25 Cdo 3416/2010
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Z. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Cehákem, advokátem se sídlem Nový Bor, Generála Svobody 788, proti žalované Krajské správě silnic Libereckého kraje, příspěvkové organizaci, IČO 70946078, se sídlem Liberec VI, České mládeže 632/32, zastoupené JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem Praha 1, Náprstkova 214/7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 338/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 4. 2010, č.j. 30 Co 581/2007 – 168, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody vzniklé při dopravní nehodě způsobené závadou ve sjízdnosti komunikace.
Okresní soud v Liberci (poté co Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud prvního stupně rozsudky ze dne 16. 9. 2004 a 4. 10. 2005 žalobu opakovaně zamítl, a Vrchní soud v Praze tyto rozsudky usneseními ze dne 31. 5. 2005 a 9. 9. 2006 opakovaně zrušil a druhým citovaným usnesením věc postoupil Okresnímu soudu v Liberci jako soudu věcně příslušnému) rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č.j. 14 C 338/2006-132, uložil žalované zaplatit žalobci 112.646 Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007-145, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č.j. 25 Cdo 3217/2008-159, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 2. 2008, č.j. 30 Co 581/2007-145, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávné posouzení pasivní věcné legitimace žalované.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 4. 2010, č.j. 30 Co 581/2007-168, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu co do částky 102.000,- Kč zamítl, a co do částky 10.646,- Kč rozsudek okresního soudu zrušil, včetně výroku o nákladech řízení, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 20. 1. 2002 došlo k dopravní nehodě autobusu, který řídil žalobce. Dopravní nehoda byla zapříčiněna námrazou na vozovce, jejíž výskyt řidič nemohl předvídat. Na základě znaleckého posudku byla škoda na autobuse vyčíslena na 102.000 Kč a cena za odtah činila 10.645,95 Kč.
Okresní soud na základě smlouvy o koupi najaté věci ze dne 21. 12. 1998 uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a Ing. J. H. jako pronajímatelem, v níž bylo mimo jiné dohodnuto, že nájemce odpovídá objektivně za škody na předmětu nájmu a náklady spojené s odstraněním škod jdou k jeho tíži, dospěl k závěru, že žalobci svědčí aktivní legitimace k uplatnění náhrady škody. Pasivní legitimaci žalované dovodil z obsahu příkazní smlouvy mezi Ředitelstvím silnic a dálnic České republiky (dále jen “ŘSD ČR“) a Správou a údržbou silnic Česká Lípa (právní předchůdce žalované) ze dne 2. 1. 2002. Okresní soud konstatoval, že žalovaná neprovedla kontrolu a údržbu příslušného úseku silnice, svou nedbalostí zavinila nesjízdnost silnice a mezi touto nedbalostí a vznikem škody existuje příčinná souvislost.
Krajský soud dospěl k závěru, že právní posouzení zjištěného skutkového stavu okresním soudem není správné, neboť žalobce v době, kdy došlo k poškození vozu, nebyl jeho vlastníkem. Poškozením vozu v důsledku škodné události došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, nikoliv nájemce vozu, neboť rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté se projevil v majetkových poměrech jeho vlastníka. Na uvedeném závěru podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani smlouva o koupi najaté věci ze dne 21. 12. 1998, podle níž „nájemce odpovídá objektivně za škody způsobené ztrátou, zničením nebo poškozením předmětu nájmu, s výjimkou škody způsobené pronajímatelem nebo osobami, jimž pronajímatel umožnil přístup k předmětu nájmu bez ohledu na zavinění“ a „veškeré náklady spojené s odstraněním škod jdou k tíží nájemce, přičemž škodná událost nezbavuje nájemce povinnosti hradit nájemné“ [viz čl. II. bod 4) a 5) smlouvy].
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho měnícímu výroku) podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Nesouhlasí se závěrem, že není aktivně věcně legitimován k uplatnění náhrady škody vzniklé poškozením autobusu, protože nebyl jeho vlastníkem, ale pouze nájemcem, a nemohla mu tak vzniknout škoda. Tvrdí, že veškeré negativní následky nehody nesl právě on, poukazuje na to, že aktivní legitimace byla zdůvodněna v rozsudku okresního soudu ze dne 31. 7. 2006 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3217/2008 nebyla zpochybněna. Na podporu svého názoru odkazuje na smlouvu o koupi věci najaté ze dne 21. 12. 1998 a zdůrazňuje, že ve věci vždy na základě této smlouvy jednal s pojišťovnou, popř. s dalšími subjekty, v pozici poškozeného. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolací soud přihlíží k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (zmatečnosti) a také k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž byly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady se však ze spisu nepodávají.
V projednávané věci dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho měnící výrok rozsudku spočívá), že žalobce (vzhledem k tomu, že nebyl ke dni škodné události vlastníkem havarovaného autobusu) nemá aktivní věcnou legitimaci domáhat se vůči žalované náhrady škody spočívající ve snížení hodnoty autobusu v důsledku škodné události oproti jeho hodnotě před poškozením.
Rozsudek odvolacího soudu se v napadené části opírá o právní závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 21, pod C 1514), podle kterého byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost a nikoliv žalobce, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce sjednané pro případ zničení (poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Od tohoto právního názoru, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil např. v odůvodnění rozsudku ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněného pod č. 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Uvedený závěr nejsou způsobilé zvrátit ani námitky uplatněné v dovolání. Ujednání obsažená ve smlouvě o koupi najaté věci ze dne 21.12.1998 (jimiž žalobce i soud prvního stupně odůvodňují aktivní legitimaci žalobce) jsou závazná pouze mezi účastníky této smlouvy a nemohou měnit zákonnou úpravu náhrady škody s právními účinky pro osoby jiné, včetně žalované. Navíc dikce ustanovení citované smlouvy, na něž odkazuje dovolatel, nasvědčuje spíše tomu, že strany předpokládaly, že poškozením věci vzniká škoda leasingovému pronajímateli; měla-li by vzniknout nájemci, bylo by nelogické, aby bylo ujednáno, že za ni nájemce odpovídá, popřípadě že náklady spojené s odstraněním škod jdou k jeho tíži. Rovněž okolnost, že žalobce na základě uvedené smlouvy vždy jednal s pojišťovnou, popřípadě dalšími subjekty „v pozici poškozeného“, nemůže založit jeho aktivní legitimaci, tedy subjektivní právo na náhradu škody vyplývající z hmotněprávních předpisů. V rozsudku č.j. 25 Cdo 3217/2008-159 se Nejvyšší soud (vzhledem k vázanosti dovolacími námitkami) otázkou aktivní legitimace žalobce nezabýval.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl, aniž nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a je odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, a neměl tedy v dovolacím řízení úspěch, by měl nahradit náklady dovolacího řízení žalované, jíž však podle obsahu spisu v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu