25 Cdo 3319/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyň a) A. B., b) M. S. a c) Ž. L., všech zastoupených obecným zmocněncem
JUDr. F. V., proti žalovanému statutárnímu městu Liberec, se sídlem magistrátu
v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, o 1.085.282,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 96/2010, o dovolání žalovaného proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 4.
2013, č. j. 30 Co 366/2012-97, takto:
Dovolání se zamítá.
zamítl žalobu o zaplacení 1.085.282,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že zemřelý původní žalobce F. L. a žalobkyně c) se svépomocí
podíleli na výstavbě domu na v L., který patřil žalovanému městu a o který měli
při prodeji obecního majetku zájem. Žalovaný však dům prodal kupní smlouvou ze
dne 21. 9. 1992 manželům N., čímž porušil svůj vnitřní předpis – Zásady postupu
při převodech nemovitostí, podle nějž měl písemně informovat všechny nájemníky
o záměru a způsobu prodeje, ceně a platebních podmínkách. Žalovaný později svůj
chybný postup uznal a v roce 1995 podal proti manželům N. žalobu o určení
neplatnosti kupní smlouvy, která však byla zamítnuta, protože se včas nedovolal
neplatnosti právního úkonu. Následně podali v roce 1997 žalobu o neplatnost
kupní smlouvy a vydání nemovitosti manželé L., i ta byla v roce 2005 zamítnuta.
Žalobci podali žádost o odškodnění za průtahy v řízení podle zákona č. 82/1998
Sb., které Ministerstvo spravedlnosti vyhovělo a vyplatilo jim 75.000,- Kč, a v
roce 2008 podali také žalobu o náhradu škody a nemajetkové újmy proti České
republice, jež byla zamítnuta, neboť stát neodpovídá za postup obce při prodeji
obecního majetku. Dne 27. 5. 2010 podali žalobu na náhradu škody proti
žalovanému městu, škodu vyčíslili jako hodnotu domu po odečtení jimi
provedeného zhodnocení ve výši 1.000.000,- Kč a zaplacené nájemné ve výši
236.357,- Kč, od čehož odečetli kupní cenu v roce 1992 a daň z nemovitosti,
celkem tedy požadovali 1.085.282,- Kč. Soud podle § 420 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), dovodil obecnou
odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu, neboť porušil pro něj závazné
Zásady postupu při převodech nemovitostí a narušil důvěru občanů ve spravedlivý
a poctivý postup obce při správě i prodeji obecního majetku. Na základě námitky
promlčení, kterou vznesl žalovaný, pak soud dospěl k závěru, že nárok žalobců
na náhradu škody je promlčen. O tom, že dům je prodán jiným, se dozvěděli v
březnu 1993 při placení nájemného, od tohoto okamžiku tedy mohli uplatnit svůj
nárok na náhradu škody proti žalovanému, čemuž vůbec nebránila skutečnost, že
žalovaný podal žalobu proti manželům Novotným. Objektivní promlčecí doba proto
uplynula již v březnu 1996, subjektivní pak navíc ještě před podáním žaloby v
lednu 2010, když v lednu 2008 bylo žalobcům doručeno rozhodnutí Ústavního
soudu, jež s definitivní platností potvrdilo zamítnutí jejich žaloby o určení
neplatnosti kupní smlouvy.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyň usnesením
ze dne 8. 4. 2013, č. j. 30 Co 366/2012-97, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem, že žalovaný
se neřídil vlastními zásadami upravujícími postup při převodech obecního
majetku a odpovídá žalobcům za škodu; ta ovšem musí být doložena a soud prvního
stupně musí především vyjasnit, jaká je podstata jednotlivých žalovaných nároků
a jaká je jejich výše. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne
31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09) odvolací soud dovodil, že námitku promlčení
vznesl žalovaný v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném
posouzení námitky promlčení jako úkonu v rozporu s dobrými mravy ze strany
odvolacího soudu, který navíc svůj právní závěr v tomto směru náležitě
neodůvodnil. Z judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 8. 2008, sp.
zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99,
rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a rozsudek ze dne 29. 3.
