25 Cdo 3303/2021-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. K., narozená XY, bytem XY, zastoupena JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Rebcova 555, Přeštice, proti žalovaným: 1. L. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140,? Příbram, 2. J. M., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem se sídlem Kolínská 1722/16, Praha 3, 3. Raiffeisenbank a. s., IČO 49240901, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o zaplacení 141 984,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 92/2019, o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co 13/2021-390, takto:
Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co 13/2021-390, se zamítá.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 C 92/2019-317, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zaplatit jí 141 984,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 2. 2019 do zaplacení, a uložil žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení 1. žalovanému 27 279,45 Kč, 2. žalované 25 700 Kč a 3. žalované 600 Kč. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co 13/2021-390, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 1. žalovanému 8 743 Kč, 2. žalované 17 134 Kč a 3. žalované 600 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání a současně navrhla odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku s odůvodněním, že v případě nevyhovění jejímu návrhu by byla nucena hradit náklady řízení osobám, které ji poškodily, a to v nemalé výši. Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a které musí být splněny kumulativně, že dovolání nemá vady, které by bránily pokračování v dovolacím řízení, je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo nařídit exekuci, neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
Závažnost újmy se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele, a to i se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3317/17). K tomu, aby dovolací soud mohl závažnost újmy posoudit, musí dovolatel uplatnit potřebná tvrzení a označit či předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozící újmy zřejmá přímo z obsahu spisu.
Dovolatelka návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnila pouze konstatováním, že je nucena hradit náklady řízení osobám, které ji poškodily. Z obsahu spisu vyplynulo, že její příjem činí 26 636 Kč, jiné finanční prostředky ani majetek větší hodnoty nemá. Kromě běžných výdajů podle svého tvrzení splácí žalovaným přisouzené náklady v nyní projednávané věci a současně je vůči ní vedeno exekuční řízení k vymožení nákladů z jiných řízení ve výši 214 700,70 Kč. Nemá-li žalobkyně kromě příjmu ze zaměstnání žádný postižitelný majetek, nehrozí jí závažná újma, jež by měla zásadní dopad do jejích majetkových poměrů.
Vzhledem k již vedené exekuci by byla na základě případné exekuce vedené pro vymožení nákladů řízení v nyní projednávané věci do pravděpodobného termínu rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání uhrazena pouze malá část povinného plnění, která by i v případě pozdějšího zrušení vykonatelného rozhodnutí mohla být bez obtíží uspokojena.
Ostatně v tomto ohledu není
tvrzeno, že by poměry žalovaných byly natolik nepříznivé, že by v případě zrušení napadeného rozhodnutí bylo poskytnuté plnění pro dovolatelku nedobytné. Protože tedy dovolatelka nedoložila, že by jí bez odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí hrozila závažná újma na jejích právech, a uvedené nevyplynulo ani z obsahu spisu, Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání směřujícím proti rozhodnutí ve věci samé) návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jako nedůvodný zamítl [§ 243 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2022
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007). V řadě souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné a je třeba odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny fyzikální příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245). Řešení je třeba hledat v teorii adekvátnosti kauzálního nexu. Jejím základním rysem a účelem je vyloučit netypické škody, které mohly vzniknout v důsledku náhodných okolností a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). V dané věci odvolací soud připustil, že pokud by 1. žalovaný hradil svůj dluh žalobkyni řádně, byla by finanční situace žalobkyně příznivější, ale přesto mezi jednáním 1. žalovaného a vznikem škody žalobkyně neshledal vztah příčiny a následku, aniž by se zabýval otázkou vlivu porušení povinnosti 1. žalovaného na finanční situaci žalobkyně. Podle odvolacího soudu 1. žalovaný nemohl předpokládat, že bude zjištěn úpadek žalobkyně, mělo jít o následek zcela nahodilý a nepředvídatelný. Takový výklad vztahu příčinné souvislosti není v souladu se shora uvedenou judikaturou. Předně nelze vycházet z předpokladu, že 1. žalovaný nemohl tušit, že by nesplácení jeho dluhu žalobkyni mohlo přivodit žalobkyni finanční