29 Cdo 2752/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně K., o. s. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované K. 90, a.
s., o zaplacení částky 5.443.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 Cm 1190/92, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 9. září 1994, č.
j. 8 Cm 1190/92-92, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
7. října 1997, č. j. 8 Cmo 1288/94-121, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92-92, se zastavuje.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 1997, č. j.
8 Cmo 1288/94-121, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodnutí bylo úspěšně uloženo. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem
ze dne 9. září 1994, č. j. 8 Cm 1190/92?92 (poté, co Státní arbitráž České
republiky rozhodnutím ze dne 30. května 1991, č. j. 401/3802/90/20KSA
Ostrava/91/II/Ch-47, zrušila vyhovující rozhodnutí Krajské státní arbitráže v
Ostravě ze dne 27. února 1991, č. j. 3802/90/2-22 a věc vrátila k novému
projednání), zamítl žalobu o zaplacení částky 5.436.892,- Kč. Soud prvního
stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně není ve sporu
aktivně věcně legitimována. Neprokázala totiž, že je právním nástupcem státního
podniku K. o. p. r. a t. (dále též jen „státní podnik“), který (jako hlavní
dodavatel) uzavřel dne 6. dubna 1990 s Ch., koncernem (jako vývozním
odběratelem) hospodářskou smlouvu č. 1/90, a dne 12. června 1990 (jako
postupitel) dohodu o postoupení práv a závazků z této hospodářské smlouvy se
žalovanou (jako postupníkem). Uplatňovaný nárok se přitom odvíjí právě od
těchto smluvních ujednání. Převod majetku ze státního podniku na žalobkyni pak
byl v rozporu s ustanovením § 32 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku,
jelikož vláda České republiky neudělila souhlas ke zrušení státního podniku bez
likvidace a k převodu jeho majetku (za úplatu) na žalobkyni (což zakladatel
státního podniku – S. k. n. v. - dále též jen „KNV“ - učinil hospodářskou
smlouvou o převodu vlastnictví z 15. října 1990). Charakter hospodářské smlouvy
o převodu vlastnictví (ve smyslu ustanovení § 347 zákona č. 109/1964
Sb., hospodářského zákoníku - dále též jen „hosp. zák.“) nemá ani delimitační
protokol z 31. srpna 1990.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 1997, č. j.
8 Cmo 1288/94-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a proti
svému rozsudku připustil dovolání (třetí výrok). Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, poukazuje na to, že usnesením rady KNV (jako
zakladatele) bylo k 31. srpnu 1990 schváleno odstátnění a privatizace
státního podniku jeho zrušením bez likvidace a smluvním převodem jeho majetku
na společnost s ručením omezeným. KNV pak dne 15. října 1990 uzavřel se
žalobkyní hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví dle ustanovení § 347
hosp. zák. Tento postup podle odvolacího soudu odpovídá ustanovení § 32 odst. 3
zákona č. 111/1990 Sb., přičemž k opatření podle odstavce 3 byl podle § 32
odst. 4 označeného zákona zapotřebí předchozí souhlas vlády České republiky
nebo vlády Slovenské republiky, byl-li zakladatelem ústřední orgán státní
správy republiky nebo národní výbor. Důkaz o tom, že by takový souhlas byl
udělen, však nebyl předložen. Naopak, podle sdělení Úřadu vlády České
republiky, odboru vládní agendy, ze dne 1. března 1994, vláda České republiky v
době od 1. května 1990 do 28. srpna 1990 (kdy rada KNV schválila odstátnění a
privatizaci státního podniku) nepřijala žádné usnesení, kterým by udělila
souhlas se zrušením státního podniku. Odvolací soud proto přisvědčil soudu
prvního stupně v závěru, že převod majetku státního podniku na žalobkyni se
uskutečnil v rozporu s ustanovením § 32 odst. 4 zákona č. 111/1990 Sb. a
hospodářská smlouva z 15. října 1990 je neplatná podle ustanovení § 21 odst. 1
hosp. zák. Souhlasil i s názorem soudu prvního stupně na charakter
delimitačního protokolu z 31. srpna 1990.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku
soudu prvního stupně včas dovolání, namítajíc, že byl nedostatečně zjištěn
skutkový stav a nesprávnost právního posouzení věci.
Konkrétně dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že řádně nezjistily, zda
skutečně nebyl vydán souhlas vlády České republiky k opatřením podle § 32
zákona č. 111/1990 Sb., jelikož se spokojily pouze s velmi strohým sdělením
Úřadu předsednictva vlády České republiky ze 4. března 1994. Zakladatelem
státního podniku, který byl zrušen usnesením rady KNV č. 1043/73 k 31. srpnu
1990, byl KNV a dovolatelka neměla k dispozici žádné doklady o
zrušení (včetně údaje, zda se zrušením souhlasila vláda). Proto také
navrhovala soudům nižších stupňů vyslechnout jako svědky bývalé pracovníky KNV,
mimo jiné k tomu, proč se v článku IV. hospodářské smlouvou o převodu
vlastnictví z 15. října 1990 tvrdí, že k účinnosti smlouvy není třeba dalšího
souhlasu. Ustanovení § 32 zákona č. 111/1990 Sb. formu souhlasu vlády
nepředepisuje, takže není vyloučeno, že vláda mohla dán souhlas generálně pro
určitou skupinu státních podniků. Odtud podle dovolatelky plyne, že oba soudy
pochybily, jestliže důkaz výslechem navržených svědků neprovedly. Nesprávný je
? pokračuje dovolatelka – též závěr obou soudů, že ke smlouvě o převodu
vlastnictví podle § 347 hosp. zák. (jež je předmětem sporu) bylo zapotřebí
předchozího souhlasu vlády. Podle dikce § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb.
totiž souhlas vlády vyžadovalo „opatření“ podle § 32 odst. 3 zákona, nikoli
„uzavření smlouvy“. Nadto nešlo o hospodářskou smlouvu podle § 32
odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., nýbrž o smlouvu o převodu vlastnictví podle
§ 347 hosp. zák. Smlouva podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. byla
smlouvou sui generis. Ostatně, o jakou smlouvu jde, musí nejlépe vědět
účastníci; soudy však ani v tomto případě nevyhověly návrhu na výslech svědků,
kteří byli účastni při uzavírání smlouvy. Není pak v pravomoci soudu, dát
charakteru smlouvy jiný výklad, než na jakém se shodnou smluvní strany a
vyložit ji jinak, než jak ji shodně vykládají účastníci. I kdyby obstál názor,
že nebyl dán předchozí souhlas ke zrušení státního podniku, platnost
převodu by vyplývala z tzv. delimitačního protokolu, jenž má všechny znaky
smlouvy o převodu vlastnictví podle § 347 hosp. zák. Soudy se mýlí
dovozují-li, že takovou smlouvu nemůže uzavřít zakladatel státního podniku se
státním podnikem, který založil. Neobstojí ani závěr, že delimitační protokol
je opatřením zakladatele o majetku zrušené organizace; je totiž smlouvou
a nikoli jednostranným opatřením. Navíc je takové tvrzení v rozporu s
předchozím závěrem soudu, že KNV porušil ustanovení § 32 odst. 3 zákona č.
111/1990 Sb.
Soudy se též nevypořádaly s námitkou, že jejich závěr o neplatnosti opatření
podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb. je v rozporu s rozhodnutím
rejstříkového soudu, který usnesením povolil výmaz státního podniku z
podnikového rejstříku. Tím dochází (z pohledu dovoláním napadaných závěrů) k
situaci, kdy již neexistuje státní podnik, který má vlastnit majetek, o který
jde a zakladatel státního podniku byl rovněž zrušen bez právního nástupce.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o.
s. ř.“). O takový případ jde i v této věci.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout nelze; občanský soudní řád proto také neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” žalobkyně proti
rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení § 104
odst. 1 o. s. ř. zastavil (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. b/ o. s. ř. a je i důvodné.
Dovolatelka argumenty snesenými v dovolání vystihuje po obsahové stránce
dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., jejichž
prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/) a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem je dovolací soud vázán, včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolací soud
zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných
skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, zda tyto skutkové závěry jsou
dovolatelem rovněž zpochybněny.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání usnesení rady KNV o zrušení státního podniku bez
likvidace, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné původní
(nenovelizované) znění zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku (jenž platil v
době od 1. května 1990 do 1. července 1997).
Podle ustanovení § 32 tohoto zákona platilo, že zakladatel může do 31. prosince
1990 podnik zrušit bez likvidace a hmotný majetek zrušeného podniku jako celek
vložit do akciové společnosti, popřípadě jej smluvně převést do vlastnictví
jiné právnické nebo fyzické osoby. Spolu s majetkem přecházejí na nabyvatele
práva a povinnosti zrušeného podniku. Ustanovení § 251 věta první zákoníku
práce se v takovém případě nepoužije (odstavec 3). Opatření podle odstavce 3
vyžadují předchozího souhlasu vlády Československé federativní republiky,
popřípadě vlády České republiky nebo vlády Slovenské republiky, je-li
zakladatelem ústřední orgán státní správy republiky nebo národní výbor
(odstavec 4).
Ustanovení § 6 označeného zákona pak určovalo, že podnik hospodaří s věcmi a
majetkovými právy, svěřenými mu při jeho založení, a dále s věcmi a majetkovými
právy nabytými v průběhu jeho podnikání. Věci, s nimiž podnik hospodaří,
jsou ve státním vlastnictví (odstavec 1). Podnik má právo majetek, se
kterým hospodaří, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s právními
předpisy. Majetek může být podniku odňat pouze v případech a za podmínek
stanovených zákonem (odstavec 2).
Při posuzování označených právních jednání Nejvyšší soud vycházel z ustanovení
zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném k 31.
srpnu 1990 i k 15. říjnu 1990, tj. ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného
opatření č. 13/1967 Sb., zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970
Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a
č. 103/1990 Sb.
Ustanovení § 347 hosp. zák. pak v rozhodné době upravovalo hospodářskou smlouvu
o převodu vlastnictví a práva hospodaření.
Nejvyšší soud se především ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že
opatřením ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., k němuž bylo podle §
32 odst. 4 téhož zákona zapotřebí předchozího souhlasu vlády České republiky
(jelikož zakladatelem státního podniku byl národní výbor), se rozumí i
rozhodnutí rady KNV z 28. srpna 2000, o zrušení státního podniku (k 31. srpnu
1990) bez likvidace a smluvním převodu majetku zrušeného státního
podniku na společnost s ručením omezeným.
Podle ustanovení § 21 odst. 1 hosp. zák. dále platí, že právní úkon je
neplatný, pokud se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu nebo pokud
právní předpis obchází anebo jestliže jeho předmětem je plnění nemožné. Plnění
není možné, lze-li je uskutečnit jen za ztížených podmínek nebo s většími
náklady, anebo až po určeném čase.
Ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, plyne, že
hospodářská smlouva ze dne 15. října 1990 byla smlouvou, kterou majetek
státního podniku převáděl na dovolatelku KNV. Jestliže – jak tvrdí dovolatelka
– nemělo jít o smluvní ujednání, jež bylo vyústěním opatření přijatého KNV
podle § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., pak by ovšem nemohl být
převod platný již proto, že smluvní stranou zde byl KNV a nikoli – v souladu s
jeho majetkovým postavením plynoucím z § 6 odst. 1 a 2 zmíněného zákona –
státní podnik Smluvní převod majetku státního podniku realizovaný přímo
zakladatelem byl možný jen za předpokladu předchozího zrušení podniku bez
likvidace, tj. způsobem předjímaným právě v § 32 odst. 3 zákona a po předchozím
souhlasu vlády České republiky. Jestliže soudy po provedeném dokazování po
skutkové stránce uzavřely, že takový souhlas v daném případě dán nebyl, pak je
správný i jejich závěr, že zkoumaná smlouva je neplatná dle § 21 odst. 1 hosp.
zák. pro rozpor se zákonem.
Neobstojí ani dovolatelčina argumentace významem delimitačního protokolu ze
dne 31. srpna 1990. Charakterem delimitačního protokolu se Nejvyšší soud
zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 16. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 1520/99
a ze dne 17. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 125/2003. V obou případech uzavřel, že
delimitační protokol není sám o sobě nabývacím titulem (není rozhodnutím
zřizovatele o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované
organizace) a slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již
vymezeného. Ve vztahu mezi zakladatelem a stáním podnikem, o jehož
majetek šlo, bylo vyhotovení delimitačního protokolu (pojmenování /soupis/
majetku, se kterým státní podnik hospodařil) zjevně pouze vyústěním situace
vzniklé přijetím opatření na jehož základě KNV zrušil státní podnik bez
likvidace (jeho smysl tkví v protokolárním předání majetku subjektem, jehož
činnost měla skončit, zakladateli).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy ve svém výsledku správné.
Řízení je však postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Jak se tvrdí v dovolání a jak plyne i z protokolu o jednání
před odvolacím soudem ze dne 7. října 1997 (č. l. 119 p. v.), dovolatelka k
objasnění postupu zakladatele (včetně otázek, jež se týkaly souhlasu podle § 32
odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb.) navrhovala vyslechnout tam označené svědky. O
tomto jejím důkazním návrhu odvolací soud rozhodl usnesením tak, že důkaz
nebude prováděn, jelikož věc byla dostatečně objasněna v důkazním řízení
provedeném soudem prvního stupně (srov. opět č. l. 119 p. v.). Sdělení Úřadu
vlády České republiky ze dne 1. března 1994, z nějž soud vyšel co do zjištění
neexistence předchozího souhlasu vlády, je sdělením o tzv. negativní
skutečnosti (o tom, že se něco nestalo). Přes důkazní význam této listiny
dovolatelce nelze upřít právo prokázat prostřednictvím nabízených důkazů opak
toho, co se v ní tvrdí. Přitom z údajů obsažených v protokole o jednání před
soudem prvního stupně ze dne 17. února 1994 (srov. č. l. 55) je zjevné, že
pokud zde dovolatelka na přímou výzvu soudu prohlásila, že předchozí souhlas
vlády nemůže předložit, šlo o vyjádření v tom smyslu, že není schopna si
takový důkaz sama opatřit, ústící v důkazní návrh, aby k tomuto byli
vyslechnuti bývalí vedoucí pracovníci KNV. V této souvislosti nelze pominout
ani argumentaci, podle které se soudy obou stupňů nevypořádaly odpovídajícím
způsobem s rozporem plynoucím ze závěrů formulovaných výše a faktem, že na
základě týchž skutečností (tj. na základě usnesení rady KNV) povolil
rejstříkový soud usnesením ze dne 23. října 2000 zápis o zrušení státního
podniku k 31. srpnu 2000 do (tehdy) podnikového rejstříku. Ačkoli soud prvního
stupně provedl důkaz rejstříkovým spisem, nezabýval se tím, zda (podle k návrhu
na zápis předložených, případně rejstříkovým soudem vyžádaných, listin) byly
podkladem pro rozhodnutí o povolení uvedeného zápisu i jiné doklady, než
rozhodnutí KNV o zrušení státního podniku bez likvidace. Dovolatelka pak
na rozpor se zápisem a nutnost prověření údajů, na jejichž základě byl
proveden, poukazovala již v odvolání (srov. č. l. 101). Odvolací soud tedy
pochybil, jestliže důkazní návrhy vznesené dovolatelkou k uvedené otázce
pominul a jestliže se nevypořádal s argumentací plynoucí ze zápisu v (tehdy)
podnikovém rejstříku.
Vzhledem k této vadě řízení Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. prosince 2003
JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
předseda senátu