25 Cdo 339/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Františka Ištvánka v
právní věci žalobce Ing. O. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České
republice – České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 157/98, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 20
Co 306/2003-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody za znehodnocení akcií A.
P., a. s. (dále jen „A.“), do jejichž koupě vložil své celoživotní úspory.
Přestože dle výroční zprávy A. za rok 1995 byly výsledky A. i její činnost
hodnoceny pozitivně, byla rozhodnutím České národní banky (dále jen „ČNB“) ze
dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, zavedena v A. nucená správa, což však nevedlo
ke konsolidaci poměrů v bance a k obnovení její stability a likvidity. Za toto
nucené omezení vlastnického práva nebyla žalobci poskytnuta náhrada, jak to
požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nesprávný úřední
postup ČNB spatřuje žalobce v rozhodnutí o rozdělení bankovní licence a o
prodeji části banky zahraničnímu investorovi, v nesprávném počínání nuceného
správce, který odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a neplnil řádně své
povinnosti, což vedlo k hluboké ztrátě A. a poklesu hodnoty jejích akcií. Tržní
cena akcií se ještě v závěru roku 1995 pohybovala na více než dvojnásobku
nominální hodnoty akcií, žalobce proto požadoval náhradu škody ve výši 1,5
násobku jmenovité hodnoty akcií.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č. j. 21 C 157/98-51,
zamítl žalobu na zaplacení částky 582.780,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je akcionářem A., nad níž byla
rozhodnutím ČNB ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne
7. 6. 1999, a A. vstoupila do likvidace, která dosud nebyla ukončena. Soud
dovodil, že úřední postup, který vedl k vydání rozhodnutí ČNB o zavedení nucené
správy, a ani toto rozhodnutí nemůže s ohledem na ust. § 135 odst. 2 o. s. ř.
přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že likvidace A. dosud není ukončena, soud
uzavřel, že nebyla prokázána existence škody, neboť je neznámý okamžik jejího
vzniku i její výše. Žalobce, který nakoupil určitý počet akcií ABG ve jmenovité
hodnotě, nepozbyl svého vlastnického práva k akciím, má dle ust. § 220 obch.
zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A. a před ukončením likvidace jsou
úvahy, jaký bude její výsledek, pouze hypotetické. Protože existence škody
jakožto majetkové újmy je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti
za škodu, žaloba je předčasná.
K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 20
Co 306/2003-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a vzhledem k probíhající likvidaci banky se ztotožnil s jeho závěrem o
předčasnosti žaloby. Žalobce jako akcionář banky má v prvé řadě nárok na podíl
na likvidačním zůstatku, který se dělí mezi akcionáře, a do ukončení likvidace
je předčasné uvažovat o vzniku škody jakožto majetkové újmy na straně akcionáře
a o tom, kdo za ni odpovídá. Protože chybí základní předpoklad odpovědnosti za
škodu, a to existence samotné škody, je nadbytečné zkoumat, zda za ni žalovaná
nese odpovědnost. Účetní závěrka banky ke dni 31. 12. 2001 vykazovala sice
ztrátu, avšak její konečný likvidační zůstatek může být ovlivněn celou řadou
faktorů, proto jakýkoli závěr o jeho výši je hypotetický. Rozhodnutí o zavedení
nucené správy nebylo jako nezákonné ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona č.
58/1969 Sb. zrušeno a nelze je přezkoumávat mimo rámec správního soudnictví. S
ohledem na předčasnost žaloby nebylo třeba důkazy, které směřovaly pouze ke
zjištění, zda vznikne či nevznikne po ukončení likvidace A. likvidační
zůstatek, pro nadbytečnost provádět.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst.
2 písm a) a b) o. s. ř. Rekapituluje skutkové okolnosti a namítá, že soud věc
nesprávně právně posoudil, když s ohledem na nedokončenou likvidaci banky
dospěl k závěru o tom, že škoda dosud nevznikla. Uvádí, že požadovaná náhrada
škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A. a jejím výsledkem, protože
výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody bezvýznamný. Výše škody,
která žalobci vznikla snížením tržní hodnoty akcií A. ke dni zavedení nucené
správy a ke dni jejího ukončení, byla vyčíslena ve znaleckém posudku ing. J. Č.
Uplatňovaná výše škody spočívá ve snížení tržní hodnoty akcií v důsledku
nesprávného úředního postupu, spočívajícím v nezákonném rozhodnutí, které bylo
v rozporu s účelem nucené správy. Poukazuje na ust. § 156a obch. zák., které
upravuje samostatně převoditelná práva spojená s akcií, a dovozuje z něj, že je
třeba samostatně posuzovat tržní hodnotu akcie určité nominální hodnoty a
likvidační zůstatek, který je podílem akcionáře na majetkovém zůstatku A..
Pokles tržní hodnoty akcií A. představuje škodu, která žalobci vznikla v
příčinné souvislosti s výkonem nucené správy v A. a která nesouvisí s výší
likvidačního zůstatku. Podle ust. § 61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři právo
na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ust. § 156a odst. 2
obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. § 524
a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB, která
svými rozhodnutími v době nucené správy v A. zavinila snížení tržní hodnoty
akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici žalobce do
akcií A., a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku, a žalovaná
za tuto škodu odpovídá podle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Dále
namítá, že řízení je zatíženo vadou, neboť soudy obou stupňů neopatřily
hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. a spokojily se pouze se
skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu
v Praze, kde je A. zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy,
zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným ing. J. Č. Navrhl, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním
dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Škoda jakožto majetková újma spočívá dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku
nesprávného úředního postupu ČNB a nuceného správce poklesla tržní hodnota
akcií A.. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti
žaloby, neboť majetková újma, za níž je náhrada požadována a jež spočívá ve
ztrátě hodnoty akcií, může žalobci jakožto akcionáři banky vzniknout teprve v
situaci, že jeho práva spojená s akcií nejsou uspokojena v rámci likvidace
akciové společnosti.
Při posouzení otázky vzniku škody je třeba vycházet z toho, že probíhá-li
likvidace akciové společnosti, dochází k majetkové újmě jejích akcionářů při
skončení likvidace, neboť jejich škoda se odvíjí od výsledné hodnoty podílu
akcionáře na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Škoda, za níž
lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku,
kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu,
nýbrž majetková újma vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný
akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl
na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Na tom nic nemění námitka
v dovolání, že právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak
s akcií je samostatně převoditelné.
Není proto rozhodující - a to i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - zda
v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové
společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který by bylo možno vyčíslit.
Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, vlastnící její
akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Mezi tato práva patří právo na
podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. §
155 odst. 1 obchodního zákoníku).
Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající
likvidace akciové společnosti byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v
souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně. Nicméně tato otázka byla
dovolacím soudem již řešena (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 4. 8. 2004 sp.
zn. 25 Cdo 1809/2003, usnesení NS ze dne 15. prosince 2004 sp. zn. 25 Cdo
805/2004). Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatel namítá, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění
skutkového stavu, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání
nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání
přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Je však
nutno připomenout, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za
situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem
škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních
otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní
význam.
Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání
proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a
§ 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu