25
Cdo 3403/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně A. B., zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem, se sídlem Plzeň,
Solní 4, proti žalovaným 1) D. S. a 2) M. S., o náhradu škody na zdraví, vedené
u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C 352/99, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2007, č.j. 18 Co
644/2006-546, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Právní předchůdce (syn) žalobkyně se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku ve
výši rozdílu mezi svým potenciálním výdělkem a invalidním důchodem s
odůvodněním, že jej dne 20. 2. 1998 tehdy nezletilý žalovaný 1) fyzicky napadl
a způsobil mu vážná poranění a že žalovaná 2) zanedbala nad žalovaným 1)
dohled.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č.j. 28 C 352/99-497
(poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 15. 7. 2004, č.j. 28 C 352/99-301,
v části napadené odvoláním zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12.
1. 2005, č.j. 18 Co 454/2004-323), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Po skutkové stránce vyšel ze závěrů učiněných v trestním řízení vedeném
proti žalovanému 1), a to že žalovaný 1) dne 20. 2. 1998 ve věku 16 let fyzicky
napadl původního žalobce a shodil jej z lavičky. Jelikož původní žalobce trpěl
vrozenou vadou, došlo u něj v důsledku pádu k poškození míchy v krční oblasti s
těžkou poruchou hybnosti končetin. Žalovaný 1) odpovídá za škodu podle § 420
obč. zák., i přestože nemohl tak závažný následek svého jednání předpokládat.
Následně se soud prvního stupně zabýval výší škody – ztráty na výdělku od 1. 7.
1998 do smrti původního žalobce (29. 5. 2002). Na základě provedeného
dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že původní
žalobce, který byl v době úrazu bez zaměstnání, měl být v rozhodné době
zaměstnán a měl v takovém zaměstnání dosahovat příjmu vyššího, než byl jeho
invalidní důchod. Odpovědnost žalované 2) ve smyslu § 422 obč. zák. není dána,
neboť nelze spravedlivě požadovat, aby matka nepřetržitě hlídala šestnáctileté
dítě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j. 18
Co 644/2006-546, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, neboť z výsledků dokazování provedeného v nalézacím řízení nevyplývá,
že původní žalobce měl skutečně nastoupit do zaměstnání, tím méně že by jeho
výdělek převyšoval přiznaný invalidní důchod.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Namítá, že k odškodnění za ztrátu na výdělku není nutné
prokazovat vznik pracovního poměru, nýbrž postačuje prokázání možnosti jeho
vzniku. Při stanovení výše příjmu by pak soud měl vycházet z příjmu obvyklého v
daném oboru. S ohledem na úmrtí oprávněného by měl soud vycházet z důkazů
nepřímých. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu
s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č.
7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je
dovolání nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť
napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl sice jeho
druhým rozhodnutím v dané věci, avšak žaloba byla v obou případech zamítnuta.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Judikatura je v otázce odškodňování ztráty na výdělku jednotná v tom, že
odškodnit lze i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval,
protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit. Tuto ztrátu na výdělku lze
odškodnit v případě, že poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný
obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem,
který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. Sbírka
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1991). Jak dovodila soudní praxe, i v
případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s
dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující skutkový stav před
poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán
výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně
předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového
zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový
pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil
výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě
takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v
budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci
výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků
úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1783/2003).
Závěr, že poškozený splňuje předpoklady pro vznik nároku na náhradu za ztrátu
na výdělku, musí být v každém jednotlivém případě podložen skutkovými
zjištěními o tom, že by poškozený konkrétní výdělečnou činnost skutečně
vykonával a jediným důvodem zabránivším mu v tom byla škodní událost. Důkazní
břemeno přitom nese poškozený. Jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně rozhodl o zamítnutí nároku na odškodnění ztráty na výdělku, protože v
řízení nebyla prokázána reálná možnost původního žalobce získat konkrétní
zaměstnání a dosahovat výdělku převyšujícího invalidní důchod, postupoval v
souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
V posuzovaném případě tedy není dán podklad pro závěr o zásadním významu
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.], dovolání žalobkyně tudíž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaným
náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti
s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu