25 Cdo 3408/2023-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martinou Vršanskou v právní věci žalobce: J. B., zastoupený Mgr. Janou Velhartickou, advokátkou se sídlem Palackého 3145/41, Jablonec nad Nisou, proti žalované: V. Č., zastoupená JUDr. Petrem Ulmannem, advokátem se sídlem Pavlovická 366/7, Liberec, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 198/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2023, č. j. 30 Co 281/2022-214, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 30 Co 281/2022-214, změnil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. 6. 2022, č. j. 12 C 198/2019-187, ve znění usnesení téhož soudu dne 4. 8. 2022, č. j. 12 C 198/2019-195, tak, že zamítl žalobu o určení, že V. B., posledně bytem XY, byla ke dni svého úmrtí XY vlastníkem bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY stojící na pozemku st. parc. č. XY a podílu na společných částech uvedené budovy a uvedeného pozemku o velikosti XY v katastrálním území XY.
Okresní soud své vyhovující rozhodnutí založil na zjištění, že darovací smlouva, kterou zemřelá V. B. převedla předmětné nemovitosti na žalovanou, je neplatná, neboť dárkyně v době uzavření smlouvy trpěla duševní poruchou, která ji ve smyslu § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, činila neschopnou právně jednat. Odvolací soud ovšem odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, a dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3493/2021) a Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 365/04, a ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 696/22), z níž vyplývá, že účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být všichni známí dědicové. Pokud účastníky nejsou, nemá žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 o. s. ř., neboť rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu. Jestliže se někteří dědicové nechtějí k žalobě připojit, je třeba je označit jako žalované.
Není-li dědické řízení pravomocně skončeno, mají dědicové ve sporech s jinými osobami ohledně majetkových práv náležících do dědictví postavení nerozlučných společníků. V daném případě nebylo pozůstalostní řízení po V. B. doposud skončeno a dědici zůstavitelky jsou podle sdělení soudního komisaře žalobce a J. S. (vnuk zůstavitelky a syn žalované), účastníkem tohoto řízení je však pouze jediný z dědiců – žalobce. Žalobě tak nemůže být vyhověno pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce a absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, daného tím, že druhý dědic nevystupuje ani na straně žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a důvodné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že se žádným způsobem nevypořádal s tím, že otázka, zda je J. S. dědicem zůstavitelky, nebyla dosud v dědickém řízení vyřešena, tedy nebyl pravomocně vymezen okruh dědiců po zůstavitelce. K tomu měl odvolací soud přihlédnout. Žalobce pak nebyl okresním soudem poučen o možném nedostatku aktivní legitimace, respektive o důsledcích nerozšíření žaloby vůči dalšímu potenciálnímu dědici po zůstavitelce. Uvedené procesní pochybení pak vedlo k zamítavému a pro žalobce zcela překvapivému rozhodnutí odvolacího soudu. Žalobce neměl žádnou možnost rozhodnutí zvrátit, ledaže by odvolací soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dále se zabýval nezbytnými náležitostmi dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně dovolatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
3. 2016, sp. zn. II. ÚS 85/16, viz dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1320/2024). Dovolatel neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, ani nevymezil žádný důvod přípustnosti dovolání. Omezil se jen na argumentaci proti postupu odvolacího soudu, který jej před změnou vyhovujícího rozhodnutí soudu prvního stupně nepoučil o věcné legitimaci v řízení o daném nároku a žalobu zamítl. Tím však nevymezil žádnou konkrétní pro rozhodnutí ve věci významnou právní otázku ani neuplatnil některý z důvodů přípustnosti dovolání.
Pro tyto vady dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241b odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to předsedkyní senátu podle § 243f odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu