25 Cdo 334/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 81.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C
138/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
26. února 2001, č. j. 27 C 138/99-65, a proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. září 2001, č. j. 55 Co 290/2001-87, takto :
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, č. j. 55
Co 290/2001-87, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2.
2001, č. j. 27 C 138/99-65, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že
žalobce byl v r. 1979 pravomocně odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu
v Praze sp. zn. 3 T 87/79 pro trestné činy pobuřování a vyhýbání se výkonu
vojenské služby, v době od 8. 2. 1979 do 11. 10. 1979 byl ve vazbě a od 12. 10.
1979 do 27. 3. 1980 ve výkonu trestu odnětí svobody. Usneseními Vojenského
obvodového soudu v Praze sp. zn. Rtv 361/90, jež nabyla právní moci dne 25. 6.
1991 a 13. 4. 1993, byl žalobce zcela rehabilitován. Na jeho žádost mu bylo
přiznáno odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve
výši 39.998,- Kč. Nárok na náhradu škody na zdraví, který nebyl uspokojen,
uplatnil žalobce v tomto řízení s tím, že v době vazby a výkonu trestu trpěl
silnými pocity strachu, od roku 1993 má zdravotní potíže a od 18. 12. 1996 je v
plném invalidním důchodu. Na základě dosavadních lékařských zpráv a znaleckého
posouzení, z nichž vyplývá, že v r. 1979 byla u žalobce diagnostikována vada
osobnosti (polymorfně psychopatická osobnost), žádné příznaky duševní choroby –
psychózy zjištěny nebyly a jeho úzkostná a hypochondrická porucha je dána
vrozenými faktory a výchovným prostředím v dětství, soud prvního stupně
dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi současným zdravotním stavem
žalobce a jeho vězněním v době od 8. 2. 1979 do 27. 3. 1980. Nárok žalobce na
náhradu škody proti státu posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č.
58/1969 Sb., které jsou k občanskému zákoníku zákony speciálními, a dospěl k
závěru, že nárok žalobce na náhradu škody na zdraví zanikl uplynutím
prekluzívní lhůty uvedené v ust. § 24 dost. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Právní moc
rozhodnutí Obvodového vojenského soudu, kterým byl žalobce rehabilitován,
nastala dne 13. 4. 1996, prekluzívní lhůta i v případě jejího stavení po dobu
předběžného projednání nároku o 6 měsíců podle § 9 zákona č. 58/1969 Sb.
uplynula nejpozději 13. 10. 1996 a žaloba byla podána až 3. 12. 1997. I když
nelze nárok žalobce posoudit podle ustanovení občanského zákoníku, byl by jeho
nárok promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí době, neboť žalobce nejpozději
od roku 1993 věděl o škodě a o tom, kdo ji způsobil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č. j. 55
Co 290/2001-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením
podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce byl účasten soudní rehabilitace a má proto
nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 tohoto zákona, který zahrnuje též
náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu
odnětí svobody, přičemž podle § 24 odst. 1 cit. zákona se postupuje podle
zákona č. 58/1969 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k
závěru, že žalobcův nárok na náhradu škody na zdraví byl uplatněn až po marném
uplynutí prekluzívní lhůty podle ust. § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a
pokud žalobce i nadále setrvává na svém stanovisku, že je třeba jeho nárok
posoudit podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť
tak jej uplatnil, odvolací soud uvedl, že právní posouzení žalobcem tvrzených
skutečností je věcí soudu a za situace, kdy je obdobná problematika upravena
předpisem jak obecným (občanský zákoník) tak speciálním (zákon č. 119/1990
Sb.), má vždy speciální úprava přednost.
Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasí s
právními závěry, na základě kterých soudy posoudily jeho nárok na náhradu škody
na zdraví jako nedůvodný. Zdůrazňuje, že svůj nárok na náhradu škody neopírá o
zákon č. 119/1990 Sb., nýbrž o občanský zákoník. Uvádí, že zdravotní následky
věznění se u něj projevily až v době, kdy lhůty k uplatnění nároku na náhradu
škody podle speciálních předpisů již uplynuly, nikoliv však promlčecí doby
podle občanského zákoníku. Proto navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem o
charakteru, způsobu a počátku těchto potíží, protože teprve na jeho základě by
bylo možné posoudit počátek běhu promlčecích dob. Tomuto návrhu nebylo
vyhověno, přestože se ve spise nachází lékařské dobrozdání MUDr. K., CSc.,
podle nějž je poškození zdraví žalobce v přímé souvislosti s jeho vězněním.
Dovolatel se neztotožňuje s názorem, že jestliže byl již částečně odškodněn
podle speciálních předpisů, nemůže být ve zbývající části odškodněn podle
obecné úpravy, neboť tento závěr by vylučoval odškodnění osob, u nichž se
následky věznění projevily až po delší době. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou
stupňů.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 (srov. část dvanáctá, hlava I, zákona č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Protože nejde o žádný z případů přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., zbývalo posoudit jeho
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3
o. s. ř.].
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že uplatněný nárok se
řídí zákonem č. 119/1990 Sb. (dále též: „zákon o soudní rehabilitaci“), který
je zákonem speciálním k občanskému zákoníku, a podle kterého došlo k zániku
nároku uplynutím prekluzívní lhůty.
Zásada „zvláštní zákon má přednost před obecným zákonem“ znamená, že jsou-li
naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava
aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Naopak nejsou-li naplněny podmínky
aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a musí se postupovat podle úpravy
obecné. Toto pravidlo nepřipouští výjimky, které by vycházely z úvahy
výhodnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 331/98, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 1/1999 Usu. a dále
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1807/99 a 25 Cdo 39/2002).
Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu
k občanskému zákoníku povahu normy speciální k normě obecné, a toto platí i pro
zákon č. 58/1969 Sb., mají tyto zákony ve vztahu k obecné právní úpravě povahu
legis specialis. Proto pokud jde o vztahy jimi upravené, mají přednost před
obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou
osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování
jejich nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez
ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá
zvláštní zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších
nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a
způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy.
Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobce je osobou rehabilitovanou podle zákona o
soudní rehabilitaci, neboť původní odsuzující trestní rozhodnutí byla
rozhodnutími vojenského obvodového soudu Praha sp. zn. Rtv 361/90 ze dne 15. 3.
1991 a 13. 4. 1993 zrušena podle ust. § 2 odst. 1 písm. d) a § 22a odst. 1
písm. a), § 22b odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění do 31. 7. 1993).
Nárok na odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci zahrnuje podle
ustanovení § 23 odst. 1 písm. b) rovněž náhradu škody na zdraví, k níž došlo v
souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada
nepřísluší podle jiných předpisů (např. podle § 190 a násl. zákoníku práce).
Při uplatňování nároků podle § 23 se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb. (§
24 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci).
Jestliže se tedy žalobce jako osoba rehabilitovaná podle zákona o soudní
rehabilitaci domáhá náhrady škody na zdraví, jež mu byla způsobena v
souvislosti s vazbou a výkonem trestu odnětí svobody, je zcela správný názor
odvolacího soudu, že takový nárok je třeba posuzovat podle zvláštní právní
úpravy obsažené v zákonech č. 119/1990 Sb. a č. 58/1969 Sb., nikoliv podle
obecných ustanovení občanského zákoníku, a to bez ohledu na přání žalobce.
Nárok uplatněný žalobou je totiž charakterizován a vymezen vylíčením rozhodných
skutkových okolností, jimž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a žalobním petitem.
Soud není vázán tím, jak žalobce po právní stránce odůvodňuje svůj nárok a
podle jakého ustanovení navrhuje, aby věc byla posouzena.
Vzhledem k tomu jsou zcela irelevantní námitky dovolatele, týkající se
promlčení podle občanského zákoníku, stejně jako námitka, že v řízení nebyly
provedeny všechny důkazy, jejichž provedení navrhoval (znalecký posudek o
charakteru, způsobu a počátku jeho obtíží), kterou by bylo možno považovat za
vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nehledě k
tomu, že k takovým vadám uvedeným v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), je třeba poukázat na to, že soud není vázán důkazními návrhy
účastníků natolik, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, nýbrž je
oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů
provede (srov. ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.). Důkaz znaleckým
posudkem k otázce stanovení doby, od které se začaly u žalobce projevovat
následky věznění, byl navržen za účelem zjištění počátku běhu promlčecích dob
podle občanského zákoníku. Protože na uplatněný nárok se vztahuje zákon č.
119/1990 Sb. a zákon č. 58/1969 Sb. a nikoliv občanský zákoník, je zřejmé, že
tento důkaz ani nemohl sloužit ke zjištění skutečností rozhodných pro posouzení
dané věci.
Vzhledem k tomu, že právní otázky v rozsudku vyřešil odvolací soud v souladu s
hmotným právem a z hlediska dovolacích námitek nejde o otázky, jež dosud nebyly
v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl dovolací soud k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání
žalobce není proto podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a bylo
podle § podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Pokud žalobce dovoláním napadl také rozsudek soudu prvního stupně, bylo v této
části nutno řízení zastavit. Z ust. § 236 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je
dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu, totiž vyplývá, že dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního
stupně úspěšně napadnout. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu
prvního stupně je odvolání (§ 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému
rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje dovolání přímo proti rozsudku soudu prvního
stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104
odst. 1, § 243c o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o.
s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu