25 Cdo 3598/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) JUDr. J. S. a b) J. S., zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou,
advokátkou se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, proti žalovaným 1) L. S. a 2)
E. S., zastoupeným Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Anglická 16, o 40.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 7 C 164/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 22 Co 53/2009-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 9.510,50 k rukám Mgr. Václava Uhlíře, advokáta se sídlem v Praze
2, Anglická 16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 40.375,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že nárok žalobců
na náhradu nákladů vynaložených za právní služby advokáta JUDr. Tomáše Hándla v
řízení vedeném proti žalovaným pod sp. zn. 7 C 1255/95 je promlčen. Soud vyšel
ze zjištění, že žalobci dne 14. 2. 2005 zaplatili advokátovi JUDr. Tomáši
Hándlovi částku 38.000,- Kč jako odměnu za právní služby poskytnuté v uvedeném
řízení, předtím mu zaplatili zálohu 8.000,- Kč a rozsudkem odvolacího soudu ze
dne 9. 9. 2004 jim byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 5.625,- Kč.
Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nákladů převyšujících částku přiznanou
soudem žalobci uplatnili až dne 21. 3. 2008, tedy po uplynutí subjektivní
dvouleté i objektivní tříleté promlčecí doby, shledal soud vznesenou námitku
promlčení důvodnou.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č. j. 22
Co 53/2009-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o promlčení práva žalobců. Na
základě žaloby na zaplacení částky 57.490,- Kč, kterou žalobci podali dne 2. 8.
2005 proti žalovaným z titulu neoprávněného užívání části jejich pozemku, bylo
vedeno řízení, v němž žalobce zastupoval JUDr. Tomáš Hándl, a dne 21. 3. 2008
žalobci proti žalovaným uplatnili u soudu zcela jiný, samostatný nárok, který
je předmětem tohoto řízení. Právní zastoupení žalobců JUDr. Tomášem Hándlem
bylo ukončeno 9. 9. 2004, kdy byl vydán rozsudek odvolacího soudu, z něhož se
žalobci dozvěděli, kolik jim soud přiznal na náhradě nákladů řízení, advokát
své služby žalovaným vyúčtoval dne 11. 2. 2005 a žalobci mu dne 14. 2. 2005
zaplatili doplatek ve výši 38.000,- Kč. Nejpozději tohoto dne se tedy
dozvěděli, v jaké výši jim vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají, a kdo za
ni odpovídá, tento nárok mohl být u soudu poprvé uplatněn dne 15. 2. 2005 a
pokud žalobu podali až dne 21. 3. 2008, učinili tak po uplynutí subjektivní i
objektivní promlčecí doby. Ke stavení promlčecí doby k uplatnění nároku na
náhradu nákladů právního zastoupení nemohlo dojít podáním žaloby ze dne 2. 8.
2005, v níž byl proti žalovaným uplatněn zcela jiný nárok.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
z nesprávného právního názoru a že se odvolací soud nevypořádal s jejich
podstatnými odvolacími důvody. Uvádějí, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního
stupně sice prohlásili, že se odvolají, odvolání však nepodali, zaplatili
žalovaným náklady řízení a odvolání učinili teprve na výzvu soudu prvního
stupně k doplnění odvolání, což však bylo po uplynutí zákonné lhůty k odvolání.
Podáním ze dne 21. 3. 2008 rozšířili žalobu na náhradu škody ve výši 57.490,-
Kč, podanou proti žalovaným dne 2. 8. 2005, o částku 40.375,- Kč zaplacenou za
právní služby advokátovi, soud však 20. 5. 2008 vyloučil původní žalobu k
samostatnému řízení a jejich podání ze dne 21. 3. 2008, označené jako oprava a
doplnění žaloby, považoval za novou žalobu, aniž o tom rozhodl usnesením. Nová
žaloba měla mít jednací číslo z roku 2008. Dovolatelé nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že jejich právo na náhradu škody je promlčeno, odměna byla
advokátovi zaplacena dne 14. 2. 2005, promlčecí doba počala sice běžet dne 15.
2. 2005, avšak již v řízení před soudy obou stupňů poukazovali na § 112 obč.
zák. s tím, že 6. 4. 2005 podali u soudu návrh na výkon rozhodnutí a toto
řízení bylo pravomocně skončeno až dne 5. 3. 2007. Dále vzhledem k tomu, že
žalovaní podali 25. 2. 2005 žalobu na obnovu původního řízení, až do 24. 1.
2008, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu o zamítnutí této žaloby,
nemohli žalobci „vycházet z prokázané vědomosti o vzniklé škodě“ ve smyslu §
106 odst. 1 obč. zák., a rozsudek z původního řízení byl zpochybněn i žalobou
na určení vlastnické hranice ze dne 17. 12. 2008, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto 21. 4. 2009. Dovolatelé namítají, že rozsudky soudů nižších stupňů
nenaplňují § 1 o. s. ř., neboť žalovaní v roce 1990 úmyslně zabrali část
parcely žalobců a ignorují rozhodnutí soudů a práva jiných a neoprávněně
užívají část parcely i v současné době; soudy jim tedy neměly přiznávat právo
na náhradu nákladů řízení, neboť tím žalované ještě více upevnili v jejich
protiprávním jednání. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalobce a) se proti rozhodnutí
soudu prvního stupně odvolal do protokolu po vynesení rozsudku, své odvolání na
výzvu soudu odůvodnil, odvolacího jednání se osobně zúčastnil a na podaném
odvolání trval. Žalovaní činí nesporným, že promlčecí doba počala běžet dne 15.
2. 2005. Podání žalobců z 21. 3. 2008 obsahuje nová skutková tvrzení s žádostí
o nové plnění a podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle
jeho obsahu. O vyloučení žaloby o 80.486,- Kč a 9.000,- Kč s příslušenstvím
soud rozhodl usnesením podle § 112 odst. 2 o. s. ř. při jednání dne 20. 5. 2008
za účasti obou žalobců a pro běh promlčecí doby je zcela irelevantní, jakou
spisovou značku soud vyloučenému řízení přidělil. Nárok žalobců na náhradu
škody za náklady zaplacené advokátovi nebyl uplatněn v žádném jiném řízení a
jejich právo je promlčené. Žalovaní mají dovolání žalobců za účelové a navrhli,
aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 4. 2009,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl.
II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané
věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při
zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky,
že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec.
Dovolatelé se domáhali náhrady nákladů, které zaplatili advokátovi za jejich
právní zastoupení v řízení proti žalovaným, ve kterém byli úspěšní, avšak soud
jim na náhradě nákladů řízení přiznal částku nižší. Rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na závěru o promlčení uplatněného nároku. Otázka promlčení řešená v
rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje otázku zásadního právního významu v
dané věci a ani z hlediska rozhodovací praxe soudů.
Právní posouzení běhu promlčecí doby, jejího počátku i délky v rozhodnutí
odvolacího soudu je zcela v souladu s ust. § 106 obč. zák. i s dosavadní
judikaturou a z hlediska rozhodovací praxe soudů nepřináší žádné nové řešení.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které nemůže dovolací
soud v tomto řízení přezkoumávat (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nemají
námitky dovolatelů ohledně stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. z
hlediska promlčení nároku v podstatě žádný právní význam. Předmětem dalších
řízení mezi žalobci a žalovanými, na něž dovolatelé poukazují (o výkon
rozhodnutí, o bezdůvodné obohacení z protiprávního užívání pozemku, o obnovu
řízení), nebyl totiž nárok na náhradu částky zaplacené advokátovi nad rámec
náhrady nákladů řízení přiznaných soudem, který byl u soudu uplatněn dne 21. 3.
2008.
Nárok uplatněný žalobci v tomto řízení není ostatně důvodný bez ohledu na jeho
promlčení. Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 16. 9. 2011, sp. zn.
25 Cdo 3178/2009, nárok na náhradu rozdílu mezi náklady vynaloženými na právní
zastoupení v soudním řízení a částkou přiznanou soudem na náhradě nákladů
řízení není odškodnitelnou újmou ani v rámci náhrady škody. Podmínky pro
přiznání náhrady nákladů řízení jsou upraveny v § 140 a násl. o. s. ř. a
povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle
toho domáhat náhrady z titulu odpovědnosti za škodu. I z tohoto hlediska
nemohou námitky dovolatelů ohledně promlčení jejich nároku mít zásadní právní
význam pro rozhodnutí v této věci ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Za této situace ani namítané procesní vady, týkající se jejich podání z 21. 3.
2008, odvolání, chybějícího usnesení, vyloučení věci k samostatnému řízení
apod., jež jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
(řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci), nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř., neboť na výsledek řízení nemohou mít vliv, navíc se týkají
konkrétních úkonů v postupu soudu a samy o sobě žádný zásadní právní význam
nemají. I o dovolacím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž
platí, že otázka právního posouzení procesního ustanovení musí být otázkou
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/2005), tedy musí mít
význam jak pro věc samu, tak i z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího
soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 o. s. ř., dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 5,
věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náhrada nákladů
dovolacího řízení za vyjádření žalovaných k dovolání činí 9.210,50 Kč (určeno
podle ust. § 15, § 14 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, zaokrouhleno podle ust. § 16 odst. 2 této vyhlášky,
se zvýšením o 30 % podle § 19a a snížené na polovinu podle ust. § 18 odst. 1
této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce
300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn.
K postupu podle § 150 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvod a tímto důvodem
nemůže být okolnost, že žalobci byli úspěšní v jiném sporu proti žalovaným.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu