25 Cdo 362/2024-597
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Direct pojišťovna, a. s., IČO 25073958, se sídlem Nové Sady 996/25, Brno, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem Nové Sady 996/25, Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, o 2 338 683,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 34/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, č. j. 23 Co 26/2023-570, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 23 668 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Hynka Růžičky, LL.M.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že řidič nákladního vozidla MAN registrační značky XY (dále též jen „tahač“), pojistitelkou jehož odpovědnosti z provozu dopravních prostředků byla žalobkyně a na nějž byl připojen návěs registrační značky XY (dále též jen „návěs“) pojištěný pro případ odpovědnosti u žalované, dne 27. 4. 2011 na území Spolkové republiky Německo způsobil dopravní nehodu, při níž zemřela U. v. O. a byli těžce zraněni její manžel T. v. O. a jejich dcera P.
Žalobkyně vyplácela prostřednictvím německého zástupce poškozenému manželovi a pozůstalým dětem (P., L., J. a M.) pojistné plnění za postupně vznikající nároky na náhradu škody na zdraví. Žalovaná od července 2013 do března 2016 plnila podle požadavků žalobkyně jednu polovinu uhrazených nároků vyplývajících z pojistné události, následně však začala zpochybňovat připojení návěsu k příslušnému tahači v době nehody, popírala též spojitost jí provedených plateb s pojistnou událostí (tato svá stanoviska v průběhu řízení změnila) a namítala, že v souvislosti s uplatněným regresem žalobkyně nesplnila oznamovací povinnost, a proto žalovaná vznesla námitku promlčení.
Obvodní soud neshledal uplatněné nároky promlčenými, neboť škoda žalobkyni vznikla dne 3. 3. 2016 na základě příkazu k úhradě prvé částky 149 661,04 Kč, a žaloba byla podána 1. 3. 2019, takže k uplynutí tříleté promlčecí doby nedošlo. Soud s odkazem na § 451 odst. 1, § 438 odst. 1 a § 439 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že je spravedlivé, aby žalovaná uhradila polovinu pojistného plnění vyplaceného žalobkyní poškozeným, a to z titulu regresu pojistitele tahače vůči pojistiteli návěsu, neboť obě části jízdní soupravy se podílely na nehodě stejně a k nehodě by nedošlo nepochybně tak, jak došlo, pokud by se nejednalo o jízdní soupravu.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 23 Co 26/2023-570, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé i ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž zdůraznil zejména okolnost, že jednoznačným viníkem nehody byl řidič, který jízdní soupravu sestávající z tahače a návěsu neubrzdil (zaznamenána pouze krátká brzdná dráha) při dojezdu kolony vozidel a způsobil fatální následky osádky osobního vozidla.
Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že poměrům spravedlivého uspořádání věci, okolnostem vzniku škodu a plnění v rozsahu 50 % podle požadavků žalobkyně ze strany žalované v letech 2013 až 2016 odpovídá stejný podíl pojistitelů na výplatě pojistného plnění poškozeným. Žalovaná sice poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3073/2020 (ten je ovšem založen na jiném skutkovém stavu), avšak netvrdila ani neprokazovala, jaký odlišný podíl na nehodovém ději a na něj navazujících následcích měl tahač.
Nepřiznání plnění žalobkyni proti žalované by bylo v rozporu s dobrými mravy i proto, že pokud až do března 2016 žalovaná mimosoudně hradila část požadovaného plnění žalobkyni, ve vztahu k částkám vyplaceným po 3. 3. 2016 při podání žaloby 1. 3. 2019 nemohlo dojít k promlčení nároku. I pokud by byl nárok posuzován podle německého práva, nebyl by promlčen. Odvolací soud uzavřel, že závěry soudu prvního stupně korespondují s judikaturou, na niž odkázal (C 359/14 a C 475/14 Soudního dvora Evropské unie, dále jen „SDEU“, i rozsudek Okresního soudu Innerestadt Wien, č. j.
52 C 633/20d-13), kdy při přednostním užití evropského práva a evropské judikatury lze vyjít i ze závěrů použitých v uvedených rozhodnutích. V řízení tak bylo nesporné, že újma poškozeným byla způsobena provozem vozidla, což zakládá objektivní odpovědnost za škodu. S ohledem na místo vzniku škody (Německo) se podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 z 11. 7. 2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II), respektive odkazu na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.
6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), respektive z Haagské Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 130/1976 Sb., o právu rozhodném pro občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost dopravních nehod), použije německé právo (právo místa nehody) pro posouzení nároku poškozených z dopravní nehody. Tato úmluva ani shora citovaná nařízení se však netýkají práva postihu pojistitele, který plnil v rozsahu vyšším, než odpovídá jeho zákonné povinnosti, a hradil tak část pojistného plnění poškozeným za jiného pojistitele, proto se zde použije české právo, které takový postih umožňuje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4210/2013 a 25 Cdo 3073/2020).
Poloviční míra účasti provozovatelů obou částí nákladní soupravy pak při použití § 7 odst. 1 německého zákona o silničním provozu odpovídá jak zjištěním německých orgánů, tak německé judikatuře i obecné spravedlnosti při uspořádání poměrů mezi účastníky.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle jehož rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3073/2020 je nutno zkoumat, zda a případně jakou mírou se svým provozem na vzniku škody podílela jednotlivá vozidla jízdní soupravy. Dále se domnívá, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 511 obč. zák. ohledně 50% plnění podle požadavků žalobkyně, když § 439 obč. zák. je vůči obecné úpravě společných závazků speciální (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/2000). Třetím argumentem dovolatelky je rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce důkazního břemene (sp. zn. 22 Cdo 3108/2010 a 22 Cdo 3070/2021), pokud odvolací soud konstatoval, že důkazní břemeno k míře účasti tahače a návěsu soupravy leží na žalované, má-li být jiná než poloviční, avšak tento procesně právní názor blíže nezdůvodnil. Rozhodl tak i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3073/2020, podle nějž je nezbytné diferencovat, zda a případně jak se svým provozem na vzniku škody podílela jednotlivá vozidla jízdní soupravy, tedy zda šlo o jejich kumulativní působení či jen jednoho z nich. Čtvrtou otázku, odůvodňující přípustnost dovolání, vidí dovolatelka v dosud neřešené problematice, jaký právní řád má být aplikován při řešení právní otázky sporné účasti dvou provozovatelů se sídlem v České republice na dopravní nehodě, k níž došlo v zahraničí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně k dovolání uvedla, že shledává napadené rozhodnutí správným, řádně odůvodněným a odpovídajícím právní úpravě. Výklad prezentovaný dovolatelkou odporuje evropským předpisům i judikatuře a nelze k němu přihlížet. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, event. zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř. 8. Ve sporu mezi dvěma českými pojistiteli odpovědnosti škody z provozu motorových vozidel odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu dovodil, že pojistitel jedné z osob, která společně s další osobou odpovídá za škodu způsobenou při dopravní nehodě, jestliže poškozenému poskytl pojistné plnění za způsobenou škodu v plném rozsahu, resp. v rozsahu vyšším než odpovídá míře účasti jím pojištěné osoby, má právo na vypořádání podle míry účasti jednotlivých osob na dopravní nehodě, a to přímo proti pojistitelům ostatních účastníků nehody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4210/2013, publikovaný pod č. 47/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Tento právní závěr ostatně není dovoláním zpochybňován a lze odkázat i na podrobné zdůvodnění odvolacího soudu. 9. Odvolací soud pak dále v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3073/2020, č. 38/2022 Sb. rozh. obč.) vyložil, že pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel je harmonizováno v rámci Evropské unie, přičemž návaznost české úpravy na evropské předpisy je též připomínána v § 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. Veškeré orgány členských států, včetně soudů, pak jsou podle judikatury SDEU povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky SDEU ze dne 10. 4. 1984, Colson a Kamann proti Land Nordrhein – Westfalen, 14/83, a ze dne 13. 11. 1990, Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, C-106/89). Směrnice 2009/103/ES v čl. 1 přitom do své definice vozidla explicitně zahrnuje i jakékoliv přípojné vozidlo, ať již připojené či nepřipojené (odpojené). Ukládá-li tedy směrnice přijmout členským státům opatření ohledně občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel, mezi něž výslovně zařazuje i přípojná vozidla (tedy nemá je za pouhou součást vozidel tažných), jejichž obvyklou funkcí je využití k transportu nákladů zapojením za tažné vozidlo, pak lze mít za eurokonformní právě takový výklad vnitrostátní úpravy, jenž umožňuje podřadit zákonu č. 168/1999 Sb. i újmy způsobné přípojným vozidlem při převozu nákladu zapojením za tažné vozidlo. Z rozhodovací praxe SDEU se pak podává též závěr, že určení osob povinných nahradit škodu poškozenému, jakož i míru účasti provozovatele návěsu a provozovatele či řidiče tahače na škodě způsobené poškozenému, je třeba určit podle práva místa škody, viz zejména rozsudek SDEU ze dne 21. 1. 2016, ve spojených věcech Ergo Insurance SE proti If P&C Insurance AS a Gjensidige Baltic, AAS proti PZU Lietuva, C-359/14, C-475/14 (zejména body 45 až 47, 61 a 64 odůvodnění), jak je ostatně dovozováno v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3073/2020. Pouze způsob vypořádání (uplatnění regresního nároku) ve vztahu mezi pojistiteli odpovědnosti se na základě čl. 7 nařízení Řím I řídí českým právem (srov. body 60, 62 až 64 tohoto rozhodnutí SDEU), jak správně dovodil i odvolací soud s tím, že české právo výslovně takový nárok neupravuje, nicméně soudní i mimosoudní praxe možnost přímého vypořádání mezi pojistiteli odpovědnosti různých provozovatelů dopravních prostředků připouští (viz zmíněné rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4210/2013), a to podle míry účasti tahače a návěsu na škodní události. Tato účast se však již posuzuje podle práva státu, v němž k nehodě došlo (bod 61 rozhodnutí SDEU), tedy v posuzovaném případě podle práva německého. 10. Namítá-li dovolatelka, že rozsah plnění, které je povinna nahradit spolupojistitelce, neodpovídá závěrům české judikatury, nevymezuje relevantní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, neboť odvolací soud tento poměr určil v souladu s výkladem podaným rozhodnutím SDEU podle německého práva a na základě judikatury vztahující se k řešené situaci střetu nákladní soupravy tvořené tahačem s připojeným návěsem (viz zejména odkaz na rozhodnutí Spolkového soudního dvora sp. zn. IV ZR 279/08). Dovolatelka pak nevznáší konkrétní námitky proti právnímu závěru, že účast provozovatelů obou částí soupravy je podle německé úpravy a soudní praxe shodně poloviční; přípustnost dovolání tak nemůže založit ani výhrada nesprávného rozložení důkazního břemene. 11. Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 21. 7. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu