25 Cdo 3293/2012
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) B. O., b) P. O., a c) Z. N., všech zastoupených JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8, proti žalovanému Státnímu statku Jeneč, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČO 00016918, zastoupenému JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o 145.361,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 352/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, č. j. 25 Co 282/2012-311, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.760,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Bohuslava Sedlatého, advokáta se sídlem v Nymburce, Boleslavská třída 137/8.
ohledně části příslušenství žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 9. 6. 2011, č. j. 8 C 352/2000-211, zrušil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011, č. j. 25 Co 344/2011-241, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel z nesporného zjištění, že právní předchůdce žalovaného, státní podnik OSEVA, semenářský statek Nymburk, zavinil ekologickou havárii a znehodnotil vodu ve studni žalobkyně a) a jejího manžela [právní předchůdce žalobců b) a c)], a nesplnil ani povinnost zajistit náhradní zdroj pitné vody nebo obnovit předchozí stav studny, čímž způsobil škodu spočívající v nákladech na zajištění balené pitné vody pro pití, vaření a ústní hygienu v období od července 1996 do června 2001, měsíčně po 2.463,75 Kč. Na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství škůdce ke dni 31.
10. 1995 zanikl a jeho majetek, pohledávky a závazky přešly na žalovaného a na Státní statek Čáslav, přičemž podle sdělení uvedeného ministerstva ze dne 16. 12. 2010 žalovaný převzal pouze agendu týkající se vyřizování restitučních nároků, vše ostatní přešlo na Státní statek Čáslav. V delimitačních protokolech není vymáhaný nárok na náhradu škody obsažen. Vázán právním názorem odvolacího soudu, že ačkoli delimitační protokoly nemají konstitutivní charakter, měly by být listinou, která bude bezpečně zohledňovat všechny nesplněné závazky zanikající organizace a určovat, který z právních nástupců tyto závazky přejímá, soud prvního stupně nově dospěl k závěru, že žalovaný za vzniklou škodu odpovídá, protože nebyla prokázána existence písemností, ze kterých by bylo možné dovodit přechod povinnosti k náhradě škody pouze na Státní statek Čáslav.
Námitku rozporu uplatnění nároku na náhradu škody s dobrými mravy v situaci, kdy solidární dlužník ztrácí možnost regresu vůči druhému dlužníku, který se ocitl v konkurzním řízení, soud nepřijal, protože na věřiteli nelze požadovat, aby bral ohledy na možnosti vypořádání mezi solidárními dlužníky navzájem. Nepřihlédl ani k námitce již částečného splnění s poukazem na skutečnost, že složení plnění ze sporného závazku do úschovy v rámci konkursního řízení úpadce Státního statku Čáslav nemá účinky splnění závazku podle § 568 obč. zák. Žaloba byla proto zamítnuta jen v části neoprávněně požadovaných úroků z prodlení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 8. 2012, č. j. 25 Co 282/2012-311, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům, stejně tak je správný jeho závěr, že žalovaný odpovídá za způsobenou škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť je právním nástupcem původního škůdce. V okamžiku, kdy závazek, který je předmětem tohoto řízení, v delimitačních protokolech chybí, je sice směrodatné rozhodnutí zakladatele, avšak takové rozhodnutí, na které zakladatel původně zapomněl, nemůže být dodatečně nahrazeno „jakýmsi nepodloženým vyjádřením pracovníka Ministerstva zemědělství“. Za škodu, která je předmětem tohoto řízení, proto odpovídají oba právní nástupci původního škůdce, a to společně a nerozdílně. Námitka rozporu uplatnění práva žalobci s dobrými mravy je novým tvrzením a není důvodná, protože žalovaný mohl této situaci předejít, pokud by žalobcům včas plnil a mohl tak v zákonných lhůtách uplatnit část svého plnění proti solidárně odpovědnému „škůdci“.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a které odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Podle obsahu svého dovolání však zejména uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), neboť namítá, že z delimitačních protokolů jasně vyplývá, že žalovaný po svém právním předchůdci převzal pouze aktiva a závazky týkající se restitučních nároků oprávněných osob podle zákona o půdě a všechny ostatní závazky přešly na Státní statek Čáslav, přičemž takové rozhodnutí, byť učiněné nikoli v písemné formě, pak potvrdilo Ministerstvo zemědělství jako zakladatel jeho právního předchůdce. Jedinou povinnou osobou k náhradě škody je proto Státní statek Čáslav, který si toho ostatně byl vědom, když část výtěžku z konkursu plnil na pohledávku žalobců, a to složením do úschovy. Žalovaný tudíž nemůže být ve sporu pasivně legitimován. Dále odmítá závěr odvolacího soudu, že jeho námitka jednání žalobců v rozporu s dobrými mravy je novou skutečností, jelikož žalovaný ji uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření sdělili, že Ministerstvo zemědělství interpretuje s odstupem patnácti let neurčité právní úkony související s rozdělením státního podniku, neurčitost však nelze dodatečným výkladem zhojit. V rozhodnutí o rozdělení právního předchůdce žalovaného není určeno, který z právních nástupců přebírá závazek k náhradě škody, podle § 69 odst. 4 obch. zák. je z něj proto zavázána každá ze společností společně a nerozdílně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako jeden z důvodů dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Pro právní posouzení věci jsou rozhodná ustanovení právních předpisů účinných ke dni, kdy došlo k zániku právního předchůdce žalovaného, tedy zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“).
Podle § 14 odst. 2 zákona o státním podniku rozdělený podnik zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí v rozsahu určeném zakladatelem na nově vzniklé, popřípadě přejímající podniky.
Podle § 69 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1996, při rozdělení společnosti přechází jmění zaniklé společnosti na nově vzniklé společnosti. Každá ze společností vzniklých rozdělením ručí za závazky, jež přešly rozdělením ze zaniklé společnosti na ostatní společnosti, a to až do výše čistého obchodního jmění, jež na společnost přešlo ze zaniklé společnosti. Není- li v rozhodnutí o rozdělení určeno, na kterou společnost závazek přechází, je k jeho splnění zavázána společně a nerozdílně každá společnost. Mezi sebou se společnosti vypořádají v poměru, v jakém na ně přešlo čisté obchodní jmění zaniklé společnosti.
Rozhodnutím zakladatele o určení rozsahu majetku, který přechází na nově vzniklé, případně přejímající podniky, není tzv. delimitační protokol, který proto ani nemůže být nabývacím titulem. Jde v podstatě jen o zápis mezi účastníky o předání a převzetí práv a povinností, slouží pouze k identifikaci a sumarizaci majetku, který už byl rozhodnutím zakladatele vymezen. Jeho smysl proto tkví především v protokolárním předání majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1520/99, publikováno pod C 785 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2752/2000). Samotné rozhodnutí zakladatele nemá zákonem stanovenou formu, není třeba jej tedy učinit písemně. Ke zjištění obsahu takového rozhodnutí, které mohlo být navíc provedeno i se značným časovým odstupem, ovšem může delimitační protokol jako důkazní prostředek, vedle jiných listin a vyjádření, sloužit. Teprve tehdy, nepodaří-li se obsah rozhodnutí zakladatele zaniklého podniku zjistit, uplatní se shora citovaná norma obchodního zákoníku, který je ve vztahu k zákonu o státním podniku zákonem obecným (lex generalis), tedy nastoupí solidární odpovědnost všech nově vzniklých, případně přejímajících společností. Tak tomu je i v projednávané věci.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 10. 1995 zanikl státní podnik OSEVA, semenářský statek Nymburk, ke dni 31. 10. 1995 a jeho majetek a závazky převzal jak žalovaný, tak Státní statek Čáslav, původně rovněž v této věci žalovaný. Oba delimitační protokoly o převodu majetku, práv, pohledávek a závazků z 12. 12. 1995 výslovně nevymezují závazek k náhradě škody, který je předmětem řízení, obsahují pouze informaci, že přejímající organizace přebírá všechna práva a závazky, vztahující se k přejímanému majetku, a to i pokud v protokolu nejsou jmenovitě uvedena. Podle sdělení Ministerstva zemědělství ze dne 16. 12. 2010 převzal žalovaný pouze agendu vyřizování restitučních nároků, všechny ostatní věci, práva a povinnosti převzal Státní statek Čáslav. I když odvolací soud poněkud příkře označil uvedenou informaci za „jakési nepodložené vyjádření pracovníka Ministerstva zemědělství“, lze s ním souhlasit, že v daných souvislostech nejde o dostačující podklad k závěru o právním nástupnictví Státního statku Čáslav. Z oficiálního vyjádření ústředního orgánu státní správy lze vyjít tam, kde vzniká spor o interpretaci obsahu vymezení a kde může takové stanovisko posloužit k vysvětlení nejasné či komplikované formulace. Jestliže ovšem údaj zcela absentuje, nemůže zpětně vypracované stanovisko nic změnit na tom, že právní nástupce nebyl ve vztahu k jednotlivým přesně vymezeným právům a povinnostem určen a že je namístě dovodit společnou a nerozdílnou povinnost více nástupnických subjektů, jak v konečném důsledku správně dovodil odvolací soud.
Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci mají právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 6.940,- Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalovaného, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 8.760,40 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu