USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci
žalobce: V. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Martinem Keřtem,
advokátem se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti žalovanému: J. T.,
advokát se sídlem XY, zastoupený Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem
náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené
u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 164/2020, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 21 Co
80/2021-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady majetkové i nemajetkové újmy ve výši celkem
1.250.000 Kč s příslušenstvím, kterou měl žalovaný způsobit tím, že jako
opatrovník řádně nehájil práva žalobce v době, kdy byl nedobrovolně zbaven
osobní svobody pobytem v Psychiatrické nemocnici Kosmonosy od 12. 4. 2018 do
20. 5. 2018. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020, č. j. 21 Co
80/2021-117, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, neboť
dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím
řízení pokračovat. Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS
2901/14). Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám,
neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu
dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Z judikatury Ústavního
soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud
posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná
se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v
dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho
přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně
přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj
nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II ÚS 1966/16) a za vymezení podmínky přípustnosti
dovolání nemůže být považováno ani zpochybňování skutkových závěrů soudů
nižších stupňů (námitka nesprávnosti skutkových zjištění ostatně není ani
způsobilým dovolacím důvodem) ani od něj odvíjená polemika s právním posouzením
odvolacího soudu, neboť nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy už jen proto nemůže být současně údajem
o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř.
(usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1794/15). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.