USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P.
H., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ing. Karin Luftmanovou, advokátkou
se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalované: Fakultní nemocnice Královské
Vinohrady, se sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, IČO 00064173, zastoupená Mgr.
Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C
352/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.
4. 2018, č. j. 72 Co 38/2018-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 72 Co 38/2018-224,
potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2017, č. j. 17 C 352/2014-195, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal
důvodným nárok na náhradu nemajetkové újmy (požadována je omluva a 100.000 Kč
za bolest a „dlouhodobé omezení v běžném životě po celý rok 2013“), jež měla
být žalobci způsobena v důsledku tvrzeného pochybení lékařky žalované nemocnice
V. H. při vyšetření dne 2. 1. 2013. Odvolací soud na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně dovodil, že lékařka postupovala v rámci
vyšetření bolestivého břicha v souladu se současnými dostupnými poznatky
lékařské vědy (tzv. lege artis), a že tudíž chybí základní podmínka
odpovědnosti za škodu na zdraví žalobce. Lékařka totiž nemohla ve 14:30 hodin
běžným vyšetřením diagnostikovat zánět slepého střeva pro tzv. klamné zlepšení
a důvod k ultrasonografickému či tomografickému vyšetření nebyl dán. Ani včasná
diagnóza by však neměla vliv na čas provedení operace, která by ani při
okamžité hospitalizaci nemohla proběhnout dříve než ve 22:00 hodin téhož dne,
jak také nakonec byla provedena po odeslání pacienta domů a jeho následném
návratu do zdravotnického zařízení žalované. Na vznik tvrzeného následku v
podobě újmy na zdraví žalobce by tedy jakékoliv výsledky vyšetření neměly žádný
vliv, neboť k operaci slepého střeva by bylo přistoupeno nejdříve až ve
večerních hodinách i tehdy, rozhodla-li by jmenovaná lékařka o hospitalizaci
žalobce. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Má za to, že postup
žalované v rámci vyšetření dne 2. 1. 2013 nemůže být považován za lege artis,
prováděla-li je zcela samostatně začínající lékařka bez příslušné odborné
kvalifikace a s téměř nulovými zkušenostmi, neboť pro stanovení správného
léčebného postupu není rozhodující pouhé provedení příslušných úkonů, nýbrž
především jejich důsledné vyhodnocení, což vyžaduje zkušenost a cit. Namítá, že
nalézací soudy zcela pominuly právní předpisy upravující požadavky na
personální zabezpečení provozu chirurgických ambulancí, čímž de facto
potvrdily, že je poskytovatelé zdravotních služeb nejsou povinni dodržovat. Poukazuje na vady řízení před soudem prvního stupně, zejména na to, že nebylo
řádně rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti znalce MUDr. Josefa Kulhánka, že
soud namísto toho ustanovil dalšího znalce MUDr. Libora Chrastila, kterému
následně předložil k vyjádření znalecký posudek zpracovaný MUDr. Kulhánkem,
přestože nebylo zřejmé, zda představuje pro dané řízení způsobilý důkaz. Soud
žalobci neumožnil vyjádřit se k posudku MUDr. Chrastila, odepřel mu právo
přednést závěrečnou řeč a pochybení se dopustil rovněž prováděním nedostatečné
a skutečnosti neodpovídající protokolace obsahu ústních jednání. Konečně pak
dovolatel soudům vytýká, že nezohlednily údaje sdělené o žalobcově zdravotním
stavu, nepřihlédly k doplnění znaleckého posudku MUDr. Chrastila učiněnému v
rámci jeho výslechu, potažmo že neprovedly žádný důkaz směřující ke zjištění
úrovně kvalifikace H.
Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek, jakož i
rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval vzhledem k datu
napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále
jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem
(§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Spočívá-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních
otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle
§ 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo
dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek totiž
za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné
jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „Sbírka“, či ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo
2311/2018). Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech, totiž že a)
postup ošetřující lékařky při vyšetření dne 2. 1. 2013 byl tzv. lege artis a b)
mezi počínáním jmenované lékařky a vznikem tvrzené újmy na zdraví chybí vztah
příčinné souvislosti, neboť ani další vyšetření či okamžitá hospitalizace
žalobce nemohly ničeho změnit na nutnosti provedení akutní operace slepého
střeva téhož dne večer; každý z nich samostatně obstojí coby důvod zamítnutí
podané žaloby. Dovolání by proto mohlo být ve smyslu § 237 o. s. ř. shledáno
přípustným pouze tehdy, zpochybnil-li by dovolatel řešení obou těchto otázek. Žalobce ovšem soustředil svou dovolací argumentaci pouze k popření závěru o
řádnosti postupu ošetřující lékařky v průběhu předmětného vyšetření. Již z
tohoto důvodu nebylo možno shledat podané dovolání přípustným, neboť řešení
takto vymezené otázky se vzhledem k nenapadenému závěru o absenci vztahu
příčinné souvislosti mezi počínáním H. a vznikem tvrzeného následku nemůže
projevit ve výsledku sporu. Pouze pro úplnost lze dodat, že dovolací argumentace, podle níž nalézací soudy
chybně nepřihlédly k nedostatečné úrovni kvalifikace H., resp. k porušení
předpisů upravujících požadavky na personální zabezpečení poskytování
zdravotních služeb ze strany žalované, se s podstatou napadeného rozhodnutí
zcela míjí. Bylo-li v řízení prokázáno, že jmenovaná ošetřující lékařka nemohla
akutní zánět apendixu objektivně rozpoznat přes provedení veškerých fyzikální
vyšetření, která jsou při prověřování podezření na náhlou břišní příhodu
vyžadována, neboť ten se právě nacházel ve stadiu tzv. klamného zlepšení, je
pro závěr o jejím postupu lege artis bez významu, jakou úrovní kvalifikace a
jakým objemem zkušeností v danou chvíli reálně disponovala, popř. zda byla
povinna svůj postup konzultovat s lékařem s vyšší chirurgickou kvalifikací.
Vytýká-li žalobce nalézacím soudům pochybení v rámci důkazního řízení, zejména
neprovedení některých důkazů či chybné hodnocení důkazů provedených,
neuplatňuje tím jediný možný dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného
hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky, či
ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Zpochybňuje-li pak dovolatel
postup soudu prvního stupně při rozhodování o námitce podjatosti znalce MUDr. Josefa Kulhánka, při zadávání znaleckého úkolu znalci MUDr. Liboru Chrastilovi,
při protokolaci ústních jednání, potažmo při poskytování prostoru k přednesu
závěrečných řečí účastníkům řízení, vznáší tím námitku, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze
v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci splněno není. Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výroku o náhradě
nákladů řízení, není v tomto rozsahu dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.