25 Cdo 3409/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, o 161.185,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 224/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2006, č. j. 62 Co 166/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 161.185,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal odškodnění za trest odnětí svobody v trvání 5 let, který vykonal na základě rozsudku Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, jímž byl uznán vinným a odsouzen za trestné činy svémocného odloučení podle § 272 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona /dále jen „tr. zák.“/, zběhnutí podle § 273 odst. 3 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 159 odst. 1 tr.
zák., rozkrádání a poškozování národního majetku podle ust. § 245 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 4. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, byl uvedený rozsudek ze dne 31. 1. 1955 v přezkumném řízení podle § 4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve výroku o trestu podle § 14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona zrušen z důvodu zřejmého nepoměru výměry trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu.
Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, bylo řízení v rehabilitační věci žalobce podle § 231 odst. 1 trestního řádu zastaveno, neboť žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Na žádost žalobce bylo v trestním řízení pokračováno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 1996, č. j. Rtv 781/90-28, bylo rozhodnuto, že žalobce se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31.
1. 1955, sp. zn. T 421/54, odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, a k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 1996, č. j. 7 To 390/96-43, rozhodl tak, že za trestné činy, kterými byl žalobce pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, se mu podle § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. a § 227 trestního řádu per analogiam trest neukládá. Na základě těchto zjištění soud dovodil, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu vazby a výkonu trestu a za vynaložené náklady trestního řízení není podle zákona č. 119/1990 Sb. důvodný, neboť podle § 6 odst. 3 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody nemá ten, proti komu bylo pozdější trestní stíhaní zastaveno z důvodu amnestie vztahující se na čin, za nějž mu byl původní trest uložen.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2000, č. j. 19 Co 76/2000-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že odškodnění podle § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. náleží i tehdy, jestliže původní odsuzující rozsudek byl v přezkumném řízení podle § 14 odst. 1 písm. f/ zákona o soudní rehabilitaci zrušen ve výroku o trestu, avšak v řízení konaném dle § 15 uvedeného zákona nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Soud v občanském soudním řízení je vázán jen výrokem o vině a nikoliv o trestu, a je proto na něm, aby přiměřený trest pro účely odškodnění stanovil sám. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby dokazování doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 13 C 238/97-45, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2001, č. j. 13 C 238/97-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 153.775,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku (částce 7.410,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení dospěl soud prvního stupně po doplnění dokazování k závěru, že za majetkovou trestnou činnost, pro kterou byl žalobce v r. 1955 rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Praze odsouzen a jež nesouvisí s trestným činem zběhnutí podle § 273 odst. 3 tr. zák., je přiměřeným trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle toho vyčíslil odškodnění žalobce podle § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. částkou 142.500,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku, 200,- Kč na náhradě nákladů trestního řízení, 2.840,- Kč na náhradě nákladů výkonu vazby a 8.345,- Kč na náhradě nákladů výkonu trestu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2002, č. j. 19 Co 568/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Na základě dovolání podaného žalovanou Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, č. j. 25 Cdo 1447/2002-95, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uvedl, že předpoklady pro vznik nároku na odškodnění podle § 23 zákona o soudní rehabilitaci nejsou v daném případě splněny, neboť původní trestní rozhodnutí bylo částečně zrušeno v přezkumném řízení podle oddílu třetího (§ 4) uvedeného zákona, a předpokladem pro odškodnění je jak zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí, tak zproštění obžaloby v následném řízení. V daném případě výrok, jímž byl žalobce uznán vinným, nebyl ani částečně zrušen či změněn a v následném řízení žalobce nebyl zproštěn obžaloby ze žádného ze skutků, jimiž byl v původním řízení uznán vinným. I rozsudek, jímž byla vyslovena vina bez uložení trestu, má účinky odsuzujícího rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č. j. 13 C 224/2003-118, zamítl žalobu na zaplacení částky 161.185,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu, vyšel ze skutkového stavu zjištěného v předchozích řízeních a neshledal zákonné předpoklady pro odškodnění ve smyslu § 23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, protože výrok, kterým byl žalobce pravomocně uznán vinným, nebyl ani částečně zrušen či změněn a žalobce nebyl zproštěn obžaloby. Kromě zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí podle oddílu třetího uvedeného zákona je pro vznik nároku na odškodnění třeba též zproštění obžaloby v následném řízení, což se v daném případě nestalo, a vzhledem k pravomocnému výroku o vině ani stát nemohlo.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, č. j. 62 Co 166/2006-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil i s jeho právním posouzením, že nejsou splněny předpoklady pro odškodnění žalobce podle § 23 zákona o soudní rehabilitaci. Ani ze smyslu a účelu zák. č. 119/1990 Sb. nelze dovozovat nárok, který tento zákon nezakládá.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle jeho názoru zásadní význam má právní posouzení usnesení Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 22. 4. 1993, č. j. Rtv 781/90, jímž byl zrušen předchozí rozsudek ve výroku o trestu, a usnesení Vojenského obvodového soudu ze dne 22. 6. 1993 o tom, že žalobce je účasten amnestie z 9. 5. 1960. Namítá, že tato amnestie se nevztahovala na trestné činy rozkrádání a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví a na osoby vícekrát odsouzené za úmyslné trestné činy, proto se na něj rozhodnutí o amnestii nevztahovalo. Pokud byl účasten rehabilitace dle § 4 písm. b) zák. č. 119/1990 Sb., není možno následně použít rozhodnutí o amnestii prezidenta republiky. Trvá na tom, že byl odsouzen z politických důvodů a útěkem do ciziny chtěl vyřešit svou situaci. Zamítnout jeho nároky proto, že byl účasten amnestie, považuje za „znemožnění účelu zákona o soudních rehabilitacích“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je vázán dovolacími důvody i jejich obsahovým vymezením. Dovolatel žádnou konkrétní právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nevymezil. V dovolání výslovně uvádí, že „zásadní význam má právní posouzení rozhodnutí Vojenského obvodového soudu ze dne 22. 4. 1993…a ze dne 22. 6. 1993“, nicméně přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může dovolací soud dovodit pouze pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), nikoliv pro rozhodnutí, vydané v jiném – trestním - řízení, jež není předmětem dovolacího přezkumu. Dovolání žalobce nemůže být přípustné i proto, že napadené rozhodnutí musí mít význam nejen pro danou konkrétní věc, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec - dovoláním vymezená právní otázka musí být významná nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).
Žalobce v dovolání opakuje argumenty, s nimiž se soudy všech stupňů náležitě vypořádaly. Za situace, že i po zastavení rehabilitačního řízení bylo na žádost žalobce v trestním řízení pokračováno, nemá pro vznik nároku na odškodnění podstatný význam jeho stěžejní dovolací námitka, že se na něj nevztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Jak dovolací soud vyslovil i v předchozím rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1447/2002, na nějž odkazuje), pro rozhodnutí o odškodnění je významné zjištění, že v přezkumném řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb. byl původní trestní rozsudek zrušen pouze ve výroku o trestu a ani v následném řízení nebyl žalobce zproštěn obžaloby. Proto ani otázka účinků amnestie v případě žalobce není právní otázkou zásadního významu pro rozhodnutí.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se věcí mohl zabývat z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Marta Škárová , v. r.
předsedkyně senátu