problémy. Byť snad nemusel mít přesný přehled o jejích majetkových poměrech, mohl důvodně očekávat, že měsíční splátky jeho dluhu, určené k úhradě splátek hypotéky, budou žalobkyni chybět a sama se tak dostane do prodlení. Pokud jde o vědomost 1. žalovaného o vlivu jeho jednání na postavení žalobkyně, žádný z nalézacích soudů se nezabýval otázkou, jak k tomu vůbec došlo, že žalobkyně zatížila hypotékou vlastní nemovitosti, aby pak peníze vzápětí půjčila 1. žalovanému, například zda 1. žalovaného znala a jednala po dohodě s ním. Shledal-li pak odvolací soud za této situace bez dalšího příčinu vzniku nároku na sankční příslušenství ze smlouvy o úvěru a zahájení insolvenčního řízení výlučně v tom, že žalobkyně nesplácela úvěr 3. žalované a pominul vliv nesplácení půjčky 1. žalovaným na majetkovou situaci žalobkyně, zbavil žalobkyni možnosti prokázat, že platební nekázeň 1. žalovaného byla rozhodující příčinou jejího finančního úpadku, bez níž by sama nebyla nucena hradit sankce za pozdní splácení vlastního úvěru. Závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním 1. žalovaného a vznikem škody žalobkyně v částce 116 167,08 Kč, který učinil odvolací soud jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a zjištění okresního soudu, že žalobkyně zatížila vlastní nemovitost hypotékou, 1. žalovanému půjčila peníze, které nevrátil, a sama skončila v insolvenci, lze tudíž označit za předčasný a prozatím neodůvodněný. Žalobu o zaplacení 116 167,08 Kč proti 2. žalované odvolací soud shledal nedůvodnou, neboť u ní dovodil absenci pasivní věcné legitimace pouze na základě zjištění, že úvěr pro žalobkyni sjednávala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské firmy. Vyšel přitom jen ze skutkového závěru okresního soudu o existenci pracovněprávního vztahu mezi 2. žalovanou a společností Simply s. r. o., a konstatoval, že jednala v přímé místní, věcné i časové souvislosti s výkonem svého zaměstnání a její doporučení žalobkyni, aby s 1. žalovaným uzavřela notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti, dokládá, že nejednala s cílem žalobkyni poškodit. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by 2. žalovaná sledovala svým jednáním uspokojení vlastních zájmů nebo zájmů třetí osoby. Okresní soud ani soud odvolací však žádné dokazování k žalobkyní tvrzenému ekonomickému zájmu 2. žalované na uzavření úvěrové smlouvy a získání provize neprovedl a žalobkyni o potřebě prokázání jejího tvrzení nepoučoval. Nevedl-li odvolací soud k žalobkyní tvrzenému excesu 2. žalované z rámce plnění pracovních povinností žádné dokazování a neučinil-li o něm konkrétní skutkové závěry, je jeho právní závěr, že jednání 2. žalované nebylo vybočením z rámce pracovněprávního vztahu, předčasný a nepřezkoumatelný. Ve vztahu k 3. žalované dovolatelka opírá svůj nárok o porušení prevenční povinnosti 3. žalovanou, která jí při sjednávání jejího hypotečního úvěru nesdělila, že 1. žalovanému bylo poskytnutí téhož úvěru odepřeno, protože neplatí své závazky, ačkoli věděla, že žalobkyně si bezúčelový hypoteční úvěr bere s úmyslem půjčit peníze 1. žalovanému. Kdyby žalobkyně věděla, že 1. žalovaný nesplácí své dluhy, půjčku by mu neposkytla a úvěr by si pro něj nevzala. Podle tvrzení žalobkyně 1. žalovaný ve spolupráci s 2. žalovanou a bankéřkou (zaměstnankyní 3. žalované) získal peníze od banky zneužitím žalobkyně, která jediná ze zúčastněných nevěděla, že ostatní touto cestou obchází bankovní pravidla pro poskytování úvěrů. Odvolací soud bez dalšího (aniž mohl převzít skutková zjištění soudu prvního stupně, který žádná neučinil, a aniž by sám provedl dokazování) přisvědčil námitce 3. žalované, že na základě žádného právního předpisu není povinna v rámci jednání s klientem poskytovat jakékoli informace o třetím subjektu, který není účastníkem daného konkrétního smluvního vztahu, a není k tomu ani oprávněna, proto ani neporušila svou prevenční povinnost, plynoucí z § 415 obč. zák. (ať již byl důvod pro odepření úvěru 1. žalovanému jakýkoli). Přitom se však nijak nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že konkrétní zaměstnankyně 3. žalované věděla, že žalobkyně úvěrovou smlouvu uzavírá „pro 1. žalovaného“ a postupovala ve shodě s 2. žalovanou a 1. žalovaným tak, aby pro 1. žalovaného finanční prostředky zajistila, ačkoli by 1. žalovaný řádnou cestou podle bankovních pravidel nedostál podmínkám pro získání úvěru od banky. Závěr odvolacího soudu o souladu jednání 3. žalované s § 415 obč. zák. je vzhledem k absenci právně relevantních skutkových zjištění rovněž předčasný a dovolacím soudem nepřezkoumatelný. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu co do 116 167,08 Kč, je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dané části založeno na právních závěrech, které nemají oporu ve skutkových zjištěních. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku okresního soudu co do 116 167,08 Kč a v závislých nákladových výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu