25 Cdo 3300/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce L. A., proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Černým,
advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, o 190.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 194/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2010, č. j.
26 Co 135/2007-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 6 C 194/2006-88,
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 211.000,- Kč s 8,5% úrokem z prodlení z
částky 190.000,- Kč od 12. 10. 2001 do zaplacení a s 3,5% úrokem z prodlení z
částky 21.000,- Kč od 7. 11. 2002 do zaplacení, ohledně 5% úroku z prodlení z
částky 21.000,- Kč od 7. 11. 2002 do zaplacení a 8,5% úroku z prodlení z částky
21.000,- Kč od 12. 10. 2001 do 6. 11. 2002 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce na základě smlouvy uzavřené dne
2. 11. 2000 převedl na žalovaného pohledávku za T. P. ve výši 628.194,- Kč s
tím, že žalovaný převede žalobci do deseti bankovních dnů částku rovnající se
70% z dlužníkem uhrazené pohledávky. Dne 12. 1. 2001 přijal žalovaný 150.000,-
Kč jako splátku dluhu T. P. a další splátku v téže výši přijal 25. 9. 2001,
avšak žalobci dne 12. 4. 2004 uhradil pouze 20.000,- Kč. Za toto jednání byl
rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 5. 2005, č. j. 6 T 143/2004-347,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005, č. j. 11 T
278/2005-452, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák; s nárokem na náhradu škody byl žalobce odkázán na občanskoprávní řízení.
Soud prvního stupně vázán ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. citovanými trestními
rozsudky dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného a dospěl k závěru, že
nárok na náhradu škody ve smyslu § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. je co do základu
dán; výši náhrady odvodil z neuhrazené částky 190.000,- Kč podle smlouvy o
postoupení pohledávky z 2. 11. 2000 spolu s náklady spojenými s využitím služeb
pana Bc. M. H. podle smlouvy ze dne 18. 2. 2002 ve výši 21.000,- Kč, tj. celkem
211.000,- Kč, a úroky z prodlení stanovené ve smyslu § 517 odst. 1 a 2 obč.
zák. Ke vznesené námitce promlčení soud uvedl, že škoda byla žalobci způsobena
úmyslně a desetiletá objektivní promlčecí doba dosud neuplynula. Subjektivní
promlčecí doba začala běžet v lednu 2002, kdy žalobce vstoupil v jednání s Bc.
H., od nějž se dozvěděl, že žalovaný v průběhu roku 2001 přijal od pana P.
300.000,- Kč. Žalobce uplatnil právo na náhradu škody ve smyslu § 43 odst. 2
trestního řádu v rámci trestního oznámení na žalovaného před 17. 9. 2003, kdy
bylo zahájeno trestní stíhání; po dobu celého trestního řízení promlčecí doba
neběžela, a byla-li tedy žaloba podána 20. 10. 2005, právo na náhradu škody
promlčeno není.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j.
26 Co 135/2007-104, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku o věci samé ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve
zbytku tohoto výroku,
tj. ohledně částky 21.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů
řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S
poukazem na ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. a ustálenou soudní praxi
konstatoval, že jelikož byl žalovaný v dané věci odsouzen za trestný čin
zpronevěry, jehož skutková podstata jako jeden ze svých znaků zahrnuje
způsobení škody, a toto jednání se skutkově shoduje s obsahem žaloby, je žaloba
co do 190.000,- Kč včetně příslušenství po právu. Soud prvního stupně však
pochybil, když v rozporu se skutečností odkázal na trestní rozsudek i u částky
21.000,- Kč, v souvislosti s níž nebyl žalovaný odsouzen, žaloba v tomto
rozsahu má jiný skutkový základ, proto měl soud zkoumat zákonné předpoklady pro
případné přiznání uvedené částky zcela samostatně. Za nepřípadnou označil
odvolací soud úvahu o pasivní legitimaci společnosti MAXUM, s. r. o., ve věci,
neboť podle trestního rozsudku škodu způsobil žalovaný. Otázkou promlčení
uplatněného nároku se blíže nezabýval, neboť žalovaný podle obsahu spisu
takovou námitku vůbec nevznesl, ačkoliv námitku promlčení musí dlužník v řízení
výslovně uplatnit; v dané věci však šlo podle odvolacího soudu jen o obranu
žalovaného založenou na obecném konstatování, že dluh je nebo může být
promlčen.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, č. j. 25
Cdo 3213/2007-125, rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím,
zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Kromě
zásadního právního významu otázky pasivní věcné legitimace žalovaného v
občanském soudním řízení o náhradu škody řešil dovolací soud zejména otázku
způsobu uplatnění námitky promlčení. Neshledal správným závěr odvolacího soudu,
že námitka promlčení nebyla v řízení uplatněna, a uložil mu, aby se promlčením
zabýval.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 26 Co
135/2007-135, rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 190.000,- Kč s
příslušenstvím, potvrdil. Vázán závazným právním názorem dovolacího soudu
dovodil, že námitka promlčení byla uplatněna, nárok žalobce však promlčen není.
Objektivní desetiletá promlčecí doba dosud neuběhla; ohledně subjektivní
promlčecí doby vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění soudu prvního stupně,
že počátek jejího běhu se váže k okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl od pana H.,
že se žalovanému podařilo docílit plnění od dlužníka P. Protože podle
odvolacího soudu nevede uplatnění nároku na náhradu škody v trestním oznámení
ke stavení běhu promlčecí doby, dokud není zahájeno trestní stíhání, stavěl se
běh promlčecí doby až od zahájení trestního stíhání do okamžiku právní moci
rozsudku trestního soudu. Z provedených důkazů však nebylo možné zjistit, kdy
tak žalobce po zahájení trestního stíhání učinil (v průběhu řízení u soudu
prvního stupně nebyla otázka promlčení blíže řešena, soud nezjednal nápravu ani
postupem podle § 118a odst. 1 o.s.ř.), poznatky ohledně této skutečnosti lze s
jistotou získat pouze z trestního spisu. Odvolací soud vyzval žalovaného k
doplnění tvrzení a navržení příslušných důkazů, avšak důkaz trestním spisem
navržen nebyl. Pro neunesení důkazního břemene ohledně tvrzeného promlčení
dospěl tedy odvolací soud k závěru, že nárok žalobce promlčen není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. obecným poukazem na právní význam napadeného
rozhodnutí v otázce promlčení. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný
právní názor soudu dovolacího, resp. neprovedl navržené důkazy, v důsledku
čehož se fakticky uplatněnou námitkou promlčení nezabýval. Nárok je podle jeho
názoru promlčen, neboť subjektivní doba uplynula nejpozději 31. 12. 2003.
Poukazuje na nesoulad úvah odvolacího soudu ohledně zjištění okamžiku, kdy se
žalobce dozvěděl o vzniku škody, a navrhuje v této souvislosti důkaz výslechem
Bc. H. a poukazuje též na listiny ze dne 12. 1. 2001 a 25. 9. 2001, z nichž
vyplývá, že žalobce věděl o vzniku škody nejpozději 31. 12. 2001. Odvolací soud
však potřebné důkazy neprovedl a své rozhodnutí založil na spekulativním
závěru. Podle dovolatele z provedených důkazů nevyplývá, že žalobce uplatnil
nárok na náhradu škody již v rámci trestního oznámení, tj. před zahájením
trestního stíhání, a bez znalosti obsahu trestního spisu jej učinit nelze;
přesto odvolací soud rozhodl. Dovolatel dovozuje, že neuplatnil-li žalobce
nárok dříve než při svém výslechu dne 25. 2. 2004, nemohla se promlčecí doba
stavět, neboť marně uplynula nejpozději 31. 1. 2004. O tom, že nárok řádně
neuplatnil, svědčí i okolnost, že trestní soud jej odkázal na řízení
občanskoprávní, jinak by neměl důvodu jeho nároku nevyhovět. Tvrdí-li žalobce,
že se v trestním řízení se svým nárokem připojil a kdy se tak stalo, je důkazní
břemeno na něm, nikoli na žalovaném. Jestliže tedy soud postavil své rozhodnutí
na domněnce, že nebylo prokázáno, zda a kdy se žalobce s náhradou škody
přihlásil, a dospěl k závěru, že nárok žalobce promlčen není, sankcionoval
žalovaného za neunesení důkazního břemene, které jej netížilo. Důkazní břemeno
však netížilo ani žalobce, neboť potřebné důkazy jsou založeny ve spise (např.
zápis z 12. 1. 2001 a 25. 9. 2001, trestní oznámení z 19. 10. 2005, rozsudek
Okresního soudu v Kladně sp. zn. 6 T 143/2004, protokol z jednání z 6. 9. 2006,
protokol o výslechu poškozeného - žalobce ze dne 25. 2. 2004). Ze všech těchto
důvodů navrhl žalovaný, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že ve věci rozhodne jiný senát.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Z obsahu dovolání vyplývá, že směřuje do potvrzujícího výroku odvolacího soudu
ve věci samé, a to ohledně částky 190.000,- Kč s příslušenstvím (soudy obou
stupňů shodně v tomto rozsahu žalobě vyhověly), aniž mu předcházelo odvolací
zrušovací rozhodnutí [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tzv. spor o právo. O takový případ jde tehdy, pokud soud bud'
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Při přezkumu napadeného
rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právní otázky, jejíž
řešení dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
I když dovolatel uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., z vylíčení pochybení odvolacího soudu vyplývá, že ne všechny z
námitek se skutečně nesprávného právního posouzení věci týkají. K okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (vady a omyly při
hodnocení důkazů, nesprávná skutková zjištění, které z obsahu spisu
nevyplývají) proto soud nemohl přihlédnout (§ 237 odst. 3 poslední věta
o.s.ř.). Stejně tak nemohl vzít do úvahy důkazní návrhy dovolatele, neboť
dovolací soud je podle § 241a odst. 4 a § 243a odst. 2 o.s.ř. vázán zjištěným
skutkovým stavem.
U námitek, jejichž obsahem jsou vady při zjišťování skutkového stavu, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. (neprovedení navrženého důkazu výslechem svědka, nepřipojení
trestního spisu), obecně platí, že samy o sobě žádný judikatorní přesah nemají.
V některých případech i tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. založit mohou, to však pouze tehdy, když otázka, zda je či není
řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad procesněprávního předpisu. O takový případ se zde
však nejedná, jak vyplývá z následujícího výkladu hmotněprávní normy.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí.
K otázce stavení běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 106 odst. 1 obč. zák.) u
nároku na náhradu škody za situace, kdy jej poškozený uplatnil již v přípravném
řízení, resp. v rámci oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání
trestného činu, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, kterým byla jednoznačně potvrzena konstantní
judikatura [viz zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního
řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody
způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednané v plénu Nejvyššího soudu
dne 22. 2. 1967 - Pls 3/6 a publikované pod č. III Sbírky rozhodnutí a sdělení
soudů ČSSR, ročník 1967, str. 239]. Není proto správný právní závěr odvolacího
soudu, že žalobce se k trestnímu stíhání mohl připojit až po jeho zahájení, tj.
po sdělení obvinění. Mohlo se tak naopak stát již při prvním úkonu poškozeného,
který tvoří součást trestního řízení, tj. v trestním oznámení, pokud uplatnění
nároku splňovalo požadované obsahové náležitosti (§ 43 odst. 2 věta třetí
trestního řádu) – požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k
náhradě škody v určité výši (srov. též zprávu o rozhodování soudů o náhradě
škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu
ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího
soudu ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/79, publikovanou pod č. 22/1979 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 506 - 507; obdobný názor zastává i
právnická literatura, viz Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a
adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, str.
324).
Odvolací soud tedy sice v rozporu s citovanou judikaturou nevztáhl počátek
stavení běhu promlčecí doby k trestnímu oznámení, obsahujícímu požadavek na
náhradu škody, jak zjistil soud prvního stupně, nicméně tento jeho ne zcela
přesný závěr dovolatel nenapadá a vzhledem k následujícím časovým souvislostem
to ani nemá pro posouzení věci rozhodující význam.
Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že žalobce v nyní projednávané věci
uplatnil nárok zhruba měsíc (dne 20. 10. 2005) po pravomocném skončení
trestního řízení (15. 9. 2005), přičemž promlčecí doba počala běžet v lednu
2002 na základě informace, kterou obdržel od pana H.; do zahájení trestního
stíhání (17. 9. 2003) tak uplynulo zhruba 20 měsíců, tj. žaloba byla podána
přibližně 3 měsíce před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby. Vzhledem
k tomu, že odvolací soud chybně nepovažoval za možné, aby byl nárok uplatněn
před zahájením trestního stíhání, nevzal v potaz zjištění soudu prvního stupně,
že tak žalobce skutečně učinil ještě přede dnem 17. 9. 2003, čímž vlastně byla
zkrácena délka stavení promlčecí doby v neprospěch žalobce. Nicméně bez ohledu
na to je zřejmé, že i kdyby se promlčecí doba stavěla právě po dobu trestního
stíhání, k promlčení nároku nemohlo dojít. Okolnost, že žalobce pak jako
poškozený při výslechu v trestním řízení znovu formuloval svůj požadavek na
náhradu škody, na tom nic nemění stejně jako výrok o odkázání poškozeného na
řízení ve věcech občanskoprávních, který automaticky neznamená, že nárok nebyl
v trestním řízení řádně uplatněn s účinkem stavení běhu promlčecí doby.
Směřují-li pak dovolací námitky ke zjištění, zda a kdy byl v trestním oznámení
obsažen požadavek na náhradu škody, tj. zda žalobce učinil úkon, s nímž je
spojeno stavení běhu promlčecí doby, je zřejmé, že nejde o výhrady k právnímu
posouzení věci, nýbrž ke skutkovému stavu. Jak již bylo vyloženo výše, takové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 3
o.s.ř.
Jestliže tedy z pohledu v dovolání vymezených otázek nelze považovat napadené
rozhodnutí za zásadně právně významné (přes zmíněnou nepřesnost), není dovolání
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud je proto
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c) a 146
odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na
náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu