje finanční prostředky do natáčení filmů určených pro vysílání v kině, a ani tuto skutečnost dovolání nerozporuje. Oponuje však tvrzení autora článku, že tyto investice jsou „nesmyslné“, tedy opět hodlá opravit hodnotící soud, neboť posouzení smysluplnosti investice je rovněž závislé na subjektivně zvolených měřítcích.
11. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení, zejména výhradou, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť taková námitka sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
12. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 8. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu