USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: PeluPro, s. r. o., IČO 03522326, se sídlem Mickiewiczova 240/15, 160 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem Lazarská 1718/3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: D.W., zastoupený JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 653/17, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 2 072 301 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 54/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 12 Cmo 137/2022-291, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 20 473 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Radky Konečné.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, č. j. 12 Cmo 137/2022-291, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 12 Cmo 137/2022-291, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 73 Cm 54/2021-245, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 2 072 301 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i k České republice, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná částka se skládala z nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 000 000 Kč a nároku na náhradu škody z předsmluvní odpovědnosti ve výši 1 072 301 Kč. Soudy oprávněnost nároku na zaplacení smluvní pokuty spatřovaly v tom, že žalovaný porušil svou smluvní povinnost, která byla smluvní pokutou utvrzena. Nárok na náhradu škody považovaly též za důvodný, neboť se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, žalobkyně uzavření smlouvy očekávala a žalovaný jednání o uzavření smlouvy ukončil, aniž by k tomu měl spravedlivý důvod (§ 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Dovolatel v dovolání namítá, že soudy nerespektovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 6008/2016, pokud nepřihlédly k námitce, jíž byla zpochybněna pravost a věrohodnost zápisu z jednání ze dne 23. 11. 2018, s odůvodněním, že byla uplatněna až po tzv. koncentraci řízení. Odvolací soud se však touto námitkou zabýval v bodě 17 svého rozhodnutí a dospěl k závěru, že námitka nepravosti zápisu není důvodná. Další námitkou dovolatele, že v řízení nedošlo k tzv. koncentraci řízení, se dovolací soud nezabýval, neboť se jedná o námitku vady řízení, ke které by dovolací soud přihlížel pouze, bylo-li by dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.). Navíc tato námitka byla navázána na to, že se soudy opomněly zabývat námitkou dovolatele o tvrzené nepravosti předložené listiny. Řešení této otázky se proto pro výsledek řízení stalo bezvýznamným. Konečně podle dovolatele nemá skutkové zjištění obsahu zápisu z jednání, tzv. „Minutes“ oporu v provedeném dokazování. Účastnický výslech, ani výslech svědků nelze podle dovolatele v daném případě považovat za dostatečný důkazní prostředek ke zjištění obsahu tzv. „Minutes“. Totéž má platit pro jeho neověřený překlad do českého jazyka.
Těmito námitkami však dovolatel neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ale zpochybňuje samotné hodnocení důkazů soudem, které se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.