25 Cdo 3457/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce T. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v
Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovaným 1) M. P. a 2) Allianz
pojišťovně, a. s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o
náhradu škody a pojistné plnění, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn.
13 C 171/2007, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 19. ledna 2010, č. j. 23 Co 545/2009-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 23 Co
545/2009-157, s výjimkou části výroku II., jíž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen ohledně částky 748.000,- Kč, se zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 13 C 171/2007-137,
uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatily žalobci 68.454,- Kč s
příslušenstvím, 11.580,- Kč bez příslušenství a 252.000,- Kč, žalobu zamítl
ohledně částek 208.907,- Kč s příslušenstvím, 53.420,- Kč a pravidelných
měsíčních částek 10.684,- Kč od 1. 5. 2009 do 30. 9. 2009 a 13.000,- Kč od 1.
10. 2009, a dále ohledně 2.148.000,- Kč, zastavil řízení ohledně částky
33.203,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) dne 15. 9. 2005 v
Mělníku nedala při řízení osobního motorového vozidla přednost žalobci
jedoucímu na motocyklu a při dopravní nehodě mu způsobila újmu na zdraví. Soud
dospěl k závěru, že žalovaná 1) odpovídá žalobci podle § 431 obč. zák. v plném
rozsahu za škodu a žalovaná 2) je povinna poskytnout mu pojistné plnění jako
pojistitel žalované 1) podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla. Sporná byla výše náhrady. Žalobci vznikl
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 15.
7. 2006, byl mu přiznán částečný invalidní důchod, nemá žádný výdělek (od 16.
8. 2006 je veden u Úřadu práce) a druhá žalovaná mu od 1. 5. 2007 vyplácí
měsíční rentu 5.100,- Kč. Soud proto od předpokládaného výdělku, kterého by
poškozený dosahoval nebýt úrazu, odečetl vyplacené důchodové dávky a minimální
mzdu (situaci na trhu práce nelze přičítat k tíži škůdce) a po odečtu druhou
žalovanou vyplacených částek dospěl k závěru, že za období od 15. 7. 2006 do
30. 4. 2009 má žalobce nárok na částku 68.454,- Kč, nikoliv na dalších
208.907,- Kč, za dobu od května do září 2009 mu náleží 11.580,- Kč, nikoliv
dalších 53.420,- Kč. Rentu ve výši 13.000,- Kč měsíčně do budoucna soud
nepřiznal s odůvodněním, že její výši nelze určit, neboť žalobce pobírá
částečný invalidní důchod. Na náhradě za ztížení společenského uplatnění
shledal soud opodstatněnou částku 252.000,- Kč, odpovídající tomu, že žalobce
ve věku 25 let utrpěl trvalé následky, spočívající ve středně těžkém omezení
hybnosti levého kyčelního kloubu a zkrácení dolní končetiny, které ho vyřazují
z dosavadních sportovních aktivit a omezují i jeho běžné aktivity společenské;
základní bodové ohodnocení 700 body zvýšil lékař o 50 % a při hodnotě 120,- Kč
za jeden bod činí základní náhrada 126.000,- Kč, kterou již druhá žalovaná
uhradila. S odkazem na ustanovení § 7 odstavce 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“),
soud přiznal žalobci náhradu odpovídající trojnásobku základního ohodnocení a
uložil žalovaným zaplatit částku 252.000,- Kč, zatímco ve zbývajícím rozsahu
žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2010, č. j. 23
Co 545/2009-157, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích změnil
tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 208.907,- Kč s
příslušenstvím (na náhradě za ztrátu na výdělku) a částku 252.000,- Kč (na
náhradě za ztížení společenského uplatnění), ohledně částky 748.000,- Kč
rozsudek v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že náhrada
za ztrátu na výdělku má být krácena o minimální mzdu; naopak dovodil, že stav,
kdy je žalobce ve věku 30 let bez zaměstnání, ačkoliv před úrazem byl zaměstnán
a měl perspektivu zvyšování platu, je situací na trhu práce ovlivněna pouze
okrajově, a je tedy dána příčinná souvislost mezi újmou na zdraví a nepřijetím
žalobce do nového zaměstnaní, neboť potenciální zaměstnavatelé jej odmítají
přijmout právě proto, že je poživatelem částečného invalidního důchodu a má
trvalé zdravotní poškození. Odvolací soud nesouhlasil ani s tím, že přiměřeným
je trojnásobek náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to vzhledem k
tomu, že zkrácení dolní končetiny povede k vychýlení páteře a k dalším
zdravotním komplikacím a že v důsledku úrazu se žalobci rozpadlo manželství. Z
hlediska principu proporcionality mu proto náleží další šestinásobek základní
náhrady vypočtené ze 700 bodů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, v němž
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a namítá, že
je-li poškozený přes následky úrazu schopen v určité míře vykonávat výdělečnou
činnost, nemohou jít důvody, pro které nepracuje, k tíži osoby odpovědné za
škodu. Jednak je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobce je odmítán všemi
zaměstnavateli pro svůj zdravotní stav, jednak je jeho nezaměstnanost důsledkem
situace na trhu práce, která podle ustálené judikatury nemůže být zohledněna.
Dovolatelka dále nesouhlasí s mimořádným zvýšením náhrady za ztížení
společenského uplatnění o další trojnásobek. Zpochybňuje vůbec existenci
podmínek pro aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky s tím, že pouze věk sám o sobě není
důvodem ke zvýšení. I pokud by byl důvod ke zvýšení, nemůže jít o tak vysokou
náhradu, přičemž argumentace rozpadem manželství žalobce pomíjí nedostatek
příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví a tímto následkem, který je již
reakcí na následek předchozí. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že
dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu
o podmínkách pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky.
Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují
bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem
práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za
bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v
jednotlivých případech.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 3 odst. 2 vyhlášky bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se
vymezuje v lékařském posudku.
Podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť
těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2
a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť
těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně
omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění
v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v
životě.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit, kdy ani zvýšení základního odškodnění dostatečně
nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale
omezeny nebo ztraceny.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru však není zcela
neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik
nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska,
ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Předpokladem
přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v
lékařském posudku ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových
výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění
poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho
životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo
přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě
rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v
době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze
omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského
uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, se řadí zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž
přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3
odst. 1 větu druhou vyhlášky), lze za důvod k mimořádnému zvýšení náhrady
považovat i to, že poškozený utrpěl újmu na zdraví na počátku produktivního
věku, takže jeho vyřazení z běžných životních aktivit je dlouhodobé a prakticky
celoživotní.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odškodnění ztížení společenského uplatnění
již v základní míře samo ve své podstatě představuje náhradu za nepříznivé
důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a
společenských potřeb. Samotné přiznání základního odškodnění tedy předpokládá,
že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v
důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Odvolací soud se správně zabýval
tím, jaká částka by za těchto okolností odrazila míru závažnosti zdravotního
poškození žalobce a jednorázově odčinila jeho doživotní omezení a kompenzovala
imateriální požitky, o které v důsledku poškození zdraví přišel. Vyšel ze
srovnání aktivit, které žalobce vyvíjel před poškozením zdraví, a jeho
omezenými možnostmi poté, co se jeho zdravotní stav ustálil, především v
oblasti sportovního a kulturního vyžití. Důvodně zohlednil vedle věku žalobce i
jeho omezené možnosti při hledání pracovního uplatnění, což promítl do závěru o
mimořádném zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Závěr o zvýšení náhrady
o další šestinásobek z hodnoty 700 bodů (na celkovou výši 630.000,- Kč) však
nelze považovat za odůvodněný, zejména proto, že v porovnání s jinými případy
pro žádnou z oblastí společenského uplatnění nedošlo k úplné ztrátě možností a
příležitostí a že i odvolacím soudem zmiňovaná omezení nejsou a nemusí být
trvalá a reálná. Dovolatel je sice svým zdravotním stavem limitován v řadě
oblastí, nicméně z žádné z nich není zcela vyřazen, je soběstačný a nepřišel o
možnosti uplatňovat se v různých sférách společenského života. Rozpad
manželství žalobce, k němuž mělo dojít v souvislosti se zhoršením zdravotního
stavu, je okolností, která mohla a nemusela nastat a která je individuálním
výsledkem, závislým na řadě skutečností, které nemají souvislost s újmou na
zdraví (kvalita rodinných vztahů, přístup manžela k potížím poškozeného,
apod.), nemůže proto jít o kritérium relevantní pro úvahu o výši mimořádně
zvýšené náhrady. Není jím ani odvolacím soudem zvažovaná prognóza zhoršení
zdravotního stavu (odvozovaná zřejmě od lékařem zmíněného vlivu zkrácené
končetiny na stav páteře), neboť dojde-li skutečně v budoucnu ke zhoršení již
ustáleného zdravotního stavu nebo projeví-li se nové následky související s
původním úrazem, vznikne další - nový nárok na náhradu za ztížení společenského
uplatnění, který předtím neexistoval, a nebylo jej proto možno ani uplatnit, a
teprve u něj bude moci být znovu porovnáván rozsah omezených či ztracených
možností společenského uplatnění v době před zhoršením zdravotního stavu se
stavem pozdějším (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn.
25 Cdo 991/2006, publikovaný pod č. 79/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z těchto důvodů nelze úvahu odvolacího soudu o zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění považovat za přiměřenou a tedy ani za správnou.
Správným není ani postup, kdy odvolací soud, přestože lékař podle § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky v posudku zvýšil počet bodů o 50 % celkové výše bodového
ohodnocení, nevzal toto zvýšení za součást základu ve smyslu § 7 odst. 1
vyhlášky, který má být postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných
případech zvyšován, a násobek mimořádného zvýšení náhrady odvinul nesprávně od
nezvýšeného bodového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2370/2007, či stanovisko občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 k výkladu stanovení výše odškodnění
za ztížení společenského uplatnění, sp. zn. Cpjn 203/2010, publikované pod č.
50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné zhodnocení dopadu situace na
trhu práce na nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku.
Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se
hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného,
kterého před poškozením dosahoval.
Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před
poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného
invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě
představuje majetkovou újmu vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného
před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního
nebo částečného invalidního důchodu. Tímto způsobem je vyjádřeno snížení
(omezení) nebo ztráta způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro
následky poškození zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Samotné
„zhoršení zdravotního stavu” poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti)
tedy ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není „majetkovou újmou”;
teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v
majetkové sféře poškozeného (snížením výdělků po poškození oproti předchozímu
stavu), dochází ke vzniku škody. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení
pracovní neschopnosti vzniká poškozenému újma tehdy, je-li v důsledku poškození
zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď
žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže
se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je
srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který
je odvislý též od toho, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní
důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní
způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně zdravotního stavu) zcela či
částečně příjem poškozeného, který není schopen obstarat si prostředky vlastní
pracovní činností, a při určování ztráty na výdělku se k nim ve smyslu
uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné
činnosti po ukončení pracovní neschopnosti.
I když se u poživatele částečného invalidního důchodu zásadně předpokládá, že
bude vykonávat zaměstnání odpovídající jeho zbývající pracovní způsobilosti,
není vyloučeno, že z důvodů odvíjejících se od jeho zdravotního stavu (např.
pokračující zdravotní komplikace či potřeba dalších léčebných zákroků či
procedur) není objektivně schopen vykonávat zaměstnání a vedle částečného
invalidního důchodu nemá další příjem, nemusí být dán důvod ke snižování výše
náhrady za ztrátu na výdělku. Škůdce je přitom povinen nahradit jen takovou
škodu, která poškozenému vznikla následkem právní skutečnosti, za niž odpovídá;
byla-li příčinou neschopnosti poškozeného vykonávat soustavnou výdělečnou
činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) nevzniká.
O takový případ by mohlo jít tam, kde poškozený, který pro následky újmy na
zdraví nemůže konat dosavadní práci, nenastoupil po poškození zdraví do jiného
zaměstnání odpovídajícího jeho snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro
nedostatek pracovních příležitostí (škoda je způsobena situací na trhu práce -
srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 3/2001 pod č. 45). V takovém případě
se výdělek po skončení pracovní neschopnosti určuje podle pravděpodobného
výdělku (§ 17 odst. 4 zákona o mzdě či § 371 odst. 5 zákoníku práce účinného od
1. 1. 2007).
Okolnosti, jimiž odvolací soud zdůvodnil, proč se této právní konstrukce
aprobované ustálenou judikaturou nepřidrží, vyplývají však právě z důvodů, proč
zmíněná judikatura dovolacího soudu situaci na trhu práce nepovažuje za
okolnost, která by byla v příčinné souvislosti s jednáním, za které odpovídá
škůdce. Vyložil-li odvolací soud, že žalobce nemůže najít zaměstnání právě pro
trvající sníženou pracovní způsobilost, pominul tím, že škůdce odpovídá
poškozenému za to, že jej pro trvalé následky připravil o příjem z výdělečné
činnosti, nikoliv již za to, že poškozený stejně jako jiné osoby s obdobně
omezenou pracovní způsobilostí nemohou na trhu práce nalézt uplatnění; k
hmotnému zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, a tedy i k částečnému
odstranění tohoto následku slouží zvláštní předpisy, nikoliv odpovědnost za
škodu.
Ze všech těchto důvodů vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.; Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části (tj.
s výjimkou potvrzující části výroku II. ohledně částky 748.000,- Kč) a v
závislých [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] výrocích o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů zrušil, a to podle § 242 odst. 2 písm. c) o.s.ř. i ve
vztahu k první žalované a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2012