2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99) dovozuje, že v daném případě nejsou splněny
předpoklady pro takové posouzení, neboť manželé L. mohli svůj nárok uplatnit
již daleko dříve a nevystavit se tak riziku vznesení námitky promlčení. Nejde
tedy o takový případ, kdy by účastník uplynutí promlčecí doby nezavinil, či mu
v uplatnění nároku bránily zvlášť závažné nepřekonatelné překážky. Žalovaný
odmítá, že by vznesení námitky promlčení v jeho případě představovalo zneužití
práva v podobě úmyslu způsobit jinému újmu, jde jen o logickou reakci na
plynutí času. Promlčení je institutem občanského práva, jehož účelem je vést
věřitele k rychlému a včasnému výkonu práv, stejně jako poskytnout dlužníkovi
ochranu před časově neomezenou vynutitelností takového práva, je tedy významným
nástrojem pro naplnění právní jistoty. Navrhuje proto, aby byl „rozsudek“
odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření upozornily na skutečnost, že žalovaný ujistil
manžele Liptákovy, že se sám postará o vyřešení vzniklé situace a žalobou se
domůže zneplatnění kupní smlouvy s manžely N. Příslibu ze strany žalovaného
jakožto důvěryhodné veřejnoprávní instituce L. uvěřili, a čekali proto, až k
tomu dojde. Jestliže by námitka promlčení měla být akceptována, znamenalo by to
pro ně nejen absolutní nemožnost domoci se alespoň nějakého finančního
odškodnění, ale i trauma ze skutečnosti, že se přes všechna početná soudní
řízení již nikdy nedočkají spravedlnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupeným pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním ve smyslu §
241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §
237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
(§ 241a odst. 1 o.s.ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil
podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně
aplikoval.
Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále též jen „o.
z.“), právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními
předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje
podle dosavadních právních předpisů.
Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení
posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí
dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že k porušení právní povinnosti žalovaným došlo před účinností
zákona č. 89/2012 Sb., tj. před 1. 1. 2014, je třeba posoudit otázku promlčení
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „obč. zák.“).
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2
tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává
soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými
mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Dobré mravy
lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3
Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není
tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být
shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní
ochrana. Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném
dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů
nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat
subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Dovolateli lze proto
přisvědčit, že postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve
výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných
důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy
hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit
povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon
práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi
účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dobrým mravům tedy zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění vdůsledku
uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, publikované pod C 8265 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Dovolateli lze přisvědčit, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je v tomto
směru nedostatečné. Pouhý odkaz na nález Ústavního soudu bez výkladu, zda jde o
srovnatelnou situaci, se závěrem, že rozpor s dobrými mravy zakládá samotná
okolnost postupu žalovaného proti vlastním zásadám pro převod obecního majetku,
nelze považovat za podložený a dostatečně odůvodněný, tedy celkově za správný.
Z obsahu spisu přitom skutečně vyplývá, že výjimečné důvody pro aplikaci § 3
odst. 1 obč. zák. mohly v posuzované věci nastat. Nelze sice dovodit, že
uplatnění námitky promlčení žalovaným městem by bylo přímo výrazem zneužití
práva na úkor žalobců, avšak okolnosti případu a zejména průběh celé
záležitosti včetně řešení situace, do níž se žalobci dostali v důsledku
prvotního porušení právní povinnosti žalovaným, nevylučují závěr, že žalobci
sice k marnému uplynutí promlčecí doby zčásti přispěli, avšak mohli tak učinit
i pod vlivem přístupu žalovaného; zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí
doby by pak vůči nim byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a
charakterem uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas
neuplatnili. I když sice v obecné rovině platí, že pokud žalobci nic nebránilo,
aby uplatnil včas nárok na náhradu škody u soudu, pak okolnost, že příliš
dlouho spoléhal na příslib plnění ze strany žalovaného, není vznesení námitky
promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, Soubor C 10750), v dané věci jde o
situaci poněkud odlišnou. Bylo totiž doloženo, že ještě před uplynutím
promlčecí doby žalovaný uznal své pochybení a přislíbil právním předchůdcům
žalobců řešení jejich nároků cestou soudního sporu proti třetí osobě a skutečně
k tomu přistoupil. Jestliže by výsledky dokazování byly podkladem pro závěr, že
žalobci důvodně očekávali ze strany žalovaného města smírné řešení a spolehli
se na jeho ujištění, že jejich nároky uspokojí po nezbytných právních krocích,
pak logicky volili nejprve jiné prostředky (žaloba vůči třetí osobě či vůči
státu) místo toho, aby rovnou přistoupili k ochraně svých práv žalobou na
náhradu škody vůči nyní žalovanému městu. Jejich postup, který byl od počátku
vůči žalovanému vstřícný a mohl vést i k úspoře nákladů za nyní probíhající
řízení, nelze proto bez dalšího označit za liknavý či nedbalý.
Nelze přitom přehlédnout, že žalované město je veřejnoprávní korporací, která
má mj. ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,
pečovat o potřeby svých občanů. Je zároveň vybaveno odborným aparátem,
povolaným k orientaci ve složitých právních věcech, takže nelze vytýkat
žalobcům, pokud se spolehli na ujištění o tom, že budou přijata opatření
vedoucí k nápravě stavu prodeje domku, v němž bydleli, třetí osobě. Za situace,
kdy žalovaný nedostál svému slibu napravit pochybení a namísto toho v soudním
sporu, k jehož odkladu významně přispěl nesplněným příslibem mimosoudního
vyrovnání, vznesl námitku promlčení nároku, který byl uplatněn opožděně spíše
pro zdrženlivost žalobců (nikoliv liknavost či nedbalost) vůči žalovanému, je
možno hodnotit uplatnění námitky promlčení jako právní úkon, který je ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy a kterému se nepřiznává právní
ochrana.
I když na tento případ nelze aplikovat právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014, je
vhodné poukázat i na to, že ustanovení § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, pro běh promlčecích lhůt započatých po tomto datu nově výslovně počítá
se stavením běhu promlčecí lhůty či s odložením počátku jejího běhu od okamžiku
dohody účastníků o mimosoudním jednání do výslovného odmítnutí v takovém
jednání pokračovat. Je tedy zřejmé, že i nová úprava považuje případy důvěry
poškozeného v postup škůdce, který nepovede k soudnímu sporu, za okolnost
mající význam pro běh promlčecí lhůty, a za určitých podmínek mu přičítá
dokonce právní důsledek stavení či odložení počátku běhu promlčecí lhůty. Podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je ovšem nutno tyto okolnosti posoudit z
hlediska korektivu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak ostatně učinil i
odvolací soud. Jeho úvaha však dosud není podložena konkrétními skutkovými
zjištěními k průběhu mimosoudního řešení záležitosti mezi účastníky ani
dostatečně zdůvodněným posouzením, zda a nakolik sami žalobci přispěli k
marnému uplynutí promlčecí doby, a zda a nakolik se tak stalo právě z popudu
žalovaného i z důvodu jisté vstřícnosti žalobců vůči němu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud měl právě z těchto důvodů rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (i když tak učinil z
poněkud jiných důvodů, je ve výsledku napadený výrok jeho rozhodnutí správný),
není namístě, aby dovolací soud rušil či měnil usnesení odvolacího soudu, byť
je jeho závěr o nemravnosti námitky promlčení předčasný a ne zcela skutkově
podložený. Má-li se soud prvního stupně podrobněji zabývat okolnostmi, za nichž
žalobci uplatnili svůj nárok na náhradu škody s tak velkým časovým odstupem, a
musí-li případný závěr o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy
podložit relevantními důvody, bude této procesní situace i s ohledem na princip
hospodárnosti řízení dosaženo tím, že Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítá
[§ 243d písm. a) o.s.ř.]. V dalším řízení se tedy soud prvního stupně bude
kromě objasnění charakteru uplatněných nároků zabývat znovu i námitkou
promlčení a posoudí její soulad s dobrými mravy podle kritérií uvedených shora.
Není proto vázán kategorickým právním názorem odvolacího soudu, že námitka
promlčení je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž nyní vyslovenými závěry
Nejvyššího soudu, za jakých okolností lze takový závěr učinit (§ 243g odst. 1
část věty za středníkem ve spojení s § 226 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení není dosud
pravomocně skončeno, takže o nich rozhodne spolu s dalšími náklady soud v
konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu