25 Cdo 3419/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně ABI Plus s.r.o., se sídlem v Kunštátě, Brněnská 223, IČO 25338927,
zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Štefánikova 136/66,
proti žalovanému K. P., zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem
v Blansku, Wolkerova 692/2, o 56.946,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 45/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2014, č. j. 44 Co 38/2010-258, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.453,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Josefa Čecha, advokáta se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2.
Žalobkyně se domáhá náhrady škody, která jí vznikla na osobním motorovém
vozidle při dopravní nehodě ze dne 16. 11. 2006 v důsledku protiprávního
jednání žalovaného, který před vozidlo náhle vstoupil a vytvořil mu tak
nečekanou překážku.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, č. j. 10 C 45/2007-207,
žalobu na zaplacení 56.946,70 Kč s příslušenstvím zamítl, zastavil řízení
ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 56.946,70 Kč za den 29. 8.
2007 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Vyšel ze zjištění, že dne 16. 11. 2006 v nočních hodinách se žalovaný při chůzi
v obci K. střetl s jedoucím vozidlem Škoda Octavia RS ve vlastnictví žalobkyně,
řízeným jejím zaměstnancem P. N. Žalovaný při střetu přelétl přes zadní část
vozidla a dopadl do zavazadlového prostoru. Řidič bez zastavení z místa nehody
ujel, a poté, co po příjezdu do místa bydliště v L. zjistil, že žalovaný leží v
kufru vozidla, odvezl jej mimo obec a zanechal na lesní cestě asi deset metrů
od hlavní silnice. Pro toto jednání byl P. N. rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 6. 2007, č. j. 53 T 6/2007-785, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, č. j. 4 To 62/2007-859, pravomocně uznán vinným
trestným činem pokusu vraždy a neposkytnutí pomoci a odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v délce dvanácti let. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu na vozidle podle § 420
obč. zák. jsou naplněny, neboť střet s vozidlem zavinil tím, že mu vstoupil
náhle do jízdní dráhy, a vytvořil tak nečekanou překážku, takže řidič nemohl
střetu zabránit; žalovaný si v patnácti letech musel být vědom nebezpečnosti
svého jednání. Soud však výkon práva žalobkyně na náhradu škody za poškozené
vozidlo shledal v rozporu s dobrými mravy. Konkrétní okolnosti odůvodňující
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. dovodil z jednání P. N., který jako zaměstnanec
žalující společnosti a dlouholetý kamarád jejího společníka P. Š. užíval
vozidlo s jejím souhlasem, po střetu se žalovaným z místa nehody ujel a bez
ohledu na jeho viditelná zranění jej odvezl mimo obec a zanechal bez pomoci v
chladných nočních hodinách. Tímto jednáním též zmařil řádné a včasné objasnění
dopravní nehody. Žalobkyně se v trestním řízení nepřipojila s požadavkem na
náhradu škody vůči P. N., takže nyní výkonem práva vůči žalovanému nesleduje
dosažení určitého hospodářského cíle, nýbrž znevýhodnění poškozeného
žalovaného, který je zcela nemajetným žákem střední odborné školy. O účelovosti
chování žalobkyně svědčí také skutečnost, že předmětné vozidlo prodala po
opravě za cenu vyšší, než obvyklou podle znaleckého posudku, takže došlo k
podvodnému „omlazení“ vozidla přetočením tachometru.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44
Co 38/2010-230, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 56.949,70 Kč s úrokem z prodlení
od 31. 8. 2007 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení z této částky za den 30.
8. 2007 jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěrem o splnění podmínek odpovědnosti
žalovaného za škodu na vozidle žalobkyně, avšak výkon práva žalobkyně neshledal
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího
soudu nemají důvody uvedené soudem prvního stupně žádnou souvislost se vznikem
škody na vozidle žalobkyně („veškeré podané důvody nemravnosti nároku na
odškodnění lze odmítnout en bloc jako v podstatném rozsahu se neopírající o
provedené dokazování anebo i jako věci nepřípadné“), takže není důvod klást
mravní překážku průchodu takového práva. Soud dovodil, že letitější či
důvěrnější osobní vztah žalobkyně, resp. jejího společníka P. Š., s P. N. před
spácháním zločinu nenachází vyjádření v žádném mravním korektivu, který by šlo
vymezit do opozice vůči všeobecně přijímanému respektu k právu na náhradu škody
(a navíc se žalovaný z fyzických zranění úspěšně uzdravil bez trvalých
závažnějších následků pro své dospívání a budoucí život). Ani za použití § 450
obč. zák. nelze právo na náhradu škody krátit, neboť „hrubá nedbalost
žalovaného nečiní důvod k zvláštním ohledům, ani jeho osobní a majetkové
poměry, dané prahem dospělosti a zachovalým zdravím, přičemž ani vlastní rozsah
uložené platební povinnosti zdaleka ještě nezakládá na důvodnou obavu z
takového přebřemenění právních povinností, že by očekávání uspokojení
poškozeného bylo nereálné či absolutně demotivující“.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne
27. 11. 2013, č. j. 25 Cdo 4209/2011-247, s výjimkou výroku o zrušení rozsudku
soudu prvního stupně a zastavení řízení ohledně úroku z prodlení z částky
56.946,70 Kč za den 30. 8. 2007, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud při vázanosti právním názorem dovolacího soudu nově
rozhodl rozsudkem ze dne 19. 2. 2014, č. j. 44 Co 38/2010-258, tak, že rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku, v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení
56.946,70 Kč s úrokem s prodlení od 31. 8. 2007 do zaplacení, potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zaměstnanec žalobkyně ke zraněním žalovaného
nejen zbytečně a nezdůvodnitelně přidal delší prožívání bolesti, ale i
příležitost prožít tíseň z možného příchodu smrti. Závěr soudu prvního stupně o
tom, že za těchto okolností je uplatnění práva na náhradu škody, která je ve
srovnání se způsobenou újmou na zdraví jinak banální, v rozporu s dobrými
mravy, je proto správný.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že ve věci řešená právní otázka by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak. S odkazem na judikaturu a právnickou
literaturu dovozuje, že použití korektivu dobrých mravů (odepření práva podle §
3 odst. 1 obč. zák.) by mělo být zcela výjimečné a zároveň opřené o zcela
konkrétní zjištění; v opačném případě dochází k ohrožení právní jistoty a k
nepřiměřenému oslabení subjektivních práv účastníka. Podle dovolatelky byla
nesprávně řešena právní otázka přičitatelnosti jednání osoby odlišné od
žalobkyně právě žalobkyni. Úvaha, že mezi jejím řidičem a jednatelem byl velmi
dobrý vztah, není provedeným dokazováním dostatečně podložena. Aby mohl být
pojem „přátelství“ použit jako hodnotící prvek morálního aspektu žalobního
nároku, je třeba zkoumat, jak bylo přátelství chápáno osobou, která k
takovémuto označení vztahu přistoupila. Odvolací soud však k výslechu jednatele
či řidiče nepřistoupil. Nelze také požadovat sebereflexi po právnické osobě,
neboť jde o schopnost náležející výlučně fyzickým osobám. Žalobkyně jakožto
osoba právnická není ze své podstaty schopna emocí, její jednání navenek
zajišťují její orgány, které mají povinnost postupovat s péčí řádného
hospodáře, korektiv dobrým mravů zde proto není na místě. Žalobkyně v posledku
tvrdí, že takové výjimečné okolnosti, které by odůvodnily odepření práva na
soudní ochranu jejího nároku na náhradu škody, v dané věci nenastaly. Naopak,
jestliže někdo poškodí její majetek, je nejen jejím právem požadovat náhradu
škody, ale vznést takový nárok je vzhledem k nutnosti neumenšovat své zisky a
tím nepoškozovat případné věřitele a nakonec i stát v daňové oblasti „vlastně
povinna“. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně nepředkládá žádná nová
skutková zjištění nebo právní stanoviska, jedná se pouze o její pohled na
průběh celého řízení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného
právního názoru dovolacího soudu, a dovolání by proto mělo být odmítnuto.
Nedojde-li k jeho odmítnutí, mělo by být zamítnuto, neboť nese charakter pouze
„jakéhosi pseudofilozofického rozboru pojmu morálka a přátelství.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve
smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o.s.ř.
přípustné k přezkumu právní otázky aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., která v
daných skutkových souvislostech nebyla dosud řešena (předchozí kasační
rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu) a která při specifičnosti všech okolností případu má právní
význam z hlediska obecného výkladu pojmu dobré mravy. Dovolání není důvodné.
Zpochybňuje-li žalobkyně skutková zjištění ohledně vztahu mezi jejím jednatelem
a řidičem poškozeného vozidla, nesměřují její námitky proti právnímu posouzení
věci, tedy vůči otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení
závisí napadené rozhodnutí, a nemohou tak přípustnost dovolání podle § 237
o.s.ř. založit.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle ustálené soudní judikatury je institut dobrých mravů korektivem, který
umožňuje soudu, aby nevyhověl žalobě, která je sice důvodná, avšak jsou tu jiné
okolnosti, v jejichž světle by výkonem takového práva nastala výrazná
nespravedlnost. Smyslem tohoto ustanovení je tedy zamezit výkonu práva, který
sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný
v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že po zvážení
okolností případu i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán
v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana.
Přitom stačí, že výkon práva je (objektivně posuzováno) v rozporu s dobrými
mravy, aniž by bylo relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí si takového
rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci jde pak o posouzení, zda požadavek
obchodní společnosti na náhradu škody způsobené jí chodcem na vozidle, je v
rozporu s dobrými mravy, jestliže její zaměstnanec, který vozidlo mimo rámec
plnění služebních úkolů řídil, se po nehodě vůči poraněnému chodci dopustil
úmyslného trestného činu, jímž ho jen shodou náhod nepřipravil o život.
Především nelze souhlasit s dovolací námitkou, že korektiv výkonu práva v
rozporu dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. nedopadá na podnikající
právnické osoby, které podle dovolatelky na rozdíl od fyzických osob postrádají
pojmově schopnost sebereflexe. Z dikce citovaného ustanovení je ovšem zřejmé,
že svůj dopad nikterak neomezuje a že se tedy a priori nemá týkat jen fyzických
osob. I když působení právnických osob v právních vztazích má určitá specifika,
jednak za ně jednají vždy fyzické osoby, takže emoční či sebereflexní rovinu
lze vysledovat, jednak je důležitý i výsledek tohoto jednání, tj. zda projevy
vůle právnické osoby nevedou ke stavu, který je v rozporu s dobrými mravy. V
tomto směru ani ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nepochybuje o tom,
že činnost právnické osoby lze poměřovat dobrými mravy z hlediska § 39 či § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2000, sp.
zn. 29 Cdo 1633/99, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2004,
sp. zn. 15 Co 162/2004, publikovány pod č. 51/2001 a 79/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4209/2011 zdůraznil
neobvyklost posuzovaného případu, kdy původce dopravní nehody (žalovaný, tehdy
patnáctiletý chlapec) byl nejenom při srážce sám zraněn (za své zranění při
nehodě nese rovněž odpovědnost sám, neboť řidič vozidla srážku nezavinil), ale
navíc se stal po nehodě obětí závažného trestného činu ze strany řidiče
vozidla. Ten se k němu zachoval zcela nevybíravým způsobem, neboť namísto toho,
aby mu poskytl první pomoc, ohrozil jej na životě tím, že jej v nočních
hodinách v polovině měsíce listopadu vyvezl mimo obec a nechal se zlomenými
holenními kostmi obou nohou, otřesem mozku a dalšími zraněními ležet na lesní
cestě. Utrpení a stres, kterému řidič vozidla vystavil zraněnou nedospělou
osobu, našlo svůj odraz kromě jiného v trestním odsouzení a nemůže být
přehlédnuto ani v občanskoprávním sporu o náhradu škody, byť nárok žalobkyně je
v základu a po formální stránce opodstatněný. Bylo-li pak prokázáno, že mezi
vlastnicí vozidla a řidičem, který se zachoval zavrženíhodným způsobem vůči
žalovanému, je úzce provázaný vztah, lze počínání řidiče, alespoň pokud jde o
posouzení otázky dobrých mravů v souvislosti s žalobou na náhradu škody, z
tohoto pohledu přičítat i žalobkyni. I když jednání řidiče následovalo až po
škodném jednání žalovaného, bezprostředně na něj navazovalo a šlo o natolik
svévolný útok na základní hodnoty chráněné právem i morálními normami
společnosti (život a zdraví žalovaného), že požadavek, aby jím dotčená osoba
byla povinna nahradit škodu na vozidle, se příčí obecnému pojímání
spravedlnosti, všeobecnému nazírání na rozumné uspořádání vztahů, a představuje
proto s přihlédnutím ke všem výjimečným a mimořádným okolnostem případu výkon
práva v rozporu s dobrými mravy.
Lze souhlasit s dovolatelkou, že žalovaný za poškození vozu odpovídá a v běžné
situaci by byl povinen škodu nahradit. Nelze ovšem přehlédnout, že tehdy
nezletilý žalovaný způsobil škodu na vozidle pouhou vlastní nedbalostí a poté,
co si sám přivodil zranění, stal se vzápětí obětí úmyslného trestného činu
proti životu a zdraví, který vedl ke značné nemajetkové újmě spočívající v
zásahu do zdraví a lidské důstojnosti, spojenému s výrazným stresem a
odůvodněnou obavou ze ztráty života. Ve světle způsobu jednání vůči zraněnému
dítěti, kterému nebylo následně poskytnuto prakticky žádné zadostiučinění ke
zmírnění vytrpěné nemajetkové újmy, se uplatnění nároku na náhradu majetkové
újmy (škody na vozidle) vůči žalovanému, který musel čelit zcela bezdůvodnému
ataku proti životu, jeví skutečně jako postup postrádající sebereflexi a
morální odpovědnost za osobu, jíž je svěřeno služební vozidlo. Na tom nic
nemění okolnost, že žalobu podává právnická osoba, neboť i ona je povinna ctít
dobré mravy a způsob uplatnění práva z její strany nesmí být v rozporu s tím,
co je vnímáno jako základní pravidlo slušnosti v rozumném uspořádání
mezilidských vztahů. Tyto požadavky se v takovém případě samozřejmě kladou na
osoby jednající jménem právnické osoby, a vytvářející tak její vůli v právních
vztazích. To vše podtrhují zjištěné skutečnosti o tom, že odepření práva na
náhradu škody nepředstavuje pro žalující společnost natolik citelný zásah
srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody
tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky
úmyslného trestného činu proti své osobě. Ze všech těchto důvodů nepožívá
realizace práva na náhradu škody žalující obchodní společností podle § 3 odst.
1 obč. zák. právní ochrany, proto žalobě nemůže být vyhověno.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d
písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 3.380,- Kč podle § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k
dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2
odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za
daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 4.453,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu