U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Dr. Ing. J. P. a b) V. P., zastoupených JUDr. Petrem Hampelem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Nivnická 388/12, proti žalované ORESTA spol. s
r.o., se sídlem v Praze 8, Kobylisy, U Třešňovky 1795/2, IČO : 00540676,
zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5,
o jednorázové odškodnění za škodu usmrcením a o náklady pohřbu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 184/2010, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 345/2015-339,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 11 C 184/2010-299,
zamítl žalobu požadující na žalované společnosti jednorázovou náhradu (§ 444
odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) za škodu usmrcením nezletilého
syna žalobců, který zemřel dne 15. 8. 2010 na následky tonutí v podzemní jímce
na vodu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pravomocným rozsudkem Okresního
soudu Praha – východ ze dne 28. 7. 2011, č. j. 35 T 81/2011-279, byli žalobci
uznáni vinnými tím, že jakožto rodiče nezletilého při výkonu dohledu nad ním
podcenili riziko pro zdraví a život dítěte plynoucí z jeho nestřeženého pohybu
po pozemku, nejméně po dobu několika minut jej ponechali zcela bez dozoru, v
důsledku toho došlo k jeho pádu do podzemní plastové nádrže na dešťovou vodu a
k jeho následnému tonutí, na jehož následky zemřel. Soud v řízení zjistil, že
zhotovitelem stavby na pozemku babičky nezletilého byla žalovaná, jímka se
nacházela na oploceném staveništi nezkolaudovaného rodinného domu, který
žalobci pravidelně s rodinou navštěvovali. Žalobci spatřovali protiprávnost
jednání žalované v tom, že k podzemní nádrži neposkytla technickou dokumentaci
ani neupozornila na bezpečnostní rizika, zejména na to, že víko nádrže není
zajištěno proti neoprávněné manipulaci. Soud dovodil, že mezi tvrzeným
porušením stavebních a bezpečnostních předpisů při stavbě jímky a úmrtím
nezletilého dítěte není příčinná souvislost, neboť otázka správného provedení
jímky i z hlediska její bezpečnosti měla být posouzena až v rámci kolaudace a
do této doby nikdo, krom oprávněných osob, neměl na staveniště vstupovat.
Žalobci neměli umožnit čtyřletému synovi vstup na staveniště a nechat jej zde
po určitou dobu bez dozoru. Kromě zavinění rodičů se na vzniku škody podílelo i
porušení povinností stavebníka – babičky nezletilého V. O.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17
Co 345/2015-339, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o
věci samé, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, že nebyl prokázán základ uplatněného nároku. Vázanost soudu
výrokem trestního rozsudku podle § 135 odst. 1 o. s. ř., že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal, nevylučuje možnost případného zavinění dalších osob,
soud prvního stupně shledal spoluzavinění za smrt nezletilého i ve vztahu k
jeho babičce a správně dovodil, že za situace, že nebyl zjištěn bližší
mechanismus vzniku škody, nemohla ani být najisto postavena existence příčinné
souvislosti mezi údajným porušením povinností žalované a smrtí dítěte. Vzhledem
k tomu, že nezletilý ve věku nedovršených čtyř let byl ponechán bez jakéhokoliv
dohledu rodiči i babičkou v uzamčeném prostoru nezkolaudované stavby a do jímky
se dostal blíže nezjištěným způsobem, nelze dovodit, že by příčinou vzniku
škodlivého následku bylo případné porušení právních povinností zhotovitele
stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení a odvolacímu soudu vytýkají, že pochybil, když potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívající na závěru o vázanosti rozhodnutím
trestního soudu o jejich vině, a nezabýval se odpovědností žalované, která
prováděla na předmětné stavbě stavební práce bez vědomí stavebníka. V tomto
směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99. Nesouhlasí
s názorem odvolacího soudu, že stavebník V. O. byla povinna ohlásit stavebnímu
úřadu zjištěné závady na stavbě, a dovozují, že k utonutí nezletilého vedlo
právě umístění jímky, která nebyla zahrnuta v projektové dokumentaci. Přesné
vylíčení nehodového děje a zjištění mechanizmu pádu nezletilého do jímky
považují za nadbytečné, neboť bez toho, že žalovaná umístila jímku v rozporu se
smlouvou o dílo, by k utonutí nezletilého nedošlo. Nesouhlasí se závěry soudů o
neexistenci příčinné souvislosti s jednáním žalované, odvolací soud tuto otázku
vyřešil nesprávně, pokud se nezabýval porušením povinností žalované, která
umístila na stavbu jímku na dešťovou vodu v rozporu s projektovou dokumentací.
Namítají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, které
se opírají toliko o důkazy, které nemají žádný nebo jen okrajový vztah k
příčinné souvislosti. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i
soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není
podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se po právní stránce
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé nedůvodně namítají odklon rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na právní názory v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/99, neboť odvolací soud tyto závěry ohledně
aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. při svém rozhodnutí plně respektoval, když
vycházel z názoru, že v občanskoprávním řízení je soud vázán výrokem, že byl
trestný čin spáchán a kdo jej spáchal, avšak nasvědčují-li okolnosti případu,
že se na vzniku škody kromě pachatele trestného činu podílela i další osoba,
vázanost trestním rozhodnutím se ohledně spoluodpovědnosti této osoby neuplatní
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 599/2006).
Odvolací soud a ostatně i soud prvního stupně se věcí z hlediska možné
odpovědnosti dalších osob zabýval a jeho právní názor ve vztahu k § 135 o. s.
ř. nevybočuje z dosavadní judikatury.
Dovolání není přípustné ani z hlediska otázky příčinné souvislosti mezi
jednáním žalované a újmou na zdraví nezletilého. Je jednoznačné, že
bezprostřední příčinou úmrtí nezletilého bylo jeho nezaviněné jednání, avšak
žalobci tím, že zanedbali náležitý dohled, umožnili mu nekontrolovaný pohyb
kolem nezkolaudované stavby, vytvořili podmínky k jeho újmě na zdraví. Z obsahu
dovolání se podává, že žalobci namítají nesprávné posouzení vztahu příčinné
souvislosti mezi škodlivým následkem a jednáním zhotovitele stavby, a porušení
právní povinnosti žalované spatřují v tom, že jímka byla umístěna v rozporu se
smlouvou o dílo. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou
skutkovou, neboť se v řízení zjišťuje, zda tvrzená škodná událost a vznik škody
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3471/2009). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v
tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována a které okolnosti ji vylučují, a v tomto směru odvolací
soud nepochybil. Dovolatelé v podstatě napadají skutkový závěr odvolacího
soudu, jenž není výsledkem aplikace právních norem, ale je výsledkem hodnocení
provedených důkazů. Nejde tedy o otázku právní, na jejímž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), dovolání proto podle § 237 o. s.
ř. nemůže být přípustné.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu v napadeném
rozsudku není odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
předpoklady přípustnosti dovolání nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr.
Marta Škárová
předsedkyně senátu